Markéta Magidová: Danielo, před více než deseti lety jsi vytvořila fotografický soubor The Town i Like (2006) zobrazující strnulé inscenované situace zaměstnanců v nadnárodní společnosti. Už tehdy ses zde zabývala vztahem jedince a instituce, momentem, který se silněji projevuje ve tvých aktuálnějších projektech. Proměnila se od té doby tvoje reflexe socio-ekonomického systému?
Daniela Dostálková: Myslím, že se nijak zvlášť neproměnila. Dlouhodobě mě zajímá paradoxní vztah mezi navzájem si zdánlivě odporující logikou světa korporátních strategií a prostředím umění. Firemní kultura pro mne představuje metodu, kterou lze aplikovat na vybrané komunity či umělecké prostředí. Přináší nová pojetí sociálních forem a kriticky nahlíží na etiku manipulativního vztahu konajícího a vykonávajícího. Vztahem instituce a jedince, jak jsi to popsala, se vlastně musí svým způsobem zabývat každý. Jedná se o situace, kterým se v běžném životě nevyhneme, proto jim přikládáme důležitost. Snažíme se o jejich reflexi, protože máme jistý druh empatie, která nás k tomu nutí.
MM: Fotografii jsi postupně rozšířila na komplexnější média – autorské knihy kombinující texty a fotografie, autorsko-kurátorské výstavy, videa, na nichž spolupracuješ se svojí sestrou Lindou. V jakém okamžiku sis uvědomila, že fotografie je pro tebe v něčem limitující? Co pro tebe znamená fotografie dnes?
DD: i přes to, že je naše praxe do velké míry hybridní, nepovažuji možnosti vyjádření ať umělecké, či užité disciplíny ve své jednotlivosti za omezující. Na druhou stranu si myslím, že potřeba pochopit fungování příbuzných disciplín je přirozená a může mít strategické využití. Médium fotografie je rozsáhlý terén, kde může docházet k formování nových vztahů a představuje pro mě jedno z možných i užitečných vyjádření. Společně s Lindou se však soustředíme mnohem více na to, co chceme sdělit, a podle toho následně vybíráme adekvátní médium.
Linda Dostálková: Velmi ostře vnímáme kánon, který se k jednotlivým disciplínám váže, a spolu s ním i absenci širšího rámce a určité propustnosti, která by mohla vést k něčemu, alespoň z našeho pohledu, rozmanitějšímu.
MM: Jak vypadá vaše umělecká spolupráce, kdo má jaké role?
LD: Mezi sebou máme tu výhodu, že každá z nás klade důraz na jinou část produkce svázanou s tvůrčím procesem. Jak jsme už naznačily, často experimentujeme s formáty a to, co potřebujeme sdělit nebo vystavit, mnohdy zadáváme jiným umělcům, teoretikům, designérům a řadě dalších, kteří jsou s námi ochotni spolupracovat v rámci celku. Není to skupinová spolupráce, jak je běžně vnímána, spíš jsme v pozici spoluautorů nebo zadavatelů, především pak autorů výstavní koncepce.
DD: Náš přirozený zájem o interdisciplinární chování vznikl někdy kolem roku 2005, kdy jsme se společně rozhodly založit studio, které bude poskytovat komplexní servis nejen galerijním institucím. Z dnešního úhlu pohledu to bylo na tehdejší poměry radikální rozhodnutí, které pro nás obě bylo tehdy samozřejmé. Přesto jsme s časem a s různými formami spolupráce, které jsme měly možnost realizovat či jsme je samy iniciovaly, v jistém období dospěly k rozhodnutí pracovat více individuálně a zavedlo nás to především zpět k sobě. Později jsme díky těmto zkušenostem začaly s jistou opatrností formulovat a opakovaně přeformulovávat misi para-agentury s názvem „institucionální homeopatie“.
MM: Tato specifická „agentura“ si podle vás klade za cíl nově organizovat vztahy mezi uměleckou produkcí, veřejnou institucí a sociálním impaktem. Jak funguje „léčení institucí“ v praxi?
DD: Projekt začal vznikat v době, kdy naše společné experimentování s uměleckými formáty dosáhlo momentu, od kterého po nás byla stále častěji vyžadována definice naší pozice. Postupně jsme získaly potřebu to reflektovat a pomoci okolí (divákovi, zadavateli, kolegům) zorientovat se v tom, jak pracujeme a že ne každá situace musí mít své jasné parametry či striktně dodržovat žánr.
LD: institucionální homeopatie byla výsledkem art research a byla především tezí, která vznikla v prostředí postgraduální instituce – Jan van Eyck Academie v nizozemském Maastrichtu –, kde jsem byla na roční rezidenci. Bylo užitečné pozorovat reakce na vznikající projekt para-agentury z pohledu ředitelů galerijních institucí, kurátorů, umělců a spolu-rezidentů. Inspirací nám byl text Gillese Deleuze Literární klinika (Literary Clinique), v němž autor nazývá literaturu „podnikem zdraví“. Umělec při tvůrčím procesu provádí sebe-vyšetření a následně se diagnostikuje. Umělci jsou podle něj „lékaři civilizace“ diagnostikujícími hodnoty, kde kulturní instituce představují jeden z možných symptomů. Ty pak následně vedou k diagnózám nových nemocí. Tento akt Deleuze vnímá jako formu vyjádření, která má vést ke kulturní obnově.
