Společný pohled na současný a budoucí svět by Alžběta Cibulková

Po nedávných změnách, kterými Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH) prošla, už nejde pouze o výstavu finalistů a slavnostní ceremoniál, ale také o platformu zahrnující dlouhodobou spolupráci a podporu finalistů, rezidenční programy nebo celoroční doprovodný program. Na samotné výstavě v brněnském Pražákově paláci je znát kvalitní zázemí a profesionální přístup odrážející se na katalogu, ve výstavní architektuře Tomáše Svobody nebo třeba také v tom, že zde spolu s finalisty vystavuje letošní zahraniční host CJCH německý umělec Clemens von Wedemeyer svoji práci Nebeská havěť vytvořenou přímo pro Moravskou galerii a využívající jejích sochařských sbírek. Kurátorky Tereza Jindrová a Karina Kottová se zkrátka postaraly o to, aby se mohli finalisté prezentovat v tom nejlepším možném světle. V souvislosti s CJCH bylo uveřejněno mnoho textů, a jak ve své recenzi na Artalk.cz trefně poznamenal Václav Magid, „už bylo řečeno vše podstatné (i leccos nad to)“. 1 Medailony finalistů, jejichž autory jsou teoretici vizuální kultury, antropoložka nebo básník, byly publikovány během roku na Artalku a staly se spolu s kurátorskými texty také součástí katalogu. Pohled z jiného úhlu než z umělecko-historického je určitě zajímavý. Ve většině případů se však jedná spíše o součást prezentace nebo doplnění tvorby finalistů. Neobvyklé je celistvé působení výstavy a tematické propojení jednotlivých děl, což Václav Magid nakonec přikládá náhodě. Podle mě jde spíše o první možnost, kterou v recenzi zmiňuje, tedy o „projev nějaké sdílené generační senzibility“. V současném umění se odráží svět, v němž žijeme, a jak napsal ve stejnojmenné eseji Jindřich Chalupecký, na nějž odkazuje v doprovodném textu také Tereza Jindrová: „Umění vždy začíná v nenadálém dotyku se skutečností (…).“ 2

Mladí umělci jsou dnes přirozeně ovlivněni aktuálními proměnami světa doprovázenými určitou krizí, ztrátou sebejistoty a odklonem od antropocentrismu. Mladá generace, která v těchto proměnách vyrůstá, je vnímá intenzivněji, přičemž využívá všech nových možností, které s sebou přináší. V tom, že se jedná o sdílené vnímání současné skutečnosti, mě utvrzuje také srovnání výstavy CJCH s výstavou letošních finalistů Startpoint prize v NG, kde se objevuje podobná sjednocující linka, vyrovnávání se s realitou volně přecházející do virtuality a také s nejistou budoucností v postkapitalistické společnosti. Pohled do blízké budoucnosti nabídl ve svém filmu Martin Kohout. To, že se jedná o budoucnost, nepoznáme z nějaké fantaskní sci-fi krajiny nebo hi-tech přístrojů, ale ve způsobu života a v komunikaci hlavních postav. Jelikož každý pracuje v jinou dobu, jeden ve dne a druhý v noci, jsou odkázáni na mobilní vzkazy, z nichž se dozvídáme třeba to, že musí zaplatit pokutu za neefektivní pohyb v podzemce nebo že se lidé vkrádají do cizích bytů, aby si tam vyfotili selfie. Protagroup show group show gonisté nevypadají nijak zničeně (až na spánkovou či citovou deprivaci). Ale vzhledem k tomu, že nám tato představa nepřijde nijak vzdálená nebo nemožná, a že si na ni v současnosti pravděpodobně zaděláváme, nás při sledování filmu silně zamrazí. Dystopický scénář je obsažen i v práci Richarda Loskota, který využil obytného původu prostor Pražákova paláce a vytvořil pokoje budoucnosti, v nichž si technologie vystačí sama a člověk je přítomný pouze v nasvíceném otisku prstů na sklenici. Robotický hlas předčítá Rodné krajiny Josefa Čapka, v kleci se místo kanárka točí elektrická vrtulka a kočička na stole si hoví pouze ve virtuální realitě, jíž jsme součástí. Technologické vychytávky však mohou svou hravostí přehlušit významovou hloubku a celkové sdělení této práce.

Odkazy na tělesnost a otisk lidského těla, které jako by patřilo už jen do minulosti, se objevuje také v instalaci Romany Drdové spolu s hebkými materiály jemných barev a odhmotněnými skleněnými nebo zrcadlovými objekty na pomezí umění a designu. Pohovky, gauče nebo lehátka využili ve své práci skoro všichni finalisté, na což poukazuje také Tereza Jindrová a přikládá to důrazu na fyzickou přítomnost diváka a pobídku k zastavení. Pomalované gauče vystavila vedle svých velkoformátových obrazů také Viktorie Valocká. Při sledování filmu Martina Kohouta se ocitáme v polo lehu, polo sedu a dostáváme se tím do jiného modu vnímání, na pomezí bdění a pozornosti. Této manipulace s divákovým vnímáním pomocí fyzických či smyslových prostředků pak využívá také Dominik Gajarský. Při sledování jeho filmových povídek, bajek, ve kterých rozvíjí problematiku vnímání zvířat a jejich polidšťování, si leháme do zahradních lehátek v zeleně nasvíceném prostoru navoněném konopnou vůní. Zvláště u posledních dvou zmíněných prací se nejedná pouze o pobídku k zastavení a o to, abychom se stali součástí díla, ale také o ponoření a zafixování diváka do stavu ustrnutí nebo i omámení. To pak může být vnímáno také jako odkaz na naši rezignaci a nezúčastněnost v souvislosti s danými tématy.