XXL POHLEDŮ NA SOUČASNÉ SLOVENSKÉ UMĚNÍ

Vztah umělce a jeho kurátora, teoretika či kritika (ti, kdo vidí jejich vztah opačně, nechť si větu přerovnají) má na soudobé umělecké scéně tisícero různorodých chutí, pozic i definicí. Nevyhnutelný sociální rozměr spojený s každodenním uměleckým provozem mění v tomto ohledu jakákoliv jednoduchá pravidla spolupráce v pouhou formalitu. Povaha tohoto vzájemného vztahu počínaje naprostou neschopností porozumět si navzájem a konče jednostrannou či oboustrannou závislostí či spoluprací hraničící se skrytým spoluautorstvím je přímo ideálním materiálem pro jakýkoliv ať již umělecký, či kurátorský projekt, který reflektuje institucionální nebo obecněji vztahovou rovinu tohoto zásadního momentu současného uměleckého dění. Už proto mohl být výstavní projekt XXL Pohledů na současné slovenské výtvarné umění v kutnohorském GASKu, který se dle organizátorů snaží prezentovat současné slovenské umění „všech generací“, zajímavou možností, jak tyto vazby představit v kontextu tamního dění posledních zhruba padesáti let.

Výstavní prostory GASKu poskytují jistě velkolepé možnosti, díky nimž bylo možné prezentovat značné množství děl. Každého z vystavených umělců měl „představit“ jeden ze stejného počtu teoretiků. Platilo v podstatě pravidlo: jeden umělec – jedno dílo – jeden teoretik (jen někdy bylo děl několik). Už vzhledem k putovnímu charakteru výstavy lze pochopit její složení sestávající většinou z dobře transportovatelných prací. I přes zmíněné prostorové možnosti jsme zde nemohli čekat například žádné monumentální instalace. V obsáhlém seznamu vystavujících se vyskytuje celá řada významných jmen generace, jež se etablovala již od 60. let (Koller, Mlynárčik, Filko a další). Právě v této vrstvě prací spočívala nejsilnější stránka výstavy. Český divák mohl totiž nahlédnout na tehdejší podobu slovenské umělecké scény v širším kontextu, včetně podnětných prací méně známých autorů.

Oproti tomu v případě mladších autorů bylo zřejmé, že čím více se daná tvorba blíží současnosti, tím je výběr autorů fragmentárnější a méně objektivní. Jistě, z dnešní střední generace zde nemohla chybět hvězda mezinárodní scény Roman Ondák ani domácí stálice Ilona Németh. Nicméně to, co autoři výstavy pokládají za „nejmladší generaci“ –tedy osobnosti Tomáše Džadoně a Samuela Pauča –, dobře ukazuje, nakolik je daný výběr tendenční a izoluje se od naprosté většiny v současnosti aktivní umělecké generace třicátníků a dvacátníků. Marně bychom zde hledali třeba tvorbu výrazných autorek, jako je Magda Stanová nebo Mira Gáberová, ale i celé řady dalších. Celá teze o prezentaci „současného“ slovenského umění tím dostává velkou trhlinu. Právě naopak – je zde cítit generační propast, kdy pohled starší generace není schopen obsáhnout zrovna tak bohaté aktuální mladé slovenské umělecké dění.

Podobně bychom pochodili, i pokud bychom nahlédli do seznamu jmen teoretiků, jejichž participace se ostatně omezila jen na výběr děl pro výstavu. Bez přiloženého katalogu a jejich případného komentáře, nebo alespoň širšího výběru prací, je tak jejich participace přinejmenším neviditelná, nemluvě i o zřejmé ignoraci řady mladších teoretiků. Smysl výstavy tedy neobstojí ani z hlediska ukázky „současného“ umění, ani z hlediska poznání co nejširšího spektra kvalitního slovenského umění v obecnější rovině.

Výstava jistě přinesla i něco pozitivního, a to především zmíněnou možnost srovnání několika uměleckých generací v početném zastoupení. Bez kvalitativně odlišné participace samotných teoretiků, zvláště těch, již se sami aktivně podíleli na aktivitách jednotlivých generací, se však ukázala spíše jako účelově vytvořený a do hloubky nepromyšlený projekt. I když se expozice honosí tím, že se má jednat o nejrozsáhlejší přehlídku slovenského umění v Česku, rozhodně s tím nelze souhlasit z hlediska prezentace umění, které obvykle pokládáme za současné (zhruba posledních dvaceti let). Přítomnost slovenských umělců na české umělecké scéně a jejich participace na řadě výstavních projektů je dnes příliš viditelná, než abychom tento výstavní počin mohli považovat za tak výjimečný. Spíše jen vyplňuje několik (byť zajímavých) mezer doplňující již téměř kompletní obraz o slovenském umění v povědomí českého diváka.

 

 

Ilona Neméth / Brána / 1992 / instalace / ze sbírky První slovenské investiční skupiny v Bratislavě / foto: Tomáš Souček.

Jana Želibská / Moje jméno je vepsané jen ve mně / 1985 / světelný objekt / neon / ze sbírky První slovenské investiční skupiny v Bratislavě / foto: Tomáš Souček.

 

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek