Výstava Evy Koťátkové působila jako malé jeviště. Staré poklice, míče, hadice, oblečení, kovová torza, nůžky a série koláží ale nerozvíjely téma výstavy jako divadelní rekvizity. Pouze visely na zdi jako umlčení svědci, statické kulisy. Odkazovaly na dobu socialistické výroby, sladěné do ostrých odstínů žluté, modré, červené a černé. Tato promyšlená muzeální estetika však probouzela neodolatelnou touhu po hrubém narušení oné výstavní dokonalosti. Většinu galerijního jeviště zabíral červený látkový tunel, symbolizující jícnovou trubici. Neomylně vedl návštěvníka k pointě celé výstavy – 46 minut dlouhému filmu Žaludek světa, promítanému v kruhové nápodobě tohoto orgánu. Film obsahoval devět natočených cvičení, jimiž neviditelný manipulátor úkoloval skupinku dětí v pletených socialistických kostýmech. Je to snad zobrazení autorčina traumatu? Je to pochybná terapeutická hodina, manipulující s děsivě utlumenými dětskými hrdiny? Věty odříkávané vypravěčem ale postupně ozřejmují metaforu školského systému, zobrazujícího děti jako loutky tvarované stereotypy a absurdními pravidly. Jenže zobrazené metafory se prolínají a objevuje se navíc téma žaludku jako prostoru přijímajícího vše, co do něj vložíme. Podobenství našeho světa, které nás stejně tak baví přeplňovat balastem. V posledním cvičení se totiž samotné děti stanou věcmi a děj se zacyklí. Symbolický had požírající vlastní ocas se otiskl i do příběhu české umělkyně. Tento počin totiž spolkl většinu témat a přístupů, jež nám od počátku své kariéry předvedla. Snad zaboření se do pohodlných sedaček kina na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu ukotvilo diváky k tomuto filmu lépe než jeho verze v galerijním prostředí. Za dvě hodiny pozorovacího času se na něj nezůstal dívat ani jeden návštěvník. Neboť kdo vydrží u filmu bez narativního děje, když má kolem sebe množství galerijních sálů nacpaných atraktivními předměty? Snad jen ten, jehož žaludek je jimi už tak nebezpečně přeplněn.
Eva Koťátková
11. 3. 2018