Retrospektivní výstava Tomáše Rullera Perfor-made v brněnském Domě umění vyvolává řadu otázek: Jak vystavit performance v galerii? Lze její autentičnost zachytit na fotografii, nebo ji tak můžeme jen archivovat? Jak s ní zacházet – zachovat odkaz po realizované akci, zachytit jeden určitý moment fotografií, nebo ji zpřítomnit videem? Co je důležité? Podle textu kurátora Dušana Brozmana jde o výstavu, která ukazuje umělcovy práce uskutečněné od 70. let a zaměřené primárně na statický záznam – fotografie, malby, objekty. Na výstavě však nacházíme i pohyblivý obraz, který má pravděpodobně odkazovat na pokračování výstavy v Galerii hlavního města Prahy v roce 2018. Chronologická posloupnost v megalomanském množství uměleckých děl ztrácí na přehlednosti a srozumitelnosti. Opravdu je nutné zaplnit každičký kout výstavního prostoru? Samozřejmě zde plně respektuji práci s materiálem jako archivem, ale celek, zdá se mi, nefunguje. Člověk v množství vystavených projektů lehce ztratí přehled a tím pádem opomine i ty nejdůležitější performance, díky nimž se Ruller stal již v 80. letech vůdčí osobností domácí umělecké scény. Nezůstane zde ani objevná možnost fascinace, kterou by jistě některé z akcí vyvolaly. Jaký byl cíl, jak představit autora? Z časového hlediska je výstava velmi náročná, a tak se stane, že po nějaké době začne diváka unavovat. Faktografické popisky umocňují nutnost být neustále ve střehu, i když už vám docházejí síly. A tak si říkám, nejde náhodou o další performanci? Bylo nutné prezentovat samotného autora opravdu každičkým smítkem? Odpovídám si tak na počáteční otázky – pokud chceme prezentovat performance zpátky v galerii, musíme jí nechat určitou autentičnost a hlavně prostor. Snad na tom bude pokračování v GHMP lépe.
Tomáš Ruller
11. 12. 2017