Jak by mohla napovědět zrcadlově obrácená jména dvou umělců v názvu, výstava dlouholetého tandemu Václav Cigler – Michal Motyčka pracovala s optikou; zasvěcenému diváku, ale stejně tak i nováčkovi však bylo ihned po vstupu do galerie zřejmé, že zde jde o mnohem víc.
Od 60. let je Ciglerova tvorba ve všech svých podobách příkladem absolutoria formy, čistoty výtvarného jazyka a velkého gesta. Je dovedena do nejzazší možné polohy, kde už není možno nic přidat nebo ubrat a kde jako by končilo autorství, znaky tolik příznačné pro velké výkony modernity. Spolupráce s Motyčkou přináší později novou energii i měřítko a jejich spoluautorství je vzácným úkazem souhry a interference, ve které rozlišení architekt/výtvarník ztrácí smysl.
V poslední práci nás oba umělci staví před ukázku toho, jak se sama architektura může stát výstavou. Dominuje jí rozhodnutí opticky protnout renesanční prostor několika nekonečnými koridory, které přecházejí budovou, jejími zdmi a okny a jsou důstojným spoluhráčem velkorysého českobudějovického náměstí. Snad vědomí toho, že kdysi zde měli odvahu vytvořit tak nesmyslně rozměrný
čtverec, přivedlo autory k myšlence zopakovat materiálovou miráž.
Druhé čtení výstavy spočívá v samotném pohybu diváka prostorem, pohybu vůbec ne labyrintickém, spíš jednoduchém, a přece náročném v nekončící hře pohledů a průhledů. Na zaostřených a polozamžených površích skel a zrcadel se divák pokouší o ovládnutí svého obrazu. Vítězí i prohrává v sebenalézání a sebeztrácení, v konfrontaci a úniku před nevyhnutelným setkáním se se svým odrazem. Až později kráčejíc horizontálními kříženími si díky průhledu do hloubky uvědomí, že i rovina podlahy je jen prozatímní jistotou.
Procházení prostorem je jakýmsi sebezpytem, v němž se odraz konfrontuje s ideou nekonečna, je však něčím jiným než barokní optickou hrou množení nebo gestem davového sdílení (viz dvě obrovská zrcadla v centrálním vstupu do expozice documenty 12 ). Zde se nabízí zážitek rozpoznání, jenž může být jednou počátkem vidění a jednou jeho koncem. Výstava je meditací diváka. Zrcadlení zde ale realizuje právo na sebe sama, na rozpad prostoru a naši totální závislost na něm.
Václav Cigler – Michal Motyčka pohled do instalace Akčytom Relgic Dům umění, Galerie současného umění a architektury České Budějovice, 2016 foto: Martin Vičan.
Anča Daučíková
