O pražské čtvrti Žižkov se ne nadarmo traduje, že zde žije určitá subkultura lidí pohybujících se mezi bary, večírky či hernami. Zda tomu tak skutečně je, není příliš důležité, ovšem v kontextu výstavy Martina Lukáče, nedávného vítěze Ceny kritiky za mladou malbu, je nutné tuto souvislost brát v potaz. Lukáčova tvorba totiž bezprostředně vychází z jeho života – z toho, kde vyrůstal (sídliště Petržalka v Bratislavě), jakým způsobem se opírá o současnou mladou generaci pohlcenou virtuálním světem blogů (smrtí gesta zvanou scrollování), a o popkulturu, kterou tato generace hltá.
Autor v galerii 35M 2 překryl bílé zdi dřevěnou překližkou, což už samo o sobě představuje dost výrazný výtvarný postoj. Ti, co Martina znají, tento akt odhalí – co však tací, kteří přijdou do galerie náhodně? Výrazná textura dřeva, v podobě letových map, která desky charakterizuje, odkazuje čistě k symbolice práce u stolu, kde autor vytváří přípravné materiály. Tato interpretace by jistě mohla fungovat, kdyby zde byly vystaveny kresby. Co nás však vyvádí z omylu, je pět žlutočerných pláten. Je tedy výstava pouhým estetickým aranžmá? Pokud ano, jakého? Zasvěcený divák ví dobře, že autor není ten, co tvoří primárně do „šuplíku“. Možná by se dalo polemizovat s tím, jestli v současné době nejsou jeho „šuplíkem“ ony četné galerijní prostory, v nichž vystavuje (Galerie UM, NTK, Karlin Studios apod.).
Celek výstavy i s ležérním textem kurátora ukazuje sondu do určité subkultury – ať již té umělecké nebo té, která ji na tumbleru sleduje. Otázkou je, zda se výstava sama nepodbízí pouze skupině lidí, kteří jí rozumí, a neměla by spíš zamířit i k dalším divákům. Přestože se může zdát, že je opět jen tumblerovým postem k posilnění Lukáčova portfolia, je třeba zmínit i fakt, že autor má vždy předem jasný (často velmi profesionální) záměr a cíl. Posouvá samotnou malbu do prostorového kontextu. Způsob promluvy dřevěných desek a abstraktního žlutočerného plátna není totiž tak daleko od amerického abstraktního expresionismu padesátých let, nebo snad i „pouličního“ Jeana-Michela Basquiata. Ale zdali zdvihnete celé výstavě palec nahoru nebo ne, nechávám již čistě na vás.
Martin Lukáč pohled do instalace No Love All Hate , 2016 galerie 35M2, Praha foto: Petra Steinerová.
Tereza Záchová
