Chystáte-li se na tuto výstavu nebo si ji chcete užít, nečtěte. Nečtěte ani další řádky. Výstava je nevelká a velkorysá, nepřítomnost popisek jí prospívá. Chceteli číst, pojďme o krok dál. Text kurátora Petra Kováře vysvětluje kromě jiného souvislost se stejnojmennou knihou Olgy Tokarczukové a vybarvuje pět různých autorských pohledů; mimo něj a mezi řádky pak kreslí lokální propojení autorů s Vysočinou, ale to není jádro kompozice – les is more than less. Tak trochu ticho a přirozený rytmus. Prostor historické budovy OGV, schody, zábradlí, podlahy a instalace. Výstava je nevelká a velkorysá, absence popisek jí prospívá. A další krok – nenápadné paradoxy výstavy. Zahuštěný Michal Kindernay vtahuje monumentálním detailem hladiny řeky a její návštěvy. Vtahující Milan Magni zve za zeď, ale nechává stát před ní. Přední a zadní Jakub Tomáš sestavuje trojrozměrná podobenství. Podobnost nekonečných obrazů Štěpána Vrbického s tisky mezzotinty vodí za nos. Průvodce Matěj Kolář opakovaně zahušťuje jednu událost a čas. Různým způsobem koncentrované obrazy a situace, které vás pustí i ke svým okrajům. Proč se nesoustředit? Rozkročíme se, výstavě chybí střed. Mezi autory i instalací jednotlivých děl je jemné napětí i specif ický humor, ale nechechtá se jedné pointě. Ve středu je dost místa pro vás a fascinaci. Na konci přešlapování na místě. Pobavila Milana Magniho proměna vlastního obrazu nad soklem podlahy? Je kreslířské prkno pod kresbou Štěpána Vrbického součástí rámu, nebo obrazu? Jak rozsáhlou hladinu by zabralo video a fotograf ie MichalaKindernaye rozpuštěné v prostoru? Matěje Koláře s Jakubem Tomášem v Jihlavě potkáte, zeptejte se. Výstava je to nevelká a velkorysá, nepřítomnost popisek jí prospívá.
Jiří Raiterman
Pohled do instalace výstavy Běguni, OGV, Jihlava, 2017, foto: Pavel Petrov, OGV.
