Může nám dnes ještě něco říct Marcel Duchamp nebo je četba jeho slov spíše jen historickým exkurzem do myšlenkového světa jednoho svébytného umělce, který se mezitím stal neodmyslitelnou součástí kánonu moderního umění? Máme k němu přistupovat jako k zasloužilé historické figuře, k níž chováme o to větší úctu, o co méně jsme ochotni s ní vést živý dialog? Když Pierre Cabanne začal vést v roce 1966 s Duchampem sérii rozhovorů, jejichž český překlad před nedávnem vyšel v nakladatelství tranzit.cz (Marcel Duchamp: Rozmluvy s Cabannem, Praha: tranzit.cz, 2017), bylo to „poprvé, kdy se tento nejvíce fascinující a nejvíce matoucí vynálezce moderního umění uvolil takto podrobně a rozsáhle pohovořit a vysvětlit své jednání, reakce, pocity a rozhodnutí.“ Tyto hovory, vedené v Duchampově ateliéru v Neuilly, se odehrály na sklonku umělcova života, dva roky před jeho smrtí. Taková konstelace může alespoň částečně vysvětlovat Cabannův přístup, který Duchampa zpovídá především autobiografický autobiografickými otázkami z jeho bohatého uměleckého života, který už se tehdy neúprosně chýlil ke svému konci. „Co jste pro mládež té doby znamenal?“ „Jaká byla intelektuální geneze Velkého skla?“ „Co si myslíte o de Gaullovi?“ „Chodíte do muzeí?“ Banalita těchto otázek nenechá nikoho na pochybách, že se tady především vede rozhovor s velkou osobností, jejíž názor na cokoliv má mít váhu navzdory tomu, že si spektrum jeho aktivit mnohdy prostě vystačilo s výtvarnou tvorbu. Na banální otázky jsou tak často podávány neméně banální odpovědi. „S Kennedym jsem se neznal. Moc se s umělci nesetkával.“ „O de Gaullovi už si nemyslím nic.“ „O politiku už se vůbec nezajímám. Nemluvme o ní. Nic nevím.“ „Do muzeí skoro vůbec nechodím. V Louvru jsem nebyl dvacet let.“ Na čtenáře, který se prodere houštím otázek a odpovědí, u kterých není vůbec jasné, proč by někoho měly zajímat, ale čeká i množství perel, které s přibývajícím věkem neubyly na kráse, ba spíše naopak. A to obzvláště tehdy, když Duchamp rozvíjí myšlenky nad povahou své někdejší tvorby nebo když nenápadnými mystifikacemi vodí svůj protějšek za nos.
Pasáže, které se věnují konceptuálnímu umění zas mohou snadno tvořit neopomenutelný materiál pro každého, kdo chce rozumět historickému vývoji konceptualismu, pro nějž Duchamp představoval jednu z iniciačních postav. Stejně tak nelze opominout interpretační hodnotu mnohých pasáží pro dějiny umění, které zkoumají genezi Duchampových děl i jeho tvorby jako celku. Tím se ale obloukem vracíme k původní otázce: mohou být Rozmluvy s Pierrem Cabannem něčím víc než jednou z mnoha historických sond do života a práce klíčové postavy moderního umění? Mnohé Duchampovy odpovědi se týkají reálií, které žádnou relevanci pro současnost nemají, přesto se nelze ubránit dojmu, že samotný étos jeho tvorby jako kdyby pocházel z jiného světa. Takového, kde transgrese ještě byla čímsi podivným a skandálním a mohla aspirovat na novost. V dnešní situaci, kdy už je umělecká transgrese institucionalizovanou normou, ba součástí kulturního průmyslu, nakonec možná dává smysl se na chvíli stáhnout z pestré výtvarné každodennosti a ponořit se do reflexe jednoho z kořenů, ze kterých současné postkonceptuální umění vychází. Jinakost a určitá zastaralost Duchampova étosu v takovém případě nepředstavuje deficit této knihy, ale naopak její pozitivní vklad do veskrze současných debat. Takovým nestárnoucím vkladem může být ale i Duchampovo pojetí jeho vlastní umělecké práce: „Rád bych býval pracoval, ale přemáhala mě neskutečná lenost. Radši žiju, dýchám, než pracuju. Nemyslím si, že by mnou odvedená práce mohla v budoucnosti mít nějaký společenský význam. Takže by se dalo říct, že mým uměním je žít. Každá vteřina, každý dech je dílem, které není nikde zaznamenáno, není ani vizuální, ani mozkové. Je to jakási neustálá euforie.“ A o samotném rozhovoru nakonec platí další z Duchampových odpovědí Cabannovi: „Vypadá to, že pokaždé, když se rozhodnete zastávat nějakou pozici, tak ji zlehčíte ironií nebo sarkasmem.“ „Vždycky. Protože v ni nevěřím.“
