Mnozí ze současných šanghajských umělců odkazují ke své inspiraci starou Šanghají – lao šang-chaj. Mají tím na mysli především počátky 20. století, kdy se ve městě rozvíjel zvláštní druh umělecké citlivosti označovaný jako chaj-pchaj (šanghajský styl). Jde o bohatou šanghajskou kulturní produkci kombinující čínskou i cizí estetiku, moderní a tradiční vlivy, stejně jako nejrůznější formy – výtvarné umění, módu, architekturu i film. Pro označení chaj-pchaj je rovněž typická narůstající komerčnost výtvarného umění. Jenny Lin rozmlouvá se třemi nejvýznamnějšími současnými šanghajskými umělci a intelektuály, proslulými svými znalostmi dějin i úvahami o budoucnosti. Jsou to spisovatel, kritik, kurátor a fotograf Ku Čeng a umělci Liou Ťien-chua a Jang Fu-tung. Ve své debatě se zabývají oslavovanou minulostí i globalizovanou přítomností Šanghaje.
Jenny Lin: Každý z vás někdy vytvořil dílo, ať už sérii fotografií, filmy, knihy, výstavy, nebo sochařské instalace, které se přímo vztahuje k Šanghaji. Co právě vás na tomto městě nejvíce přitahuje?
Liou Ťien-chua: Šanghaj je již dlouho významným čínským městem. Především ve dvacátých a třicátých letech 20. století nešlo jen o vyhlášenou východoasijskou metropoli, ale také o kulturní a finanční centrum. Odmalička jsem se o Šanghaj velice zajímal, protože v mém městě pracovala spousta lidí právě odtud. Od začátku tohoto století se v rámci masivní urbanizace stala Šanghaj předvojem nové městské výstavby a ekonomické změny. Nevím však, zda jde o změnu dobrým, či špatným směrem, tyto otázky zodpoví až budoucnost. Od okamžiku, kdy jsem se v roce 2004 přestěhoval z Kchun-mingu do Šanghaje, jsem vyrůstal v těsné blízkosti města a byl jsem každodenním svědkem problémů tohoto prostředí. Nad svým životem zde jsem se hluboce zamýšlel, a proto jsem také vytvořil tolik prací souvisejících se Šanghají. Chtěl bych také, aby si lidé prostřednictvím těchto mých děl uvědomili změny, jimiž prochází celá čínská společnost, i problémy, které ji trápí.
Jang Fu-tung: Šanghaj mám velice rád a během svého dospívání jsem si na život zde zvykl. Město má svou jedinečnou historii, zvláštní styl a budí dojem velké metropole. Studoval jsem na univerzitě v Chang-čou, nedaleko Šanghaje. Styl jihočínských měst se hluboce vepsal do mé duše.
Ku Čeng: To, že se zaměřuji na Šanghaj, je možná produktem pohodlnosti. Pochopitelně mne velmi zajímá, jak se Šanghaj projevuje prostřednictvím umění, a to především fotografie. Jelikož jsem se zde narodil, mám pocit, že mohu ve svých textech a výstavách komentovat proměny města a jejich dopady prostřednictvím osobního pohledu.
JL: Často se odkazujete ke „staré Šanghaji“. Ku Čengu, Vy jste byl kurátorem výstavy fotografií Deke Erha, které zobrazují šanghajskou artdecovou architekturu dvacátých a třicátých let 20. století. Psal jste také o The Young Companion Pictorial, což byla nejpopulárnější publikace oné doby, a také o spisovateli Čang Aj-lingovi, který zpodobnil život v republikánské Šanghaji. Liou Ťien-chua, řada vašich raných prací ze série Vzpomínky na pobláznění a veselost (Memory of Infatuation and Merriment, 1999– 2000) obsahuje ženská torza oblečená v čchi-pchao, tradičním čínském oděvu často spojovaném s Šanghají téže doby a vzestupem moderních žen v Číně. Jang Fu-tungu, části vaší mnohadílné filmové instalace Sedm intelektuálů v bambusovém lese (Seven Intellectuals in a Bamboo Forest, 2003) jsou zasazeny do někdejší šanghajské koloniální čtvrti a působí jako odkazy na starý šanghajský film. Co každého z vás na staré Šanghaji zajímá? Jaký je váš názor na vztah historie a současnosti tohoto města?
KČ: Současná a někdejší Šanghaj mají určitá historická pojítka. Když budeme zkoumat minulost Šanghaje, můžeme lépe pochopit změny, k nimž tam dochází dnes. Moje omezené povědomí mi napovídá, že současné šanghajské umění a design podle všeho nemají mnoho společného s obdobím dvacátých a třicátých let minulého století označovaným jako chaj-pchaj, přinejmenším nikoli na povrchu. Může zde však existovat řada vnitřních pojítek. Tato myšlenka si říká o hlubší prozkoumání.
