Eliminované horizontální linie, čistota tvaru a funkce, prostor plný světla. Vila Tugendhat doposud působí v zástavbě okolních domů jako nadčasový přízrak. Její architekt ji považoval za umělecký objekt sám o sobě. Kromě Lehmbruckova nahého torza si v ní nepřál žádné další artefakty. Podle něj by neměly šanci obstát v konfrontaci s něčím tak dokonalým, jako byl tento dům. A přece nedávno hostil zvláštní obyvatele. Staly se jimi intervence Jiřího Davida, Jiřího Kovandy a Romana Ondáka. Nápad uskutečnit v jejích prostorách výstavu vzešel ze strany těchto tvůrců, z potřeby jejich vzájemného autorského dialogu. Nakonec z toho byla tichá domácnost. Vystavené objekty a minimalistické instalace nehovoří jedna s druhou. Vstupují do intimního dialogu s prostorem vily. Nechtějí ji ovšem povrchně provokovat. Raději s ní hrají na schovávanou. Tvoří tajemné hádanky, přibližují tušené, aniž by kdy prozradily jeho význam (Jiří Kovanda). V náznacích hledají provždy ztracené stopy po životě jejích původních majitelů (Jiří David). Konfrontují se s ideou funkcionalistické architektury (Roman Ondák).
Ve vstupním prostoru překvapuje fragment vany. Roman Ondák jej přenesl z vlastního domu v Bratislavě, který sice vznikl ve stejné době (1929–1930), ovšem na rozdíl od Vily Tugendhat naplňoval parametry dobového vkusu. Do hlavního skleněného pokoje umístil pootevřené spodní a vrchní okraje dveří. Jeho intervence tak hovoří o myšlence transferu objektů, které bychom čekali v jiné části domu, o vzájemném prostupování dvou prostředí či naopak zviditelnění mentálních mezer / historických rozkolů. Instalace Jiřího Kovandy známé svou intimní nenápadností do prostoru vily příliš nezapadají. Ačkoliv vytváří pomíjivá zátiší domácího typu, lépe by konvenovaly neutrálnějšímu prostředí. Nejsilnější jsou v jeho případě ty momenty, které si dokáží udržet nenápadnost, nebo naopak pracují s poetikou setkání dvou vzdálených, ovšem symbolicky souvisejících předmětů. Jako například žebřík vedoucí na Joyceovu knihu odysseus. Leckdo o ní mluví, málokdo ji zdolal.
Na stole ve středu hlavní místnosti upoutá pozornost bílý dalekohled. Vybízí k pohledu do dálky. Jeho skla jsou ovšem neprůhledná. Nelze přiblížit vzdálené, znovu prožít události, které minuly. Na jiném stolku se na černém skle nachází malý diagram, vedle něj miska se střepy českého křišťálu s kapkou krve. Je to snad aporie mezi smrtí a nekonečnem, strach i touha znovu zhmotnit skryté tužby a obavy? intervence Jiřího Davida naznačují možné příběhy, hledají nedoslovné paměťové stopy rodiny Tugendhatových.
Funkcionalistická památka zapsaná na seznam dědictví UNESCo nepřestane fascinovat. Považuji ovšem za šťastné pokusit se na ni nahlížet i optikou jinakosti, ne pouze předkládat její nezpochybnitelné kvality. Konceptuální intervence v prostoru vily umožňují vší- mat si jiných souvislostí a detailů, oživovat ty skryté, mentální. Tento prohřešek proti požadované absenci umění ve vile by snad Mies Van der Rohe odpustil. Není to ostatně poprvé. V roce 1992 v ní na pozvání galeristy Karla Tutsche vystavovalo autorské duo Horáková & Maurer.
Jana Písaříková je kurátorkou Moravské galerie v Brně.
Intervence Jiřího Davida, pohled do instalace výstavy Tugendhat 1, Brno, 2017.
Intervence Romana Ondáka, pohled do instalace výstavy Tugendhat 1, Brno, 2017. Foto: Ondřej Polák.
