Jaké knihy z oblasti současné teorie a především teorie umění vás v uplynulém roce oslovily?

11. 3. 2018

Hana Janečková 

Nová kniha Safiyi Umoji Noble se zabývá způsobem, jakým algoritmický design internetu strukturuje náš každodenní život a vytváří nové formy neoliberálního útlaku. Ačkoliv se Noble soustředí především na algoritmický rasismus a sexismus ve zkušenosti černošských žen a jiných diasporických menšin v USA, její kritika nabízí ucelený pohled na nedemokratické šíření informací nadnárodními digitálními korporacemi za účelem zisku. Ve světle důležitosti sociálních médií pro kampaň #blacklivesmatter, po nedávné kritické revizi akceleracionismu kurátorkou Arií Dean či při ohlasu myšlenek Lisy Nakamury asi není žádným překvapením, že se jedním z hlavních témat letošního berlínského Transmediale stal kapitalismus rasy (koncept teoretika Cedrica Robinsona). V roce 2017 vyvolalo zobrazení vraždy černého dítěte (Open Casket), které bílá umělkyně Dana Schutz namalovala dle fotografie pro Whitney Biennale, bouři emocí a dalo vznik iniciativě volající nejen po odstranění, ale i po zničení obrazu. Taková reakce byla pro mnohé kontroverzní a těžko pochopitelná. Algorithms of Oppression, detailně analyzující posledních osm let vývoje webu v kontextech kritické rasové, antikapitalistické a genderové teorie, jsou proto důležitou knihou osvětlující komplikované vztahy obrazu, útlaku a rasy a hledající možnosti spravedlivější algoritmické budoucnosti.

V roce 2012 Noble, která je asistující profesorkou na University of North Carolina a teoretičkou komunikace se zázemím v korporátním marketingu, podala pro americký magazín BITCH kritické svědectví o své zkušenosti s vyhledáváním termínu black girls, v rámci něhož jí Google opakovaně nabídl dlouhý seznam pornografických stránek. K jejímu překvapení se z celé věci stal skutečný skandál a pět týdnů po publikaci jejího článku se algoritmus Googlu změnil. K tomuto typu algoritmických selhání ale dochází až příliš často. Výzkum autorky prokazuje, jak jsou mechanismy zisku, a to nejen z pornografického průmyslu, naprogramované do výsledků vyhledávání. Algoritmy se učí především na základě očekávaného chování ze zkušenosti s předchozími uživateli, a proto Noble analyzuje kontexty i technické aspekty algoritmického designu. Poukazuje na znevýhodnění menšin v Silicon Valley, které zaměstnává méně než dvě procenta černochů, ale také velice pečlivě ukazuje důsledky tohoto nedostatku diverzity v dehumanizujících algoritmických produktech, jejichž nastavení systematicky postihuje hlavně chudé a černochy – ať už se jedná o dražší hypotéky, zdravotní pojištění, nebo zneviditelňování malých místních obchodníků. Jednou z pozoruhodných kapitol knihy je Searching for people and communities, v níž autorka zkoumá indoktrinaci bílého extremisty Dylanna Roofa, který v červnu 2015 vystřílel černošský African Episcopal Church v Charlestonu. Analýzou jeho vyhledávací historie a z jeho blogových postů autorka zjistila, že se Roof radikalizoval při vyhledávání statistik o černoších zabíjejících bělochy. Místo oficiálních FBI statistik mu Google nabídl ultrapravicový Council of Conservative Citizens (CCC), který má historickou souvislost s Ku-klux-klanem. CCC totiž funguje jako cloaked web, tedy webstránka předstírající, že je něčím jiným než ve skutečnosti, a je prolinkovaná s kredibilními portály jako nytimes.com. Google navíc úplně selhal v nabídce odkazů k nerasistickým informacím.

