„Na druhou stranu je to jinam. Mnohoznačné vychází z jednoznaku. Jednoznak nespočívá v minimálním. Je v mnohém pro ještě větší mnohosti. komprese je kapitální život.“
Úryvek z připravované knihy Sráč Sam: Strach mého muže, Praha: Rubato 2017
Sjednocujícím rysem práce Sráče Sama je pocit absolutní účasti na životě. V knize Strach mého muže z roku 2011, kterou letos vydává studio Rubato, tematizuje motiv strachu. Staví proti sobě obavy z banálních situací, které jsme si jako společnost uměle nastavili, a skutečný strach ze smrti a opuštění.
Umělé rámce jako překážka života jsou opakovaným tématem její práce. V transformačním období se snažila formulovat svůj postoj k nové době, který shrnula do osnovy s pracovním názvem Vize pro novou kulturu a její místo. Jde o soubor přístupů, které by měly vést k: „vytvoření vhodných sociokulturních podmínek pro automatický, přirozený převod informací a tím zajistit trvale kompaktní rozvoj sociální kultury bez umělých rámců.“ (SR S, 1989) S touto koncepcí souvisí založení nezávislých „institucí“ jako galerie sam83, kterou vede od roku 2006, nebo organizace rezidenčních pobytů, které v místním prostředí kriticky nazývá Umělec na chatě / AiC–Artist in Cottage. Jejich existenci se snaží udržet bez přímé závislosti na vnějších prostředcích.
Dalším motivem, který se objevuje v její umělecké práci, je neviditelné mrzáctví. Postavy jejích textů jsou nositeli krutého, ale nezjevného údělu. Do vyprávění stlačuje řady dalších naznačených příběhů. Podobně obrazotvorně působí i básnická tvorba, kterou pravidelně publikuje v časopise Pižmo. Jde o úsečné impertinentní texty, ve kterých zpravidla reviduje církevní moc a vliv křesťanské kultury na společenské uspořádání. S nadsázkou například zvažuje pružnost kategorického imperativu „Co strach nedovolí, dovolíme si sami.“ (SR S, Pižmo 13/2013)
Určitou zkratku používá i v obrazech a kresbách. V obrazech často pracuje se šablonou, která u ní představuje typ vizuálního modelu a společně s pamětí funguje jako zmíněný mnohoznak. Stovky soustředěných kreseb vznikly jako volné rozvíjení Propisky na plátně (2010), bezděčných náčrtků zachycených při telefonování. Některé z nich slouží jako skica pro objekty, které převádí do různých materiálů od keramiky přes papír po železné výpalky. Současně se věnuje textilní tvorbě. Kromě vlastní produkce a dlouhodobé péče o revitalizaci průmyslové techniky aradecor tematizuje práci šiček. Například v performanci Oheň pro národ (2013), ve snímku šičky (5:26 min, 2008) nebo v raných performancích z osmdesátých let z prostředí klatovské továrny šumavan. V podobné době začala i s fotografickým časosběrem cypřiše, který opakuje i v dalších médiích. Fotograficky také pracuje s nalezenými rodinnými alby. Někdy do nich zasahuje a přenáší úsměv z jedné osoby na druhou. Například v cyklu Ženich (2011) nebo ve videosekvenci Tak dobrou (2012).
Prolnutí tvorby se životem na biopolitické úrovni je nejvíce zřejmé v případě architektonických realizací. V rekonstrukcích i nových stavbách se zaměřuje na minimalizaci spotřeby na nejnutnější možné náklady, zároveň však se zajištěním současných potřeb bydlení. Za nejpodstatnější považuje účelné využití stavby, které spojuje s plným osídlením. Tím směřuje k eliminaci individualismu, který má negativní vliv na rozpad společnosti a sekundárně i na životní prostředí. Na pomalé proměně společnosti pracuje posledních třicet let. Sráč Sam (1969) je umělkyně žijící v České Bříze. Část její práce bude k vidění na společné výstavě Sráč Sam a Artur Żmijewski: Rozdíl v otázce. Žádná opatření nejsou trvalá v Colloredo-Mansfeldském paláci od konce října 2017 do konce února 2018.
Denisa Bytelová je kritička umění.
Sráč Sam bez názvu, 2013, glazovaný keramický střep, 35 × 37 × 38 cm, foto: archiv autorky.
