Ze svých dětských gatí jsem ušila gatě pro Jeníčka a Mařenku Vendula Chalánková v rozhovoru s Radime

15. 6. 2016

Radim Kopáč: Pořád máte „zvrhlý vkus“?

Vendula Chalánková: Já jsem tak jen pojmenovala svoji designovou značku. Můj bývalý přítel mi pořád říkal o tom, co jsem si brala na sebe, že mám zvrhlý vkus…

 

RK: Takže je to ze života.

VCH: Ano, ze života. V Brně je ještě na jedné ulici vidět starý neonový nápis „Vkus“. To byl dřív název obchodu s módou. Mně se to velice zalíbilo. Ale protože „Vkus“ už byl obsazený, doplnila jsem název na „Zvrhlý vkus“.

 

RK: Ten váš designový obchod pořád funguje?

VCH: Už moc ne. Všechno jsem vyráběla sama a trvalo mi to strašně dlouho. Navíc mě přestávalo bavit stánkaření, které to obnášelo. Takže jsem postupně s výrobou náušnic, nášivek a broží skončila. Zlom nastal, když jsem připravovala pohádku O Červené karkulce. Tehdy, v roce 2009, se moje budoucí nakladatelka Veronika Kopečková odvážně rozhodla použít moji nášivku jako ilustraci. Běžný život nášivky do té doby byl, že ji někdo zakoupil, našil a pak obnošené oblečení vyhodil – i s ní. U knížky to bylo najednou jinak. Nášivku s postavičkou jsem vyrobila, pak se nafotila a ve finální podobě se v knížce dostala k mnoha dětem.

 

RK: Prodával se Zvrhlý vkus?

VCH: Svého času ano. Pak už to ale každý, kdo to chtěl mít, měl, takže jsem čím dál tím častěji na různých fashion-marketech jenom postávala a už nic neprodala. Nechala jsem toho. Zvrhlý vkus se vyčerpal. V současné době pod touto značkou, která si získala mnoho příznivců, inzeruji zejména knížky, které připravuji.

 

RK: Přijde mi, že ze života jsou i vaše komiksy, že pokud jde o inspiraci, vystačíte si hravě sama, případně poslouží nejbližší kamarádi a kamarádky…

VCH: Je to tak.


RK:
Komiksu se už ale taky věnujete spíš sporadicky. Vyčerpal se jako Zvrhlý vkus?

VCH: Pořád sbírám a zapisuju rozhovory. Práce jde ale pomalu a nárazově. Ovšem tak tomu bylo vždycky. Komiksy vznikají průběžně a dlouhodobě. Cukr a počasí je výběr za tři roky, Proč nejsi jak chlapi v práci, vole? pak za sedm let.

 

RK: Takže mi z toho vychází, že dneska se věnujete nejvíc textilnímu výtvarnictví.

VCH: Ano. Minulý rok jsem intenzivně pracovala na Vyšívaných pohádkách. Dostávají se tam různé materiály, různé látky. Třeba z mého dětského oblečení. Maminka nám se sestrou hodně šila. Takže třeba ze svých dětských gatí jsem ušila gatě pro Jeníčka, Mařenku i jejich tatínka. Byli chudí. Ale řekla bych, že v současné době se nejvíc věnuji volné tvorbě a přípravě výstav. Aktuálně mi jedna běží v brněnském Domě umění.

 

RK: Jste kutilka?

VCH: Mám při práci ráda klid a koncentraci.


VCH:
Když jsem se na školu hlásila, spadal Environment pod Ateliér konceptuálních tendencí. Tak ten obor nazval můj učitel Vladimír Merta. Dělalo se tam všechno možné: fotografie, malba, instalace, performance. A „environment“ to byl asi taky proto, že pan Merta hodně pracoval s instalacemi v přírodě.RK: Studovala jste v Brně Fakultu výtvarných umění, konkrétně v ateliéru Environment u Mariana Pally a Vladimíra Merty. Co si pod názvem „Environment“ mám představit?