Za slabší stránkou textu může být považována nedostatečná analýza vztahu algoritmů k emocím a afektu či vědomé zaměření hlavně na americký kontext. Řešení systémové nerovnosti je ale jedním z cílů knihy, přičemž je zřejmé, že jej není možné dosáhnout na úrovni jednoho státu. Autorka uznává určitý emancipační potenciál selfie kultury, umožňující individuální kontrolu nad zobrazením (ta se např. projevuje v umělecké tvorbě Amalie Ulman nebo hnutí wheresanamendieta či Čtvrté vlny), ale bez kolektivní restrukturalizace webu ji považuje za nedostatečnou. Její výzkum také varuje před ukvapenými závěry postracialismu na základě viditelnosti černošského umění a kultury. V roce 2017 proběhla v západních kulturních institucích vlna projektů a výstav černošských a jiných menšin. Lubaina Himid vyhrála Turner Prize, Trojan Harrel byl hvězdou sezony v Barbicanu a v Glasgow vystavovala výborná Somnyayama Ngonyama a menšinové perspektivy jsou reflektovány i v českých kontextech. „Kulturní obroda menšinovými či nezápadními perspektivami není nic nového,“ píše Noble, to, na čem záleží, ovšem je, kdo a jak z ní nakonec profituje. Přes viditelnost černošské kultury „nikdy předtím neexistovala větší pornografická konzumace těl a obrazů černošských a barevných žen online, přičemž velká část z nich z toho nemá žádný užitek“. Noble navrhuje spolupráci programátorů s badateli z oblasti genderu a rasy na projektu etických algoritmů. Co je ale na myšlení Noble nejzajímavější, je její návrh na celkovou rekonceptualizaci vyhledávání, kterým se mimo jiné zabývají projekty na rozhraní umění, designu a technologie jako například vídeňský DATA LOAM. Zjednodušeně jde o revoluci v systémech vyhledávání, úplné přebudování klasifikace a struktury webu. Toto ale musí začít demonopolizací přístupu k informacím, který se nyní nachází v rukou reklamních agentur, jako je Google.

Judit Angel 

Posledný rok som čítala viac článkov online ako kníh, ale našlo sa niekoľko skutočne fascinujúcich kúskov, napríklad Less is EnoughOn Architecture and Asceticism (Menej je dosť. O architektúre a asketizme) od Piera Vittoria Aureliho. Autor dáva modernistickú formulku „menej je viac“ do vzťahu k dnešnej politike úspornosti, ktorej ideologické a morálne zdroje stopuje až k tradícii asketizmu. Práve tá dvojitá povaha asketizmu, na jednej strane abstinencia a obetovanie súčasnosti pre lepšiu budúcnosť, a na druhej strane transformácia vlastného ja, robí z tohto prístupu prostriedok na poddanie sa útlaku, a zároveň prináša vzdor, ktorý vedie k inému spôsobu života, ako je nám vnucovaný. Medzi ďalšie knihy, ktoré ma zaujali, patrí napríklad Artist at Work. Proximity of Art and Capitalism (Umelec v práci. Blízkosť umenia a kapitalizmu) od Bojany Kunst, ktorá hovorí o podmienkach a statuse práce umelca v kontexte neoliberálneho kapitalizmu a úsporných opatrení; ďalej Spaces of Commoning. Artistic Research and the Utopia of Everyday (Priestory spoločného. Umelecký výskum a utópia každodennosti), ktorú vydala Akadémia výtvarných umení vo Viedni ako výstup dvojročného interdisciplinárneho výskumu o výzvach spoločnej práce, konkrétne v produkcii a distribúcii nezvyčajných poznatkov, a nakoniec Truth is Concrete. A Handbook for Artistic Strategies in Real Politics (Pravda je konkrétna. Príručka pre umelecké stratégie v reálnej politike), editori: steirischer herbst a Florian Malzacher, ktorá sa pre mňa stala trvalým zdrojom inšpirácie a energie vo chvíľach spochybňovania užitočnosti umenia, a teda aj mojej vlastnej činnosti.

Julia Wieger (eds.): Spaces of Commoning. Artistic Research and the Utopia of Everyday.

