Muži sluší sólo ohlédnutí za debatami o postavení žen na umělecké scéně by

by 21. 9. 2017

Osmý Nový zlínský salón vyvolal až nečekaně silnou odezvu poté, co Sláva Sobotovičová v textu pro artalk.cz upozornila na nepoměr v zastoupení žen a mužů na výstavě, jež proběhla v krajské galerii a zaštiťuje se tím, že má představovat průřez českou (nejen malířskou) scénou. Díla autorů nad 30 let rámoval podtitul Jak vypadá současný obraz? Pětice oslovených kurátorů a kurátorek vybrala do svých sekcí pouze jedinou ženu a čtyřiatřicet dalších mužů. Téma vyvolalo vlnu reakcí, které s sebou přinesly i tři veřejné diskuse o postavení a uplatnění žen (respektive jejich nedostatku) v českém umění.

První ze série diskusí, již inicioval Ateliér sochařství UMPRUM u příležitosti letní výstavy Artsemestr ve spolupráci se skupinou Ženy 356, se nejprve točila kolem toho, jaký byl stav zastoupení žen v institucích a uměleckých školách před dvaceti lety (spoiler: změnilo se jen málo), dále přišlo téma kvót a jejich ne/užitečnosti.

Také další z veřejných diskusí se točila kolem pojmu instituce. Tereza Stejskalová v INI Project (v rámci projektu skupiny Mothers Art Lovers) prezentovala návrh kodexu feministické instituce, který sestavila na základě série seminářů s pozvanými zahraničními hosty a diskusí s okruhem zástupců menších institucí. Mezi diskutujícími panovala shoda především v tom, že největším úspěchem takového kodexu, jenž se snaží podle principů feminismu organizovat samu kulturní instituci, by bylo, kdyby se k jeho naplňování upsaly muzea a galerie financované z veřejných peněz. Tedy i regionální galerie.

Na poslední ze zmíněných akcí, panelové diskusi o znevýhodněných skupinách v umění, již organizovala sama dotčená Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, došlo na otázku, kdo by měl podobným excesům pro příště předcházet. Marek Pokorný, ředitel galerie PLATO a též jeden z oslovených kurátorů zlínského salónu, přiznal jednak své selhání, a upozornil, že jsou to znovu právě instituce samy, které by měly hlídat svůj co nejinkluzivnější program a jeho naplňování. Spolu se Slávou Sobotovičovou pak upozornil na to, že se jedná o zažitý problém naší patriarchální společnosti – tedy vytváření takových podmínek, které některé části scény (společnosti v obecnějším smyslu) vyčleňují – a je to právě úkol institucí placených z veřejných peněz, aby tento stav vyrovnávaly.

Všechny debaty se tedy shodly v podstatě na tom, že právě galerie a muzea mají plnit tuto funkci především a my to od nich musíme požadovat. Jak na pražských, tak i na zlínské diskusi se ale vždy našel jeden z přítomných mužů, který se cítil jaksi dotčen představou, že řešení může být i relativně jednoduché – totiž zavést (alespoň pro začátek, pro vyrovnání nejhorších zatáček) kvóty, jimiž se bude řídit buďto celý program, nebo každý z kurátorů sám.

Muzikál Noc na Karlštejně (1973) opíše okruh od pravidla, jež mělo zapovídat na hrad vstup ženám. Přes problémy a strasti, které muži v takovém stavu zažívají (musí si vařit, zašívat, pít i zpívat sami), se nakonec Otec vlasti projeví jako lidumil a ženám vstup na Karlštejn povolí. Zápletka mimo jiné přináší poučení, že Karel IV. je neoblomný, dokud onen zákaz nezačne vadit jeho vlastní manželce.

A je to právě osobní zkušenost, která v těchto sporech bývá kamenem úrazu na straně jedné a počátkem boje na straně druhé. Problémem českého prostředí totiž v otázce emancipačních či jednoduše protisdiskriminačních snah je, že jim je věnována pozornost zpravidla právě, až když se některý z aktivních členů scény ocitne v přímém kontaktu a upozorní na to. Chybí jakési bazální pochopení toho, že problémy mohou mít i jiní, a je tedy potřeba solidarity, která nečeká na to, až budu mít dítě já sama a nebo někdo z mého okolí a zjistím, že mě nikdo nechce vystavovat, protože jsem tři čtyři roky nebyla vidět. Naopak, je potřeba takových inkluzivních opatření, která budou dlouhodobě bezpodmínečně uplatňována.

Jak praví moudrá babička vrba v jednom facebookovém memu s obrázkem Pocahontas svému blonďatému příteli: Privilegium není nic, čeho se máš bát, je to něco, čeho je třeba si být vědom.

 

Foto: http://feministdisney.tumblr.com.

 

 

More stories by

Anežka Bartlová