LŤ: Použití čchi-pchao v sérii Vzpomínky na pobláznění a veselost nebylo nutně míněno jako odraz „staré Šanghaje“, šlo spíše o snahu vypíchnout zvláštní čínskou kulturní formu oné doby. Využil jsem těchto forem proto, abych upozornil na odsudky společnosti vůči ženám a další sociální problémy. Jsem přesvědčen, že diváci si dokážou vytvořit propojení mezi těmito historickými formami a aktuálními náladami ve společnosti, a lépe tak porozumí konfliktům, které ve společnosti v současné době panují. Ve svém novějším díle reflektujícím Šanghaj jsem se snažil vyvolávat jiné nálady a komplexní pocity. Na základě tohoto typu pocitů obvykle činíme soudy, takže doufám, že mé práce dokážou podnítit lidi k nalezení zkušeností a inspirací, po nichž touží.
JF: Mé práce se nezabývají konkrétně „starou Šanghají“. Týkají se spíše měst obecně, zvláště pak čínských a jihočínských měst, jejich proměn v čase, historických reziduí a kulturních atributů. Inspiraci pro své práce čerpám ze svých pocitů týkajících se městského života a jeho vývoje. V mých pracích jsou obsaženy základní ingredience města. U měst a u života je pro mne velmi těžké odlišit „staré“ a „nové“. Jde spíše o jejich přítomnost, přičemž čas je pouhým odkazem. Jde o způsob života – neexistuje nic jako minulost a přítomnost, jde spíše o to, jak si představujeme budoucnost.
LŤ: Šanghaj je módní město – světové centrum řady nejžhavějších trendů. Spolupráce umělců a slavných módních značek vychází především z osobního uměleckého rozvoje příležitostí či konceptů. Myslím, že prostřednictvím těchto spoluprací lze pochopit jak formu uměleckého produktu, tak i způsob uměleckého myšlení.JL: Šanghaj bývá tradičně označována za nejvíce internacionální, nejmodernější a nejmódnější čínské město. Liou Ťien-chua, vytvořil jste instalace ve spolupráci s módní značkou Christian Dior. Jang Fu-tungu, vy jste natočil krátký film První jaro (First Spring; 2010) pro Pradu. Ku Čengu, byl jste kurátorem řady výstav konaných v galerii, která se nachází v komerčních prostorách Bottega Veneta v Šanghaji. Jaký je váš pohled na tuto spolupráci mezi módou a uměním? A jak byste obecně charakterizovali vztah mezi globálním uměním a globální módou, které se v Šanghaji setkávají?
JF: Z této nádherné umělecké spolupráce se značkou Prada jsem byl nadšený. Dost jsem se přitom rovněž naučil. Prada má skvělou nadaci podporující řadu umělců. Díky pokroku v oblasti technologií a nástupu nových médií a internetu se vzdálenosti ve světě zkracují. Nejnovější a nejaktuálnější globální trendy se zhmotňují v každodenních platformách. Šanghaj je velmi moderní a rychle se rozvíjející, kypící globalizované město, jež září jako slunce.
KČ: Tento typ spolupráce může lidi posunout směrem k novému vnímání pouze v určité omezené míře. Aby měl nějaký dopad, je třeba hodně času a trpělivosti. Globální umění se může odrážet v globální módě. Citliví umělci mohou objevit inspiraci v uměleckém výrazu, který se odráží ve spojení umění a módy. Ale jde především o jednotu vlastních životních zkušeností umělce, povědomí o historii a kulturních tradicích.
JL: Šanghaj bývá často kritizována pro svůj nespoutaný materialismus a drsný rozvoj. Ku Čengu, vaše výstavy a texty nabízejí kritický náhled na urbanizaci a globalizaci probíhající v Šanghaji i v Číně. Liou Ťien-chua, vytvořil jste díla kritická k urbanizaci a globalizaci, jako například export – Cargo Transit (2007), což je instalace, v níž se negativní dopady globalizace ukazují prostřednictvím přebalení a vystavení malého dílu z milionů tun odpadu, jež každoročně do Číny vyvážejí země jako USA či Velká Británie, jako umění. Jang Fu-tungu, váš raný fotografický triptych První intelektuál (The First Intellectual, 2000) zobrazuje mladého intelektuála, zakrváceného, ztraceného a osamělého uprostřed moderního panoramatu Šanghaje. Co si myslíte o urbanizaci a globalizaci Šanghaje?
KČ: Globalizaci Šanghaje nelze zastavit. Ještě hrozivější jsou ale některá pravidla, která se prosadila ve jménu globalizace. Nalezení, předvedení a osvícení lokálního umění, které o globalizaci přemítá, nebo ji dokonce odmítá, představuje nejnáročnější část práce v podmínkách globalizace.