MM: Myslíte, že může umění přispívat k oné kulturní obnově přímo, nebo je pro vás důležitá oklika skrze svět fikce?
LD: To skutečně záleží na mnoha faktorech. i využití fikce může za jistých okolností vést k přímočarým sdělením. My jsme ale Deleuzeovu Literární kliniku nevnímaly při přemýšlení o naší para-agentuře tak doslovně. Jeho text nás zavedl spíše k homeopatii a to ze dvou důvodů: tato léčebná metoda je založena na zkoumání pacienta a jeho symptomů jako celku a velmi úzce s ní souvisí placebo efekt, což samo o sobě funguje jako její sebe-kritická součást. Především jsme v našem případě nechtěly přejímat lékařskou terminologii, protože vy- tváří negativní konotace.
MM: Kdybyste se ohlédly zpátky na vaše realizované projekty: vyšly najevo některé upozaděné problémy? Povedlo se vám diagnostikovat nebo vyléčit některé institucionální „nemoci“?
LD: Galerie současného umění se příliš nezabývají klimatem, v němž současné umění vzniká. Často najímají experty, kteří mají za úkol vybudovat fasádu, jež tento problém kamufluje, a oni jsou v tom do velké míry úspěšní. Dalším souvisejícím problémem je, že vývoj galerijních institucí ve skutečnosti brzdí jimi běžně užívaný slovník. Ve výsledku se nejedná o skutečný akt transformace, jen je vytvářeno pouhé zdání toho, že nastala. To, co postrádáme, není radikalita ze strany institucí, ale určitá míra sebekritiky, která by se měla projevovat větší snahou experimentovat s jejich zázemím a možnostmi.
DD: Po řadě utopických projektů, ke kterým jsme byly v posledních letech přizvány, jsme došly k závěru, že je potřeba pracovat především realisticky a důkladně. Spolupráce s většími galerijními institucemi vyžaduje holistický přístup. Pokud něco v systému změníte, někde jinde se to znovu objeví nebo i idealisticky míněná realizace může vyznít jinak, než jste si představovali, pokud ji dostatečně nedomyslíte. To je také jeden z mnoha důvodů, proč jsme nakonec zvolily jako výstup formu uměleckého díla a tak to i předem jasně deklarujeme; byl to odklon od původní myšlenky servisní agentury, i když si myslíme, že by podobný servis jistě našel své místo.
MM: Chcete, aby tato umělecká díla fungovala primárně inkluzivně směrem k institucím, v nichž vznikají, anebo je pro vás důležitější komunikace s divákem o určitých zákulisních mechanismech či neduzích?
LD: To záleží na situaci. My především pracujeme kontinuálně, každý další realizovaný projekt nebo dílo určitým způsobem zapadá do naší celkové práce. Lze říci, že primárně reflektujeme sociální prostředí, ve kterém instituce operuje a jehož je neoddělitelnou součástí. S výsledkem se pak obracíme nejen k divákovi, ale také směrem k instituci samotné.
MM: V úvodním textu textu vaší brněnské výstavy Cold Pressed, Low-Heat: virginorganicvegankosher (2016) zmiňujete, že „spotřební kultura a umění jsou zde představeny bez jasné hierarchie“. Podobně by se zřejmě dalo nahlížet i na váš projekt v ostravské galerii PLATO Přípravný portrét Mladé dívky, kde se rovina mladosti zhmotnila mimo jiné i v atributech oblečení a obuvi. Jak ve svých dílech nahlížíte na konzumní vlivy v umění? Vidíte nějakou hranici (či potřebu stanovit tuto dělicí linku) mezi uměním a spotřebním zbožím či populární kulturou?
DD: Vlivem spotřební kultury na umění se zabýváme, protože konzum je běžnou součástí našich životů a nás přirozeně vždy zajímalo zprostředkovávání aktuálních témat. V případě koncepce výstavy Cold-Pressed, Low -Heat: virginorganicvegankosher, což byla výstava věnovaná tématu kvality a způsobu, jak je možné ji posuzovat, jsme vycházely z předpokladu, že spotřeba a kultura jsou na sobě vzájemně závislé. Jako ilustraci jsme použily kokosový olej, který je pro nás typickým příkladem proměny pohledu na hodnocení kvality. Název výstavy Cold-Pressed, Low-Heat (za studena lisovaný, balený při nízkých teplotách) odkazoval na specifickou jakost této superpotraviny.
