Aleš Veselý Z mnoha důvodů by

by 26. 3. 2016

Na veřejnosti i v soukromí byl tichý, soustředěný, mluvil tiše a s rozmyslem. Většinou se usmíval. Už v osmém desetiletí dvacátého století jsem ho vnímal jako svého druhu legendu české informelní generace šedesátých let, současně s Medkem a Koblasou. Později mi ovšem toto spojení s informelem několikrát vyvracel. Nechtěl být s touto generací dáván do souvislosti, respektive ne se slovem informel, které vévodilo českému umění dobrá tři desetiletí. K čemu se ovšem hlásil, byl existencialismus. Oproti medkovským estétům a generaci Kolíbala a Malicha byl Veselý mladší o jedno desetiletí. Prosadil se však na umělecké scéně už jako pětadvacetiletý v roce 1960, dva roky po dokončení pražské Akademie výtvarných umění. Nestudoval zde ovšem sochařství, ale v grafické speciálce Vladimíra Silovského, ateliéru uklizeném mimo hlavní dění, kterým prošel mimo jiné i Karel Malich. Původně jsem k Veselého práci neměl blízký vztah, vnímal jsem ho ale jako důležitou osobnost, zejména ve spojení s pracemi ze šedesátých let. Čím jsem však byl starší, tím jsem se k němu dostával blíže. Opatrně a osobně. Káva venku, na jeho rozlehlém pozemku ve Středoklukách, vedle koupaliště, na sluníčku. Klid v bezčasí. To je pro mě Aleš Veselý.

V roce 2012 jsem ho pozval na sympozium do Mikulova. Možná že důvodem byla touha ho lépe poznat. Bydleli jsme spolu v jednom apartmá s dvěma ložnicemi. Při své loňské cestě do Izraele jsem se pak nejen setkal v kavárně Izraelského muzea v Jeruzalémě s jeho jedinou dcerou Janou, ale poslechl jsem ho a zajel se podívat na místo, které mi speciálně doporučil. Šlo o Herodion nedaleko Betléma, o horu, uměle navršený kopec, uvnitř něhož, jakoby v kráteru, se nacházejí zbytky paláce vystavěného Herodem Velikým v letech 22–15 před n. l. A zde jsem teprve začal částečně rozumět Alešovu sochařskému úsilí posledních desetiletí. Rozměr, který přesahuje lidské představy, v zemi, kam Aleš pravidelně jezdil. Teprve v Herodionu jsem pochopil Veselého nerealizované a nerealizovatelné koncepty určené do pouště, obrovské návrhy s nepoměrem měřítka objektu/prostředí a člověka.

Je to svým způsobem paradoxní, avšak v souvislosti s Veselým stojíme před úkolem nejen zhodnotit jeho dílo, ale najít i přesnější pojmové vymezení jeho smyslu, a to v českém i evropském kontextu. Jeho začátky jsou souběžné s pozdním českým informelem 60. let, avšak Veselý tvrdošíjně hledá svoji cestu, ať již jsou jejím výsledkem osobité tisky, či o něco později první reliéfy a plastiky. V zásadě pracuje s nalezenými materiály, zejména s různými druhy dřeva a železem, k nimž přistupují i „smetišťové“ fragmenty skutečných předmětů. Asamblážovité kompozice jsou motivicky neseny pocitem existence, zmaru, utrpení, bolesti. Nejde jen o dobovou vizuální módu a mentální nastavení intelektuální části společnosti, jde o fakticky protrpěnou reflexi vlastního místa ve světě. Nelehká zkušenost vlastního osudu, započatá již jinakostí původu během druhé světové války, podněcovala Veselého k překračování lidských i uměleckých determinací.Možná že právě maximalistické požadavky byly jedním z důvodů, proč Veselý za svého života neuskutečnil žádnou velkou retrospektivní výstavu svých prací. Nepodařilo se ani vytvořit žádnou monografii. Spíše bych ale řekl, že jde o deficit českého institucionálního prostředí, protože ať už nahlížíme tvorbu Veselého z jakéhokoliv úhlu, nelze ho přejít. Čtyři menší výstavy v méně významných pražských galeriích (Villa Pellé a Galerie Zlatá husa, 1. patro a Millenium) na podzim 2015 byly jen letmou připomínkou Veselého osmdesátin a nesetkaly se s větším ohlasem. Ten ovšem těžko mohly vzbudit vzhledem k tomu, jak byly připraveny. Referenčním výstavním opusem se tedy stala Veselého rozsáhlá exteriérová prezentace zrealizovaná ve spolupráci s architektem Josefem Pleskotem v Litomyšli v roce 2009, rozesetá doslova všude po tomto historickém a vizuálnímu umění nakloněném městě. Po mnoha letech připomněla pozici Veselého v kontextu českého umění a svým způsobem otevřela otázku jeho hodnocení a komplexního pohledu na něj. Drobná posmrtná výstava (Aleš Veselý zemřel nečekaně v prosinci 2015) v zimě letošního roku v pražském Museu Kampa pak ukázala možnosti jeho vystavování s důrazem na výběr a instalaci jednotlivých prací.

