Jean-Luc Godard na konci 70. let odmítl použít pro svůj krátký film natáčený v Mosambiku materiál Kodak s vysvětlením, že je tento celuloid rasistický. Filmy, které Kodak v té době produkoval, měly zásadní nedostatek – počítaly primárně s bílým klientem a kalibrace jednotlivých vrstev barevného filmu tak byla nastavena pro ideální zobrazení bělocha. Až v průběhu pozdních 80. let bylo barevné nastavení přehodnoceno – nikoli však kvůli otázce fotografování jiných etnik, nýbrž kvůli škále tónů různých produktů, například čokolády nebo dřevěného nábytku.
Radek Brousil ve svém dlouhodobém výzkumném projektu prezentovaném výstavami The Ultimate Norm (2015), za kterou získal cenu Oskara Čepana, Černobílá fotografie (2016) v Galerii Jelení a konečně v komplexní prezentaci v Colloredo-Mansfeldově paláci GHMP Černá a bílá ve fotografii (2016) sleduje tento fenomén skrze média fotografie a instalace a otvírá tak diskurz, který je pro české prostředí jinak výrazně netypický.
Brousil strávil podstatnou část svých studií v Kanadě a na zahraničních rezidencích, přesto je jeho praxe primárně spojená s lokálním monokulturním prostředím. Zákonitě proto vyvstává otázka, do jaké míry je jeho zájem o problematiku rasismu autentický. V době, kdy celý západní svět čelí vlnám vzrůstající netolerance a strachu, však takový argument ztrácí relevanci. Všichni jsme se ocitli v nekončícím streamu mediální manipulace a útoků na naše vlastní lidství a jeho nejneodmyslitelnější svobody. Nezbytně jsme proto z jakékoli geopolitické pozice odpovědni za vnímání nuancí mezi alternativními interpretacemi naší každodennosti a jsme povinni s plnou zodpovědností klást aktivizující otázky, ač jsou pro nás kulturně dané nebo získané. Prahu však můžeme vidět také jako jednu z nejnepřátelštějších lokalit pro soužití různorodých etnik. Brousilova výpověď je nejen proto zcela na správném místě.
Černá a bílá ve fotografii není prvním uměleckým projektem tematizujícím rasismus v médiu fotografie. Dílo britských fotografů Adama Broomberga a Oliviera Chanarina Vyfotit černého koně (To Photograph A Dark Horse) z roku 2012 nachází svůj základ ve stejných východiscích a podobném vizuálním jazyku, s nímž pracuje i Brousil. Broomberg a Chanarin využívají nalezeného dobového materiálu od Kodaku, jehož trvanlivost skončila s koncem 50. let. Vytvořili s ním rozsáhlou dokumentační sérii právě v Mosambiku, kde Godard Kodak odmítl použít. Ukazují částečně exponovaný materiál ve škále odstínů šedi s důrazem na tmavé tóny osob i objektů.
Brousil překračuje hranice 20. století a vytváří selektivní časovou osu, jejíž zastavení se týkají problematiky zobrazování jednotlivců tmavé pleti v klasických médiích sochy a malby s vyústěním v současné fotografii. Vytváří koláž odlišného vnímání vztahů mezi etniky, jejímiž elementy jsou například: barokní sochy černochů lemující pražskou královskou cestu, malby etnografických zkoumání v prostředí kolonií nebo fotografie Franka Oceana od Wolfganga Tillmanse. Vše jmenované nachází své ukotvení a interpretaci v architektonickém set-upu, který připomíná nejen fotografické studio (v odkazu k Brousilovým starším projektům Studio Works [2013]), ale také nábytkářský průmysl, jenž se mezi prvními zajímal o nové kvality snímání tmavých barev. Časová osa, a tedy i Brousilův projekt zůstávají otevřené dalšímu zhodnocení, protože i při dominanci digitální technologie snímání za přirozených vlastností fyzikálních zákonů šíření světla není autentická tonalita tmavé pleti na fotografii bez patřičné postprodukce samozřejmostí. Stejně tak si zaslouží pozornost reflexe rolí jednotlivých etnik ve vztahu k širšímu společenskému celku.
Jen Kratochvíl je kurátor a kritik současného umění.
Radek Brousil Portrét mladého černošského chlapce, 2016 cyklus šesti barevných fotografií 27 × 40 cm foto: Radek Brousil
