Tvorba slavného čínského umělce Aj Wej-weje přináší velký zážitek. A jeho životní cesta nabízí výrazný podnět k zamyšlení. V posledních letech se s jeho dílem setkáváme v pražské Národní galerii už podruhé. Zřetelně se ukazuje, že má našim i zahraničním návštěvníkům stále co říct. Nejdříve se tu představil známou instalací Zvěrokruh v roce 2016, nyní umístil do Veletržního paláce monumentální sousoší nazvané Zákon cesty. V něm se zabývá jednak problémem uprchlíků, kteří utíkají před nelidskými podmínkami ve svých zemích, a jednak celkovou krizí lidstva. V poslední době se ukazuje, že se ve společnosti postupně ztrácí ochota pomáhat lidem v nouzi, schopnost a chuť chránit bezmocné se stále snižuje a zvolna narůstá lhostejnost. Situace se stává nezvladatelnou v zemích, v nichž dochází k exodu obyvatel, i v zemích, přes které se uprchlíci vydávají na cestu nebo které jsou jejich cílem. Lidé ve vyspělých státech se dnes na jedné straně často tváří k imigrantům odmítavě, na druhé straně různé organizace předstírající ušlechtilé cíle dokonce zneužívají současného vývoje ve svůj prospěch.
V Aj Wej-wejově tvorbě však přirozeně nejde jen o jeho sociální a humanistické cítění, ale také o silnou a nezaměnitelnou uměleckou výpověď, k níž často volí rozdílné výrazové prostředky. V instalaci Zákon cesty sedí takřka nekonečné řady totožných figur bez tváří na dlouhém plavidle směřujícím neznámo kam. Všichni doufají ve spokojenější život na neznámém místě, o němž mají jen mlhavou představu. Sní o ráji na zemi, ale nikdo neví nebo ani netuší, co ho vlastně čeká a kde skončí. Loď se vznáší v neosobním strohém prostoru velké dvorany Veletržního paláce, ve kterém byli shodou okolností za války shromažďováni Židé, kteří měli být deportováni do Terezína. Tak se tu vlastně setkávají různé časy, které však propojuje stejné zoufalství vycházející z nejistoty nebo dokonce beznaděje. Působivou instalaci doprovázejí citáty různých osobností – myslitelů, filozofů, spisovatelů či básníků, kteří se různými způsoby vyjadřovali k lidským právům a svobodě či ke společenským a politickým poměrům bez ohledu na vlastní nebezpečí, které jim často bezprostředně hrozilo (Václav Havel, Joseph Roth, Franz Kafka, Nazim Hikmet, …).
Aj Wej-wej se ve svých pracích zamýšlí nad vztahem mezi současností a minulostí, nad pomíjivostí a věčností. Volí rozdílné prostředky, jimiž může co nejvýstižněji a nejpřesvědčivěji své postoje vyjádřit. Vedle tvůrčí energie vždy projevoval také značnou odvahu, s níž si dovolil kritizovat situaci ve vlastní zemi i na různých místech na celém světě. Jeho projev má tedy nejen umělecký, ale i politický či symbolický význam. Zabývá se také otázkou, zda je nedílnou součástí uměleckého díla i jeho zánik. Zajímají ho stopy, které společnost zanechává a které se mohou časem pod dalšími vrstvami a nánosy ztratit. Aj Wej-wej je umělec důkladně zkoumající souvislosti, příčiny určitých vývojových linií a přemýšlí o jejich důsledcích. Jeho tvorba nám dovoluje pochopit jeho názory a zároveň se vžít do si- tuace těch, kteří jsou na cestě do neznáma. Ale to jsme vlastně všichni.
Jiří Machalický je historik umění a kurátor.
Aj Wej-Wej pohled na instalaci Zákon cesty, 2017, Národní galerie v Praze, 2017, foto: Jan Diviš, Národní galerie v Praze.