Je nabíledni, že normalizační dvacetiletka odsunula Veselého z aktivního domácího vystavování. V průběhu tohoto období dochází k postupné proměně původních východisek, kdy se umělec zabývá otázkami monumentalizace plastiky, odstartované dílem Kaddish z let 1967 až 69, ovšem vždy s přesným obsahovým zaměřením. Tíha a závaží, člověk a nekonečno, naděje a patos. Lze jistě dohledávat další literárně a filosoficky zabarvená slova, která určitým způsobem vystihují Veselého podstatu, současně ale cítím, že zůstává leccos nevyjádřeno. Charlotta Kotíková v textu v katalogu asi nejdůležitější domácí Veselého výstavy v Míčovně Pražského hradu z léta 1992 používá pojmy jako expanzivní agresivita, pocit uvěznění či utíká ke slovům Rainera Marii Rilkeho o uměleckých dílech, která „vyrůstají z prožitého nebezpečí, ze zážitku vyhnaného do krajnosti, již člověku není dáno dále překročit“. Bývalý dlouholetý ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku Thomas Messer zase v témže roce uvažuje o Veselého plastikách, malbách a kresbách jako o fragmentech nekonečného celku, „toho, jenž se teprve po završení jeho života stane jeho konečným vyznáním“. Metaforické analogie jsou tedy tím, co implikuje Veselého tvorba, podpořená i řadou vlastních umělcových textů. V roce 1966 v časopise Výtvarné umění mimo jiného napsal: „Věřím, že je tedy možno pracovat po celou dobu trvání mé existence jenom na jediné věci. Okamžik jejího ukončení je totožný s okamžikem mého zániku.“

V části rozhovoru, který jsem s Alešem v roce 2012 vedl, se ovšem dotýkáme některých faktičtějších témat, která už, bohužel, dále nerozvineme. Nezajímalo mě filosofující vršení sentencí, ale skutečný provoz umění a umělce. Nešli jsem nijak do hloubky a do podrobností, ale do podrobností, domnívám se ale, že v rozhovoru je zachycen Aleš Veselý tak, jak uvažoval a mluvil, tedy klidně, jasně a přesvědčivě. Ptal jsem se ho mimo jiné na vztah k mladším lidem, což je téma, které se vždy nabízí v okamžiku setkání s někým, kdo se narodil ve stejném roce, a dokonce ve stejném měsíci, jako můj otec.

Aleš Veselý: … víš, já jsem měl vždycky lepší vztah s mladšími než se staršími generacemi. Ty jsem ctil, ale byl tam vždy odstup. Se současníky toho porozumění a komunikace bylo málo, jenom když jsme byli mladí a začínali jsme, ale trvalo to jenom chvilku, než jsme se zase rozešli.

Martin Dostál: Ty jsi začínal někdy kolem toho roku šedesát, a hned jsi měl úspěch, a přitom ti bylo pětadvacet. Jak se to událo?

AV: Musím říct, že ani nevím. Protože se pamatuju, že když organizoval Koblasa první Konfrontaci, tak jsme byli všichni přátelé nebo to byl okruh lidí, se kterými jsem se stýkal, ale já jsem to jenom tak kvitoval, že to bude bezvadné, že to budete dělat. A on: „Jaký budete? Ty tam budeš taky.“ A já jsem říkal: „Ale já ještě ne, a já…“. A on mi tehdy dal snad i pohlavek a říkal: „Žádný takový.“ Takže já jsem sám sebe nebral v tu chvíli ještě plně na úrovni. Pak jsem byl překvapený, když jsme začali, že ty moje věci byly v porovnání a v kontextu s ostatními na stejné úrovni a i nějakým způsobem zajímavé. No a pak to hlavně odstartoval Pierre Restany, který v šedesátém roce přijel do Prahy, prošel ateliéry, společně jsme mu připravili takovou ukázku prací u Jirky Valenty na Palmovce. On si pak svolal do Klášterní vinárny asi pětadvacet, třicet lidí, včetně Kotíka, Istlera, Balcara, Medka a z té naší skupinky si zavolal mě a já nevím, snad už nikoho dalšího. Byl tam samozřejmě i Koblasa. Už to mě překvapilo, že mě tam zavolal. Restany tam měl potom takový dlouhý proslov, co tady viděl a jak na to kouká, a pak říkal, že ho tady zaujalo jediný gesto a to jsem byl já, Aleš Veselý. Mně bylo pětadvacet a já jsem se začal stydět a krčit, a pamatuju se, jak Istler vystrčil hlavu a zeptal se: „Kterej je to ten chlapec? Aby ho to nezkazilo!“ Takže jsem se vlastně spíš styděl, ale Restany potom mě a Jirku Balcara, kterého také hodně vyzdvihoval, zmínil v článcích o tom, co ho u nás nejvíc zaujalo. Takže já jsem v něm pro budoucí čas získal takového patrona, ale hlavně to člověka posílí, dodá mu to kuráže.

MD: Nedá mi to se nezeptat, jaké postavení měl tehdy Mikuláš Medek.