RK: Jaký učitel byl Marian Palla?

VCH: Úplně skvělý. Za dvojici Merta–Palla jsem velmi vděčná. Hrozně dobře se doplňovali. Mariana Pallu jsem poznala na sympoziu v Oseku u Duchova. Cestou tam jsme na dálnici míjeli jeho billboard „Chci peníze“. Po nějaké době ho vystřídal billboard jiný: „Už nechci.“ Přesně tak má podle mě současné umění vypadat: být jasné a srozumitelné, mít myšlenku a hloubku, a nějaký kritický podtext. Prostě zachytit realitu, reflektovat svět, ve kterém žijeme. Ale tak to bylo s uměním asi odjakživa.

 

RK: Já jsem měl vždycky z konceptuálního umění, a nejen toho Pallova, dojem, že to není víc než „dobrý nápad“ přetavený do formy gagu a určený k okamžité spotřebě.

VCH: Záleží na tom, o co jde. Někdy na mě působí kresba, malba, socha, jindy nějaká konceptuální věc. A někdy mám zase z konceptuálního umění dojem, že chce být záměrně nesrozumitelné, že chce být elitní záležitostí pro pár desítek zasvěcených.

 

RK: Když se probírám vaší prací, přijde mi, že máte obecným vyladěním blízko ke Šmidrům, ke Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, k Neprašovi nebo Dlouhému, k takové té nehalasné černé grotesce, která má myšlenku, hloubku i nějaký kritický podtext, jak říkáte…

VCH: Spíš než Nepraš nebo Dlouhý je mi blízký Jan Steklík, svou tvorbou i svým uvažováním. Když jsem byla oslovena, abych nominovala umělce nad pětatřicet let na cenu Umělec má cenu, nominovala jsem opakovaně právě pana Steklíka. Určitě mám v umění raději humor nežli vtip. A Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu mě ovlivnila a formovala. I když jsem se s jejich prací setkala zprostředkovaně, znám ji hlavně z knížek.

 

RK: Kdo dál je vám na zdejší výtvarné scéně blízký?

VCH: Dalibor Chatrný, Milan Kozelka, Martin Horák, Jan Nálevka, Viktor Frešo, Jiří Černický. A samozřejmě všichni profesoři, jejichž školou jsem prošla, i když někdy šlo jen o stáž: Marian Palla, Vladimír Merta, Václav Stratil, Milan Knížák.

 

RK: Svého času jste namalovala sérii kuchyňských elektrospotřebičů, které byste ráda měla doma, ale nemáte na ně peníze. Prodala jste ty obrazy a koupila si nějakou tu lednici nebo ionizátor vzduchu?

VCH: Já jsem je nikdy mít doma opravdu netoužila. Uvědomila jsem si, že mi ke štěstí stačí dvojplotýnkový vařič. Obrazy z té série jsem nabízela k prodeji za cenu reálných výrobků. Dohromady, jako kuchyň. Ale nikdo to nekoupil. A dneska si tu sérii držím, jsem ráda, když se může vystavit pohromadě. A navíc domalovávám další spotřebiče.

 

RK: Jinak ale prodáváte? Živí vás umění, co děláte?

VCH: Mě to, co dělám, živilo vždycky. Do loňského roku spolu se sestrou Miladkou. Jsem radši, když mě živí zakázky. Pak mi ve volné tvorbě zůstává úplná svoboda. Nerada bych se ocitla v pasti, že něco dělám jen proto, aby se to prodalo.


VCH:
Momentálně ano.RK: Takže zakázek máte dost?

 

RK: Na YouTube je k vidění váš skvělý rozhovor s Adélou Banášovou, kde se bavíte mimo jiné o vašem hudebním projektu Muženy. Podle všeho to musela být nezapomenutelná šou. Proč už nehrajete?

VCH: Nehrajeme. A zase taková šou to nebyla. K založení kapely nás motivoval Ondřej Horák, který pořádal v galerii Benzinka u Slaného koncert hrajících výtvarných umělců. Poslední naše vystoupení proběhlo v roce 2010. Další přednahrané melodie už na dětských klávesách, které jsme používaly, nebyly. Naše produkce se přirozeně vyčerpala.

