Sochař a autor řady medailí Jiří Dostál se po dlouhých letech představil větší výstavou v liberecké Oblastní galerii. Výstava je konglomerátem Dostálova sochařského díla a tvorby absolventů jabloneckých škol SUPŠ a VOŠ (Vladimír Véla, Zdeněk Trs, David Hanvald, Josef Šafařík, Jitka Jelínková, Petra Lamačová-Čánská, Jan Harant atd.). V osobě Jiřího Dostála se šťastně spojily jak umělecká invence, tak organizačně-pedagogická aktivita. Výstava to reflektuje, přesto je dojem zvláštním způsobem nespojitý, možná ale jen odráží skutečný stav věcí. Jiří Dostál měl zejména vliv na chod školy jako takové, už méně byl zainteresován na projevu jednotlivých studentů. Odchod z pozice ředitele mu umožnil intenzivní návrat k sochařině, který je obdivuhodným druhým nádechem ke zralé tvorbě.
Okouzlení technikou patřilo mezi výrazné inspirativní zdroje jeho raných děl, jak vidíme například na Poctě F1 z roku 1970, kulatém bloku pískovce s malovanými technicistními motivy sportovního designu. Ze starší tvorby tu pak najdeme především jeho medaile. Více prostoru zde pak dostávají současné práce. Všechny používají jako materiál kámen, Dostálův oblíbený je slivenecký mramor nebo černý hadec, rád se obrací i ke carrarskému mramoru nebo žule. Dostál své mramory nechává „promlouvat“ prapůvodními tvary, vyjadřuje ke kameni respekt, jak je zřetelné i z dokumentárního videa, v němž autor hledá vhodné kameny v lomech, vnímá jejich strukturu, vidí v nich rodící se tvar.
Diagonálně vystavená Srdce různých barev na barevných soklech tvoří střed výstavy. Kolem jsou nepravidelně umístěna díla se spirituální tematikou, v menšině se objevují drobnější kamenné objekty-hlavy, jako např. Žena z Kauflandu, Julie či objekty tematizující krajinu. Kameny v Srdcích jsou opracované, leštěné, ale přitom v nich sochař zanechává praskliny, nerovnosti, jizvy. Srdce patří k tomu nejsilnějšímu, co můžeme na výstavě vidět. Působí jako mohutné, přesto křehké „kokony“ s precizně ztvárněnou, avšak stylizovanou anatomií. Přirozené spojení syrového a opracovaného, stylizovaného a anatomicky přesného probouzí zvláštní tiché napětí, něco jako „zjevenou křehkost“. Kamenná srdce jsou v Dostálově zpracování možná nejživotnějšími objekty výstavy. Autor spolu s kurátorkou Zuzanou Štěpanovičovou zvolili jako centrální objekt také „sousoší“ Povolání Svatého Matouše. Pět hrubě opracovaných kamenů na žulové desce s leštěnou horní částí je aluzí na novozákonní příběh, jak ho malířsky zpracoval Caravaggio. Postavy, ještě „nevybroušení“ jedinci, už procházejí duchovní proměnou naznačenou leštěnými plochami. Málokde je Jiří Dostál takto symbolický, navíc s přiznanou inspirací italským uměním.
Krajina s mrakem je sugestivním spojením bílého mramoru a morašovické žuly. Matný tón červených linií se doplňuje s jemně rytými drahami leštěného povrchu krajiny. Vyvážená zkratka kombinuje lehkost a tíhu vzdušného a zemského živlu. Dostálovi se daří kámen proměňovat přesně vystiženými tvary podepřenými barvou. Netvoří iluzi krajiny, krajina se proměnou materiálu vyjevuje nově. Kámen může na chvíli změnit i skupenství. Nejradikálnější transformaci nalezneme v objektu nazvaném Zlatý déšť. Deska z carrarského mramoru vyjadřuje strukturou ostrých čar vrypů světelnost a kosmický přesah. Zlatá barva na prohnutém tenkém mramoru má původ v inspiraci Rembrandtovou Danaé. Největšího účinku dosahuje Jiří Dostál tam, kde pracuje s jednoduchou geometrií, využívá přirozených tvarů materiálu a barvou spíše jen naznačuje, zdůrazňuje. Příkladem je třeba Ulička v Assisi, kde průnik hmotou kamene připomíná úzké uličky italského města. Dostálova výstava poskytuje mimořádný zážitek ze sochařského přístupu vzešlého ze zkušenosti a respektu k materiálu s přesně uskutečněnou vizí.
Luděk Lukuvka je kurátor a kritik umění.
Jiří Dostál Barvy na hadci, 2016 hadec foto: Markéta Magidová