Katarína Rusnáková 

Keďže v ostatných troch rokoch sa môj hlavný záujem sústreďuje na výskum premietaných obrazov – videoprojekcie a videofilmy zahraničných a slovenských umelcov a umelkýň v múzeách umenia a galériách, gros teoretickej literatúry pochádza z tejto oblasti. Boom premietaných obrazov súvisí s tzv. kinematografickým obratom v umení od 90. rokov 20. storočia, vďaka výraznému využívaniu digitálnych technológií, čo je spojené s transformáciou bielej kocky na black box a so zmenou povahy vnímania premietaných obrazov, pre ktoré je typická konvergencia videa a filmu. Problematike vystavovania súčasného filmu v galérii a múzeu umenia sa venuje vedecká monografia Eriky Balsomovej Exhibiting Cinema in Contemporary Art (Amsterdam University Press, 2013). Štúdia napísaná z perspektívy súčasných dejín umenia ponúka interpretáciu nových foriem digitálneho filmu a obsahuje bohaté teoretické reflexie a kritické analýzy vybraných diel zo svetovej scény. Komplexný výklad špecifík pohyblivých filmových obrazov a videoumenia od 60. rokov 20. storočia do súčasnosti podáva Catherine Elwesová v knihe Installation and the Moving Image (Columbia University Press, New York, 2015). Zaujímavou publikáciou orientovanou na tému vystavovania pohyblivého obrazu je súbor textov, ktorý zostavili François Bovier & Adeena Meyová Exhibiting the Moving Image (University of Art and Design, Lausanne, 2015). Okrem úvodnej štúdie z pera editorov tvorí obsah knihy osem prípadových štúdií reflektujúcich rôznorodé charakteristiky pohyblivého obrazu a praktiky jeho vystavovania v nedávnej minulosti a súčasnosti. Za zmienku stojí aj antológia pozostávajúca z 85 textov umelcov a teoretikov umenia s názvom Moving Image (2015), ktorá ponúka rozmanité pohľady na pohyblivý obraz. Zostavil ju Omar Kholeif a tvorí ďalší tematický diel z edície Documents of Contemporary Art, ktorej vydavateľom je Whitechapel Gallery v Londýne a The MIT Press, Cambridge, Massachusetts.

Omar Kholeif (eds.): Moving Image.

Ján Kralovič 

Vzhľadom na fakt, že sa nám minulý rok narodil syn, sa priznám, že som nemal toľko času a priestoru na čítanie teoretickej literatúry ako v predošlom období. Značnú časť roka mi zabrala príprava nových predmetov zameraných na novomediálne umenie, ktoré vyučujem na VŠVU v Bratislave. Z tejto oblasti považujem za výraznú a čitateľsky veľmi prístupnú knihu švajčiarskej teoretičky Marie Laure Ryanovej Narativ jako virtuální realita (2015), ktorá, hoci sa primárne venuje literatúre, má poučený presah aj do iných umeleckých oblastí. V rámci československého prostredia ojedinelým projektom je vydanie antológie textov venujúcich sa špekulatívnemu realizmu a objektovo orientovanej ontológii pod názvom Objekt (2015). Publikáciu editoval Václav Janoščík a obsahuje podnetné texty umelcov a filozofov (napr. Levi Bryant, Sean Cubbit, Lev Manovich a i.). V poslednom čase sa snažím sledovať aj texty, ktoré sa, hoci majú skôr odborno-popularizačný charakter, venujú presahom výtvarného umenia a ilustrácie či knižného dizajnu (napr. P. Ryška – J. Šrámek: Pionýři a roboti. Československá ilustrace a vizuální kultura 1950-1970, 2016) alebo minoritnej vydavateľskej kultúre (Křičím: „To jsem já“. Příběh českého fanzinu od 80. let po současnost, 2017). Aktuálne prechádzam už mierne staršiu antológiu textov, ktoré sa venujú (autorskej) knihe: Jerome Rothenberg (ed.): A Book of the Book (2000). Veľmi príjemným a inteligentným čítaním, ktoré mi spríjemnilo záver minulého roka, boli rozhovory Pierra Cabanna s Marcelom Duchampom, ktoré vydal tranzit.cz (2017).

Maria Laura Ryan: Narativ jako virtuální realita.
Find more stories

Archiv