 

RK: Chystáte nějakou novou kapelu?

VCH: Nová kapela je ve fázi zrodu. Ladíme členky.

RK: Na co byste hrála?

VCH: Nejraději na triangl.


RK: V jedné své malbě jste si vzala k ruce Janáčka. Máte ráda i vážnou hudbu?

VCH: Pan profesor Jiří Zahrádka z Masarykovy univerzity pořádá v Brně každé dva roky výstavu Druhotvary. Umělec dostane ke zpracování partituru Leoše Janáčka. Já jsem si vybrala Po zarostlém chodníčku. A v ateliéru mám neustále zapnuté rádio, poslouchám Vltavu.

RK: V jiné performanci jste se označila za „zhrzenou femme fatale“. Pořád to platí, pořád jste osudová, pořád jste zhrzená?

VCH: Zhrzená už tolik ne, je to lepší. A osudová? To jsem, doufám, pořád.

 

RK: V roce 2004 jste pobyla v Indii. Co jste tam hledala?

VCH: My jsme tam naplánovali ateliérový plenér. Byli jsme tam dva. Skoro tři měsíce.


RK:
Ovlivnil vás ten pobyt nějak? Lidi většinou jezdí do Indie řešit nějaký svůj problém a vracejí se pak šťastní a spokojení.

VCH: Tohle jsem tam nejela hledat. Ale možná jsem to tam našla. První komiksy jsem udělala právě podle záznamů toho, co jsem viděla a zažila v Indii.

 

RK: Jak se vlastně máte? Jste šťastná, spokojená?

VCH: Ano. Jsem.

 

Vendula Chalánková (1981) pracuje jako textilní výtvarnice, designérka, malířka, komiksová kreslířka a scenáristka; věnuje se konceptuálnímu umění a performanci. Vystudovala FaVU VUT v Brně. Vydala komiksy Žít jako kaskadér (2005), Cukr a počasí (česky a anglicky, 2009) a Proč nejsi jak chlapi v práci, vole? (2015). Dále „ušila“ autorské publikace O Červené karkulce (2009), O perníkové chaloupce (2011) a Vyšívané pohádky (2015). Nejnověji ilustrovala knížku lidových písní Zpívejte s námi (2015). V letech 2009 a 2010 byla členkou kapely Muženy. Pod značkou Zvrhlý vkus se věnovala výrobě módních doplňků a hraček. www.vendulachalankova.cz

Vendula Chalánková Eskymák vede tučňáka na procházku, brož, 2012 koženka, plyš a řetízek foto: archiv autorky

Jede, jede poštovský panáček. Zpívejte s námi, 2015 koláž, 17 × 17,5 cm, Nejkrásnější lidové písničky na CD s knížkou, hudba: Kühnův dětský sbor foto: Johana Kratochvílová.

Obálka knihy Vyšívané pohádky, 2015 výšivka, 21 × 23,5 cm, Albatros foto:Tomáš Tůma.

Vendula Chalánková, Vědomá nuda, komiksy, 2014, koláž, A4; Po přednášce Pod povrchem, komiksy, 2014, koláž, A4, foto: archiv autorky.

Pohled do instalace výstavy Venduly Chalánkové v Galerii výtvarného umění v Chebu, 2015. Gauč z vietnamských tašek, 2014, sešité vietnamské tašky naplněné senem, 155 × 80 × 65 cm, DIY HD 3D, 2015, série obrazů Domácí kino (7 obrazů); Plazma TV, 2012, akryl na plátně, 90 × 50 cm;

Fialový pruh na bílém pozadí, obraz se série Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu, 2015, akryl na plátně, 170 ×120 cm, foto: Jiří Gordon.

Vendula Chalánková, foto: Kiva.

 

Radim Kopáč je literární a výtvarný kritik.

Find more stories

Home