Jiří David a Roman Výborný by

by 11. 12. 2017

Galerie 101 připravila společnou výstavu Jiřího Davida a Romana Výborného, vystupujícího pod uměleckým jménem Namor Ynrobyv. Rozděluje je výrazný věkový rozdíl a spojuje Davidův ateliér intermediální komunikace na UMPRUM, kde Výborný v současnosti studuje. Mnohoznačný název výstavy Cukr na špičce jazyka/(BASIC) BIČ PŘES PATY evokuje pomyslnou návaznost na notoricky známou motivační metodu cukru a biče, ale umělci ponechali na zemi jen kartony se solí. Prostor galerie pojali dle moderního instalačního vizuálu horror vacui – jejich práce se objevují na stěnách, leží na zemi nebo jsou opřeny o zeď. Duchampovské téma patrně mají rozvíjet volně ponechané balicí bublinkové fólie, nůžky, štafle, umělohmotné přepravky s balicí fólií nebo duplikované sádrové hlavy, což však působí stejným dojmem, jako by se divák ocitl uprostřed procesu instalace. Pod množstvím nahromaděných věcí se zprvu jeví obtížné rozeznat, kdo je autorem konkrétní práce, neboť výstava působí velmi konzistentním dojmem. Odlišnosti obou autorů, kterým se povedlo nevybočovat ze svého specifického stylu, se začínají rýsovat až po chvíli. Individualita se vyjeví například při setkání s dvěma věšáky v podobě stromů či pavouků. Každý pojednal stojan po svém, ale za použití identických prostředků. Oba jsou ověšeny plenami, pocházejícími z nedávné rekonstrukce happeningu Kladení plen u Sudoměře Zorky Ságlové. David jim ponechal jejich stávající bělostnou podobu a jeho dílo tak působí křehkým půvabem, který dokresluje i nesmírně poetický název. Výborný naopak ve jménu syrovosti své plíny popsal černou barvou a doplnil igelity. Nelze se ubránit dojmu, že ačkoliv oba používají odlišné vyjadřovací prostředky, dospívají ve skutečnosti k témuž. Obrazy Výborného se pohybují v rámci soudobého internacionálního trendu, balancují na hranici malby a prostorových instalací, gesta a uměřenosti, obsahu a formy, racionality a iracionality. Projev Davida, který vykazuje sklony k postmoderní mnohoznačnosti, je ve své podstatě analogický.

More stories by

Barbora Ropková