AV: My jsme k Mikulášovi vzhlíželi jako k velkému…, jak to říct, on byl téměř guru. Měl za sebou úžasnou surrealistickou etapu, obdivoval jsem jeho až chirurgicky přesné zacházení s myšlenkou. Ve chvíli, kdy jsme se s ním seznámili, tak to dělal ty skvělé magické obrazy a postupně se dostával do pro něj charakteristické texturální malby. To bylo téměř současně s námi. Ovšem my jsme šli od nuly, my jsme s tím začínali, a on už měl za sebou obdivuhodný kus tvorby. Ale to byl případ i jiných, například Roberta Piesena, každý měl nějakou genezi, měl už něco za sebou. Kdežto pro nás to byl rok nula, kdy začínáme tu svoji kouli teprve valit… Já třeba jsem nikdy neměl rád výraz informel, protože v době, kdy jsme začínali, to byla spíš taková expresivní malba. Až teprve později Enrico Crispolti ve své obsáhlé několikadílné teoretické práci do toho zahrnul veškerou abstrakci, která není geometrická a je neformální. František Šmejkal, který s ním byl v blízkém kontaktu, nás zaškatulkoval do podskupiny českého informelu. Ale já jsem s tím nebyl nikdy moc srozuměný. Ale hlavně jsem nebyl ani srozuměn s tím uskupením, nebyl jsem rád, že jsme v jednom pytli, protože jsem viděl ty obrovský individuální rozdíly. Každý je individualita.

MD: Jaké to je komunikovat v současnosti s lidmi či umělci vzdálenými přes několik desetiletí?

AV: Úplně bez problémů, protože mám navíc zkušenost ze školy. I když jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl nebo měl učit nebo že bych měl k tomu sklony. Takže když mě Milan Knížák téměř násilím k tomuhle přivábil, myslel jsem si, že to bude krátká epizoda (Aleš Veselý vedl v letech 1990 až 2006 ateliér monumentální tvorby na pražské Akademii, pozn. MD). Najednou jsem ale zjistil, že je to něco úžasného. Ale bylo to také v tom, že ti první studenti byli úžasní a strašně dychtiví. Hned v prvních dnech jsme navázali kontakt. Kdybychom ho nenavázali, tak by to byla nějaká rutina a možná i otrava. Takhle to za celou dobu otrava nebyla, naopak to bylo vlastně vzrušující obrovské potěšení, protože co mi připadalo na učení nejdůležitější, bylo to, že vlastně získávám přátele. Nejen že jsem to bral tak, že jsou to budoucí přátelé, já jsem se k nim od samého začátku tak choval a tudíž to skutečně fungovalo. Takže v Mikulově jsem se najednou po těch šesti nebo sedmi letech, co už neučím, dostal opět do situace, kdy tam byli ti mladší, se kterými jsem naprosto přirozeným způsobem komunikoval. Spíše nežli s těmi dvěma staršími. Víš, člověk přitom zažívá pocit takového potěšení a uspokojení, když vidíš, že se někomu něco daří. To je třeba nutná základní vlastnost učitele. Když tohle neumí, tak nemá učit. Ale přes polovina učitelů je naopak žárlivých, aby se náhodou žákovi nedařilo víc než jemu. Já jsem vždycky říkával: těším se ráno do školy na to, co bude nového, co tam uvidím.

MD: Jak vnímáš dnešní postavení umění, zvláště když to můžeš porovnat s dobou před tolika desetiletími? Má umění smysl?

AV: Víš, já jsem se nikdy takovými otázkami nezabýval. Protože vlastně proč by se tím měl člověk zabývat? Když sám něco dělá, tak to dělá proto, že má takovou potřebu, a pak je úplně jedno, jestli to má smysl nebo nemá.

MD: A co estetika?

AV: To se mi ježí chlupy na celým těle, protože si myslím, že to je jedna z nejzhoubnějších věcí, která umění může potkat, a která v momentu setkání působí strašlivé katastrofy.

 

Aleš Veselý (1935–2015) byl český sochař a pedagog. Patřil k důležitým osobnostem generace 60. let, ovlivněné existencionálním životním pocitem.

Aleš Veselý Zákon nezvratnosti, 2014–2015 svařovaná nerez ocel, kámen 5,7 × 5,5 × 5,5 m foto: Jiří Dvořák, Miroslav Hašek.

Aleš Veselý Space point, 1982–1990 železo, dřevo, beton 570 × 1100 × 225 cm foto: archiv Aleše Veselého.

Hora Hor (model sochy) 2002–2003, nerez ocel, kámen, dřevo, papír, pletivo, juta, dispercol, písek 90 × 178 × 200 cm foto: Martin Polák.

Pohled do ateliéru Aleše Veselého ve Středoklukách, 80. Léta foto: archiv Aleše Veselého

Aleš Veselý Messenger, 1999 železo, kámen 530 × 376 × 609 cm foto: archiv Aleše Veselého.

Doteky a distance, 2009 nerez ocel, kámen 300 × 480 × 180 cm foto: Jana Veselá.

 

Martin Dostál je kurátor a režisér. Specializuje se na české umění od 60. let do současnosti.

More stories by

Martin Dostál