LŤ: Urbanizační procesy s sebou nevyhnutelně přinášejí řadu problémů, které si často říkají o reflexi. Těmto chybám minulosti bychom se nepochybně měli snažit v budoucnu vyhýbat. Má díla se na takovéto problémy zaměřují. Zároveň jsem ale toho názoru, že vše by se mělo posuzovat individuálně. V rámci urbanizace je město vystaveno určitým omezením a škodám. Umělec může tvořit prostřednictvím svých myšlenek a pozorování problémů, jež s sebou urbanizace přináší. Myslím, že jde o velmi důležitý umělecký postoj.
JF: Každé město prochází vývojem a změnou. Obyčejní obyvatelé měst mají své přátele, prostředí a prostor, v němž žijí, a cítí s místy, v nichž se pohybují. Umělci by měli respektovat své vlastní myšlenky, ctít své pocity a upřímně tvořit vlastní díla.
JL: Přesto, že se Šanghaj ve vaší tvorbě objevuje opakovaně, působíte i v jiných místech. Jang Fu-tungu, vystavujete na celém světě a natáčíte rovněž v různých místech Číny, jako třeba na venkově v provincii Che-pej, kde jste vyrůstal. Liou Ťien-chua, vystavujete ve městech po celém světě a zároveň tvoříte ve svém rodném městě Ťing-te-čen, což je historické centrum výroby porcelánu. Ku Čengu, jste kurátorem výstav na celém světě i po celé Číně. Žil jste rovněž v Tokiu, další asijské megalopoli. Jak byste charakterizovali Šanghaj ve vztahu k ostatním městům, ať už v Číně, nebo v zahraničí? Čím je Šanghaj jedinečná? Proč jste si Šanghaj zvolili za svou základnu?
JF: Moje tvůrčí činnost se neomezuje na jedno místo. Natáčím v Šanghaji, ale také v Pekingu, Chang-čou atp. Hlavní charakteristické prvky a duch jsou v jižní a severní Číně odlišné. Podle toho, co chci, aby moje díla vyjadřovala, si vybírám lokace pro natáčení, přičemž beru samozřejmě v úvahu, že každá lokace má svá vlastní specifika, pocity a ducha. V Šanghaji je rovněž třeba brát v úvahu „čas“. Šanghaj si postupem času vytvořila vlastní genius loci a prošla nejrůznějšími proměnami. Městu se dostalo přízviska „krásné“. Neřekl bych, že je Šanghaj mou tvůrčí základnou, ale už deset let zde žiji a tvořím. Šanghaj je domov, místo, kde se odehrává život.
LŤ: Šanghaj jsem si vybral za základnu náhodou, protože jsem zde dostal práci. Vždycky jsem měl pocit, že jde o tajemné a zajímavé město, které jsem chtěl pochopit. Díky specifickému historickému vývoji se zde navršily vlastnosti, které město odlišují od ostatních. Ťing-te-čen, kde jsem vyrůstal a studoval na vysoké škole, se Šanghaji v ničem nepodobá. Přesto, že se obě tato města nacházejí jižně od řeky Jang-c’-ťiang, má každé z nich své vlastní kulturní kořeny, historická rezidua a cesty rozvoje. Šanghaj je v důsledku své historie velmi podobná západním městům. Ve srovnání s čínskými městy má mnoho obyvatel Šanghaje západní způsob myšlení. V čínském republikánském období byla Šanghaj v podstatě mezinárodní metropolí. I dnes tomu tak je, avšak ve srovnání s předchozím obdobím musí dnes být Šanghaj otevřenější globálnímu integračnímu vývoji. Současná Šanghaj má v sobě potenciál stát se dynamičtější, otevřenější a kreativnější.
KČ: Upřímně řečeno, v současnosti nemá Šanghaj moc vlastních rysů. Charakter města lze popsat jako historickou setrvačnost. Co se s charakterem Šanghaje stalo po roce 1949? Někteří se domnívají, že Šanghaj má socialistického ducha, já si ale myslím, že socialismus má na aktuální atmosféru města jen zanedbatelný vliv. Bavíme-li se o charakteru Šanghaje, musíme brát v úvahu vlastní perspektivu. Nahlížíme-li město zvenčí, není na něm ve skutečnosti nic zvláštního. Při pohledu zevnitř je Šanghaj definována v zásadě stejnými požadavky jako kterékoli jiné mezinárodní obchodní město. A právě to možná je tím, co je na Šanghaji zvláštní. Město nenabízí sociální reflexi, umělci se v Šanghaji obvykle soustředí spíše na osobní záležitosti a individuální styl. To je pochopitelně typické i pro celou současnou čínskou uměleckou scénu. A proč jsem si zvolil Šanghaj za svou základnu? Protože jsem se tu narodil.