LD: U Přípravného portrétu Mladé dívky (2017) jsme se společně s Michalem Novotným rozhodly navázat na prostor bývalé prodejny textilu, kde nyní dočasně sídlí PLATo, kancelář pro umění. Výstavní prostor jsme záměrně znečitelnily artefakty určenými k prodeji a naopak i uměleckými díly, která se jako prodejní artikl tvářila. Především jsme chtěly poukázat na postavu Mladé dívky popsanou v knize Hrubý materiál k teorii Mladé dívky, kterou v roce 1999 vydala skupina teoretiků okolo francouzského filosofického časopisu Tiqqun. Postava Mladé dívky je zde popisována jako jeden z nejdůležitějších archetypů a marketingových mechanismů neoliberální společnosti. Z obou příkladů je patrné, že dělicí linku mezi uměním a spotřební kulturou záměrně stanovovat nechceme, to ponecháváme na divákovi
.MM: Ve svých videích z posledních let Misofonie (2014) a Kvalita: Civilizace (2016) zobrazujete vždy nějakou ženu či dívku ve specifické situaci či prostředí vytvářejícím jakousi pomyslnou bariéru pro její fungování – například hadí žena ovládá dokonale své tělo, avšak její flexibilita nepřekročí hranici kabiny osobního auta. Soustředíte se vědomě i na feministickou rovinu svých děl?
LD: Ano, soustředíme. Ženy záměrně zobrazujeme v ambivalentních situacích. Často a opakovaně s nimi také spolupracujeme. Kromě jmenovaných například s herečkou Janou Plodkovou v roli průvodkyně výstavou (Exhibition Guide, 2014) nebo také ve filmu Perceiving at a Low Speed (2015) v roli ženy v domácnosti zaměňující umělecká díla za rekvizity. Umělkyně Nora Turato k našim výstavám autorsky realizovala dvě performance: Artist’s Talk (2014) a Kvalita: Interpretace (2016).
DD: Spolupracujeme také například se soudkyní Kateřinou Šimáčkovou (jedna ze dvou žen z celkových patnácti ústavních soudců) a dalšími.
MM: Jaké kroky myslíte, že by byly v naší společnosti a uměleckém prostředí potřebné, aby se vyvážila stávající situace? Už jen při pohledu na ony (jistě schematické) počty – zastupováni galeriemi jsou u nás v mnohem větší míře mužští umělci, na českých uměleckých školách je mizivý počet umělkyň, které vedou ateliéry, různé umělecké ceny získávají převážně muži – si lze položit otázku, zda tu máme skutečně tolik podprůměrných žen, nebo zda je společnost méně či více vědomě přehlíží.
DD: Nerovnost mužů a žen ve vedoucích pozicích je zřejmá. Zavedení kvót se jeví jako jeden z funkčních modelů a my bychom se neměly stydět jej prosazovat. Věříme, že se jedná o dočasné řešení, které se časem změní. Je především na nás, abychom spolu solidarizovaly, podporovaly se, nevnímaly se jako konkurentky a především se nevzdávaly svého ženství.
MM: Jaké máte plány do budoucna?
DD: Vloni jsme paralelně s přípravami souvisejícími s para-agenturou zároveň začaly pracovat na fotografické sérii pod názvem The Default Position of Our Mental Software (2016), která vytvořila základ pro naši druhou knihu. Ta by měla vyjít v londýnském nakladatelství in Other Words letos na podzim. Spolupracujeme na ní mimo jiné s umělcem a spisovatelem Hansem-Christianem Danym. Volně tím navazujeme na první autorskou knihu I Was Not Able to Visit the Entire Show, kterou jsme vydaly na konci roku 2014 a jednalo se o hru pro dva herce a chór s předpokladem scénického čtení v galerijních institucích.
LD: Úzce jsme začaly také spolupracovat s PLATO v ostravě. V loňském roce jsme byly osloveny Markem Pokorným, abychom se podílely na uměleckému vedení a dramaturgii PLATO v prostoru bývalého hobbymarketu Bauhaus v Ostravě a v současné době pracujeme na koncepci, jak by tato (ne)výstavní instituce měla fungovat.
Daniela a Linda Dostálková se zabývají implikací formálních postupů příbuzných společenských oblastí v dalších souvislostech. Poskytují umělecký servis především galerijním institucím, umělcům či organizacím a napomáhají tak při spoluvytváření autonomních sociálních hybridních forem. www.dostalkova.com
Markéta Magidová je umělkyně.
Daniela a Linda Dostálkovy, Kateřina Šimáčková Kvalita: Civilizace, 2016
Daniela a Linda Dostálkovy Kvalita: Flexibilita, 2016 HD Video.
Daniela a Linda Dostálkovy The Exhibition, 2015 Nora Turato, Artist’s Talk, performance foto: archiv autorek.
Daniela a Linda Dostálkovy Přípravný portrét Mladé dívky, 2017, Elisa van Joolen, Invert Footwear foto: archiv autorek.
Obě fotografie: Daniela Dostálková The Town i Like, 2006 fotografie
