Rumunský umělec Dan Perjovschi patří mezi ty vzácné osobnosti, které si – navzdory tomu, že vycházejí z kontextu postkomunistické východní Evropy – svou tvorbou dokázaly vydobýt mezinárodní renomé. Ačkoliv se tím řadí mezi významné umělce 21. století, kořeny jeho tvorby sahají nejen do minulého století, ale i do minulého světa. Velkou část svého života (narodil se v roce 1961) prožil v prostředí Ceauşescovy komunistické diktatury. Podle jeho vlastních slov pro něj práce umělce spočívala od počátku v říkání pravdy tam, kde všichni lžou, a tuto zkušenost si z Ceauşescova režimu přinesl i do nového světa, jehož brány se do široka otevřely začátkem devadesátých let. Začínal tehdy jako karikaturista v rumunském magazínu Revista 22, díky čemuž se brzy stal jedním z předních umělců rumunské výtvarné scény.
Ze svých karikatur nakonec vyprofiloval jednoduché kresby, které předznamenaly kulturu internetových memů v době, kdy virtuální prostředí internetu a sociálních sítí ještě zdaleka neexistovalo. Možná i díky rozvoji internetové memetické kultury, jejímž médiem jsou právě na prvním místě sociální sítě, se Perjovschého kresby neztrácejí ze zorného pole světa umění, jak už se mezitím stihlo stát spoustě postkomunistických umělců. Naopak tím mohou jeho dětsky jednoduché linie získat na aktuálnosti. Kultura memů má totiž s tvorbou rumunského umělce nejeden společný bod: mezi jinými metonymický způsob práce s významem slov, symbolů a vizuálního sdělení vůbec, anti-estetiku opřenou o deskilling nebo jednoduchost a širokou přístupnost sdělení. Naproti tomu významný rozdíl mezi Perjovschým a kulturou internetových memů spočívá v samotném médiu, kterým je sdělení neseno: zatímco současná memetická tvorba se nechává unášet především na vlnách sociálních sítí, lajkovacích a sdílejících guerill (v duchu guerillového marketingu, který se snaží o maximální působnost za využití minimálních prostředků), z Perjovschého kreseb najdeme na sociálních sítích leda tradičně pojatou dokumentaci jeho prací, které jsou umístěny ve veřejném nebo galerijním prostoru.
Ať už se jedná o galerijní instalace, nebo nástěnné kresby, může u Perjovschého zarážet, že se virtuálnímu prostoru takřka vyhýbá a namísto toho volí tradiční a zároveň i docela konformní způsob práce. Je otázkou, zda dnes ještě vůbec může virtuální prostor korespondovat se způsobem jeho práce. Co by se stalo, pokud by jeho kresby nebyly vystavovány v galerijním prostředí? V seznamu jeho samostatných výstav nechybí významné instituce, jako je londýnská Tate Modern, San Francisco Institute of the Arts, Wiels Centre d’Art Contemporain v Bruselu nebo Muzeum moderního umění v New Yorku a zároveň je i autorem nástěnných kreseb v Národní technické knihovně v Praze. Co by se ale stalo s Perjovschého karikaturami, pokud by skutečně opustily exkluzivní prostory těchto institucí a našly si cestu do překotné hyperreality zahlcené informačním smogem?
Možná že takový vývoj spíše vypovídá o způsobu fungování institucí světa umění a cestách, jak se v nich prosadit, než o vnitřních možnostech samotného média „memetické kresby“, která je nadto v Perjovschého případě bytostně politická, vtipná a kritická. O to víc může zarážet, že navzdory autorově kritickému pohledu, který se zaměřuje i dovnitř světa umění a vytváří tak specifickou formu institucionální kritiky, se příliš neodvažuje vykročit za tradiční hranice, kterými institucionální infrastruktura vymezuje svět umění a způsob jeho fungování. A to i vzhledem k tomu, že pro Perjovschého tvorbu je typická schopnost flexibilní reakce na aktuální témata, jak se například ukázalo během migrační krize nebo krize eurozóny, především ve vyjednávání s řeckou Syrizou. Těžko najít médium, které by dokázalo takovou flexibilitu lépe vstřebat s širším dosahem než sociální sítě, které jsou dnes memetickým materiálem už doslova přecpané.
Memetika
Co tedy konkrétně znamená Perjovschého memetika? Styl jeho výtvarné práce sestává z jednoduchých kreseb, které zpravidla reflektují společenská, ekonomická, environmentální a politická témata v tom nejširším smyslu slova. Najdeme mezi nimi kresby, které jsou svou povahou univerzální, stejně jako bezprostřední reakce na politický kontext, ve kterém se nacházejí. Karikaturní zkratky nejlépe fungují tam, kde je nutné robustní problém metaforou zjednodušit na nejnižší možnou míru.
Jedním ze specifických rysů Perjovschého kreseb, kterým se nezaměnitelně otiskuje do světa umění, pak je už zmíněná dětská jednoduchost jeho stylu. Jeho základním nástrojem je v zásadě černá fixa, kterou vytváří primitivní formy s estetikou těch nejjednodušších novinových karikatur. Jeho kresby jsou tak zároveň ukázkou toho, že aspirovat na existenci uvnitř globální výtvarné komunity je za určitých podmínek možné i s docela jednoduchým sdělením, které ke svojí legitimizaci nepotřebuje komplexní konceptuální schémata, sofistikovanost formy, zkoumání nových materiálů – Perjovschi do značné míry pracuje intuitivně až prvoplánově.
Na jeho politických, ekologických nebo sociálněkritických memech se tak vlastně obtížně nachází něco, co by bylo potřeba sáhodlouze interpretovat a vykládat, protože k rozklíčování jeho sdělení není ani tak nutné znát dějiny (současného) umění a jeho tendence, jako spíše kontext politické události, kterou podrobuje svému satirickému ztvárnění. Perjovschi se tím na jedné straně stává jedním z těch vzácných umělců, kteří dokáží svými díly komunikovat s širší veřejností, a zároveň ukazuje institucionální limity takového přístupu, který – pakliže ještě chce být součástí světa umění a nikoli „pouhou“ kresbou politických karikatur – vyžaduje posvěcení a uznání neuralgických bodů uměleckého provozu a zároveň hraní této hry podle stanovených pravidel.
Martin Vrba je doktorand na AVU.
Dan Perjovschi bez názvu, 2014, kresba, foto: kit.ntnu.no.
Dan Perjovschi Fortress Europe, 2015, kresba, foto: archiv Galerie Artwall.