JL: Ku Čengu, vy se primárně zabýváte fotografií – jako tvůrce i jako teoretik. Liou Ťien-chua, pracujete především s porcelánem, ale vaše tvorba zahrnuje čím dále více multimediálních prvků. Jang Fu-tungu, vy obvykle točíte filmy. Řekněte prosím, co vás přitahuje na těchto konkrétních médiích a zda se domníváte, že tato média odrážejí mnohotvárný svět Šanghaje.
KČ: V hierarchii dějin a kritiky umění je fotografie relativně novou kategorií, která nebývá považována za „vysoké“ umění. Mám ale nicméně pocit, že právě takové kategorie v sobě nesou hluboký obsah, který stojí za to zkoumat. Proto se zabývám fotografií a fotografií ve městech, především v Šanghaji. Nejsem zatím schopen uvažovat o celé kritické teorii nebo konceptu souvisejícím se šanghajskou fotografií. Je to oblast, kterou bude ještě třeba dále zkoumat.
LŤ: Keramikou se zabývám více než jinými materiály. Mám k ní obzvláště silný vztah, protože jsem s tímto materiálem vyrůstal. Následně jsem pak začal keramiku v současném umění využívat ke zkoumání nových možností. Každý umělec si volí své vlastní charakteristické materiály a jazyky, domnívám se nicméně, že rozvoj uměleckých trendů upřednostňuje multimediální práce. existuje mnoho způsobů prezentace umění a každý umělec má svůj vlastní osobní směr. Mám za to, že práce s různými médii je docela dobrá věc. Zároveň ale chci používat jediný materiál – porcelán – a využívat jeho mnoha možností. V tom je hlavní zájem mé tvorby.
JF: Každý umělec má své vlastní tvůrčí prostředky a metody. Někdo si vybere malbu, jiný poezii či divadlo – mně nejlépe vyhovuje film. Používám jej jako svého druhu štětec. Nemohu být reprezentantem Šanghaje či jakéhokoli jiného města. Mám pocit, že jsem součástí města i jiných míst. V různých městech pátrám po různých vstupních bodech. Prostřednictvím vlastní perspektivy vytvářím myšlenky, jež chci vyjádřit.
JL: Jak byste charakterizovali současnou uměleckou atmosféru Šanghaje? Jakým směrem se podle vás šanghajská scéna vydá?
LŤ: Netuším, jakým směrem půjde šanghajská umělecká scéna, ale muzea a umělecké galerie zde nepochybně rostou jako houby po dešti. Je zde čím dále více umělců. Čím dále rychleji vyrůstají mladí umělci. Obecně jde podle mne šanghajská umělecká scéna správným směrem, ale řada věcí vyžaduje čas k růstu a je vhodné je sledovat.
JF: V Šanghaji je mnoho mladých umělců. To je opravdu skvělé. Mají velmi široké možnosti. Protože jsou mladí, uvažují o „novém“ a „budoucím kolektivu“. Mají v sobě mnoho nejistot a vytvoří jistě mnoho úžasných věcí – to vše nelze konkrétně předpovídat. Mnoho mladých umělců vkládá velké úsilí do prezentace nového umění a plně otevírá stavidla své kreativity. Nové pocity ve veřejnosti vytváří soustředěné úsilí „kolektivu“.
KČ: Bohatství a rozmanitost šanghajské umělecké scény je slušná, je ale zapotřebí, aby vznikly další práce obsahující sociální a historické významy a také skutečný místní dialog. Nedokážu říct, jakým směrem se šanghajská scéna vydá, protože do budoucnosti nevidím.
Z čínštiny přeložila Jenny Lin.
Ku Čeng je šanghajský kritik, kurátor a fotograf.
Liou Ťien-chua je umělec sídlící v Šanghaji.
Jang Fu-tung je umělec sídlící v Šanghaji.
Ku Čeng Bez názvu, 2016 Se svolením autora.
Liou Ťien-chua Obsesivní vzpomínky, 1999 Se svolením autora a Pace Gallery, New York / Londýn / Peking / Hongkong.
Jang Fu-tung První intelektuál, 2000 Se svolením autora a ShanghART Gallery, Šanghaj/ Peking/Singapur.
Jang Fu-tung Barevná obloha: Nové ženy II, 2014 Se svolením autora a ShanghART Gallery, Šanghaj /Peking/Singapur.
Ku Čeng Bez názvu, 2016 Se svolením autora
Jenny Lin je historička umění a kulturní kritička, která v současnosti působí v Los Angeles, Šanghaji a Oregonu. Courtesy Flash Art International.
