Jolana Havelková by

by 11. 3. 2018

Kamery monitorující veřejný prostor mají zůstat většinou nepovšimnuté, neobjevené, nenápadné. Také ale demonstrují moc a nadvládu, protože lidé vědí, že jsou sledováni, kontrolováni. Aparáty pořizují dennodenně kvanta záznamového materiálu, jehož účel není většinou zřejmý: nevíme, kam nashromážděná data putují, k čemu jsou používána, kdo je prohlíží, komu jsou určena. Monitoring veřejného prostoru je dnes již natolik samozřejmou věcí, že si tento fakt přestáváme uvědomovat. Vlastní stopu v záznamovém materiálu a prostřednictvím toho i naši dohledatelnost si již neuvědomujeme skoro vůbec. Jolana Havelková se problematice sledování a citlivých dat věnuje již sedm let. Vyhledává kamery na místech více či méně opuštěných (např. Jizerka rašeliniště) nebo zabydlených (např. Plzeň Košutka), nabourává se do jejich systému a jimi pořízené snímky zcizuje. Tento postup nedovysvětluje, nechává ho zahalen určitým tajemstvím, nejistotou. Snímky pořizované v průběhu jednoho dne selektuje, upravuje a řadí do svislých fotografických kompozic. Stovky drobných záběrů připomínají vcelku mozaiku, strukturální abstrakci s výraznou proměnou světelnosti, jak postupují fáze dne. Některé ze snímků zůstávají pouze v odstínech šedé, to hlavně v případech pohledů do zimní krajiny, městské kompozice zas charakterizuje rozdíl světla přirozeného a umělého. V poskládané mozaice najdeme ovšem i zcela bílá místa, záběry mimo snímané místo nebo fotografie nečitelné kvůli dešti. Autorka tedy pracuje i s chybami a nedokonalostmi systému, které přijímá stejně jako pohled kamer. Současně ale pohled kameře symbolicky vrací, a to jednak v rovině soukromé performance, kdy se zcela vědomě staví proti aparátu a nechává se jím nasnímat. Druhou rovinou obrácení pohledu je galerijní prezentace, zveřejnění záznamového materiálu. Ten je v kontextu umění posunut do roviny objektu určeného k prohlížení a sám je tak sledován okem diváka. Právě obrácení rolí mocenských pozic pozorujícího a pozorovaného činí z tohoto cyklu mnohovrstevnatý projekt.

More stories by

Vendula Fremlová