Procházka kolem výkladních skříní v pasáži ve Štěpánské ulici se zdá být poněkud odlišná od prohlídky supermarketových výloh. Zdá se, že se v nich vypráví nenápadný příběh, ze kterého však lze vycítit cosi znepokojujícího. Jednotlivá okna výkladů jsou jako ubíhající film pro dospělé, kdy dítě nečekaně vstoupí do rozehrané intimní scény. Nikdy v životě nic podobného nevidělo. Ale někde v hloubi svého dětského nevědomí podobné obrazy zná.
Spojení odlišných materiálů, které se objevují na výstavě v Galerii Ferdinanda Baumanna, probouzejí lascivní hru zakázaného ovoce. Zvědavost a stud, jenž se hrne do dětské tváře, představují krůček k dospělosti. Ne nadarmo si vystavující francouzská umělkyně Julie Béna (1982) hraje s kontextem prostoru galerijních výloh v průchozí pasáži.
To panenské dítě, dívka, která vstoupila do okamžiku pravdy, již brzy pozná, jaké je být opravdu ženou. Jaký osud ji čeká? Dva odlišné světy. Dívčí, jemný a naivní, plný přání, svobody a lásky; a naproti tomu stojí ten realistický ženský – nutný, zkrocený a zneužitý. Tuto transformaci nelze zastavit, ani ochranitelský mateřský pud, který odhání dívku ještě na malý moment od zakázaného filmu, nezastaví její touhu po odhalení tohto tajemství.
Přestože samotné výtvarné objekty se zdají být spíše designem, neuráží. Čistota a jasnost fragmentů trefně vede diváka k nekonečným asociacím. Výlohy představují určitý atribut spotřební kultury. Je v nich však znát ostrý a silně kritický autorčin femininní jazyk. Latentně se zdá, že umělkyně vypráví pohádku o růžových jednorožcích a malých mořských vílách, které hledají svého prince, se šťastným koncem. Znepokojující na atmosféře výstavy je právě to, jak lehce mohou dotyční přijít o svoji svobodu. Prostor výloh se může stát pro některé místem jejich obživy. Nebo minimálně pro tu, která se žene za spotřebitelským trendem. Julie Béna tak ponechává otevřený konec dvou realit, které se mnohdy prolínají v tom, jak si člověk uvědomuje, co chce a co již ne.
Julie Béna pohled do instalace Purple Unicorn , Galerie Ferdinanda Baumanna, Praha, 2016 foto: Johana Pošová.
Tereza Záchová