Katharina Grosse, Frank Nitsche – Prostorovost obrazu by Viktor Neumann

Viktor Neumann: Chtěl bych hovořit o roli prostoru a prostorovosti ve vašem díle. Jakou roli má obrazový, ale také skutečný či architektonický prostor ve vašem uvažování a pracovním procesu? S jakými prostorovými situacemi a koncepty pracujete?

Frank Nitsche: Oproti Katharině funguje má práce uvnitř čtyř bodů vymezujících plochu malby – zajímá mne prostorová situace na tomto povrchu.

Katharina Grosse: Já se zajímám o zanořování a vynořování skutečného obrazového prostoru a interakce, jež z tohoto procesu vyplývají. V ateliéru pracuji i s plátny a izoluji imaginativní obrazový prostor. Prostorovost však vždy vychází ze souběžné skutečné a imaginativní prostorovosti. Moje rozměrná prostorová díla jsou jakousi vizualizací, modelem této interakce, do níž jako prvek často vstupuje rovněž lidské tělo. Daná architektura je pouze jedním z řady definovaných parametrů. Zajímá mě vztah mezi objektem a povrchem, který hraje rovněž velkou roli v mých pracích na plátně. Obrazové pole je povrch, který se sám prostorově artikuluje tam, kde se pozadí skulpturalizuje. Skulpturalizace může probíhat různými cestami: lze pracovat s minimální, zřetelnou či dokonce destruktivní skulpturalizací a následně ji nechat působit proti obrazovému poli. Snažím se zkoušet celé toto spektrum.

FN: Přesto, že při přípravě výstavy pracuji s architekturou, zajímají mě především problémy ohraničené čtyřmi rohy obrazu a těch je i beztak dost. Mé objekty, skulptury i fotografický archiv pak fungují vedle toho. V mých malbách jsou pochopitelně přítomny i design, přesahy, interference a prostorové podmínky. V malbě mě zajímají konkrétní kompozice, a to je z hlediska obrazového pole velmi odlišný přístup. Chci-li vytvořit co do kompozice a barvy nové, konkrétní obrazové pole, musím se na svou malbu soustředit. Je to kognitivní proces a také proces pochopení, který nikdy nekončí. V současnosti se snažím malovat prostorové entity.

KG: Souhlasím s tím, že otázka prostorovosti obrazu je velmi složitá. Ve svých prostorových dílech se ji snažím zkoumat zblízka. Prostorové dílo funguje jako zvětšovací sklo, pod nímž mohu vše rozebrat a zpomalit. Jako paralelní je vnímám proto, že mají různou rychlost a zrychlení. Jak může obraz uvnitř prostorovosti samotného obrazu vytvořit prostorovost, která není figurální ani není vytvořena za figurálních podmínek? Mám pocit, že ty postupuješ přesně naopak, že, Franku?

FN: Postavy mne nijak výrazně nezajímají. Zajímám se spíše o prostorovost obrazu vznikající v procesu práce. Postavy jsou prostředkem k dosažení určitého cíle: vytvořit konkrétní prostorovost.

KG: Přesně tak, jdeš opačným směrem, jelikož citace již nejsou zřejmé ani konkrétní.

FN: Snažím se svá díla oprostit od odkazů. Neustálé citování mi už leze na nervy a je rovněž znakem beznaděje. Co se rozměrů týče, je pro mne velmi těžké dělat malé věci, ale musím se snažit. Malé dílo mi často zabere mnohem více času než velké. Vzhledem ke svým rozměrům mají velké kusy výrazný sklon k materiálnosti. Ale i od malých formátů čekám, že budou schopny naplnit velký prostor a s touto myšlenkou pracuji.

KG: V mé práci je přítomna určitá syrovost pohybu, již je těžké ukázat v malých rozměrech. Zajímá mě pole, v němž doposud není jasno, v němž je směr vývoje formy co nejvíce otevřený a mnohotvarý. Médium, s nímž pracuji, je neuvěřitelně rychlé a fascinuje mne možnost zcela převrátit dílo jedním či dvěma úkony.

FN: Někdy také polovinu obrazu přemaluji, abych získal něco úplně jiného. Tato radikální rozhodnutí jsou pochopitelně jednodušší u malých či středně velkých děl. Na některých malbách pracuji i dva nebo tři roky, vytahuji je a zase schovávám a opakovaně je předělávám. To vše si někdy vyžádá velmi dlouhý proces a já přitom chci, aby v nich byla obsažena hladkost. Líbí se mi, co řekl Francis Bacon o přenášení pocitů oproštěném od tuposti přenosu – aby nebylo vidět, že člověk na jednom obrazu pracoval několik let. Měla by z něj vyzařovat nenucenost.

KG: Moje instalace jsou výrazně ukotveny v čase. Měřítko jednotlivých částí kompozice umožňuje posun v psychologickém vnímání času. Má rozhodnutí ohledně prostoru jsou tudíž zároveň rozhodnutími dramatickými. Prostřednictvím zhuštění prostoru a času vznikají simultánní emoce jako láska či vzrušení. V malbě oceňuji fenomén zdánlivě protikladných věcí, které se naráz zviditelňují.

VN: Oba pracujete metodou vrstvení. Můžete popsat své rozhodování o tvaru a barvě? Jakou funkci má tvar a barva ve vašem díle? Máte v konkrétním díle jasný cíl, nebo se z vašeho hlediska jedná spíše o průběžný proces? 

FN: Ve svých dílech vlastně nemívám jasný cíl. V mých obrazech se odráží mé aktuální poznání, které se neustále proměňuje, takže bych to popsal spíše jako proces. Je těžké dospět k rozhodnutí, že je obraz už dokončený; obyčejně o tom rozhoduje nějaký termín, protože jinak bych na něm mohl pracovat do nekonečna.

KG: Ano, jasný cíl by evokoval existenci absolutního naplnění. Své práce bych popsala spíše jako snímky konkrétních situací: pokračujete v malbě, přemalováváte, ale pokud se rozhodnete daný stav poznání zachovat, přestanete. Zároveň považuji možnost objevovat podstatu těchto vrstev za fascinující. Vždy existuje pocit přítomnosti vrstev, které už nejsou vidět. Pokud třeba přemalujete červenou plochu zeleně, je červená stále přítomna, jakkoli není vidět. Přemalované lze stále latentně vnímat a má vliv na to, co přijde po něm.

FN: Uvažování o barvách je v mých malbách vlastně druhotné. Primárně mě zajímá tvar. Nepovažuji třeba zelenou za barvu, ale spíše za cizí prvek v obraze, který do něj vědomě vnáším jako disruptivní faktor.

KG: Přesto, že barva je v mé práci jakýmsi elixírem, není pro mne prvkem, jehož zkoumání bych se věnovala. Zajímá mne spíše koexistence nekompatibilních podmínek uvnitř díla, přičemž barvu používám k tomu, abych na ně upozornila. Slouží pochopitelně k budování fyzické blízkosti. Stejně jako hlas v písni, má i barva velmi silnou evokativní moc. Je-li figurativní, je velmi obtížné ji stavět do opozice k obrazovosti. Barvu nelze prostorově vymezit. Je v zásadě nezávislá na místě, přičemž tuto její vlastnost považuji za velmi zajímavou, a to zejména ve své prostorové tvorbě. Jelikož barva nemá definovatelný prostor, může se vyskytovat kdekoli a měnit prostorové uspořádání. A tímto způsobem mohu změnit okolí a vyjádřit svůj nesouhlas s některými danými podmínkami. Kromě toho mne zajímá simultaneita barvy a čar. Tím, že na povrch umístíme těleso, vytváříme konkrétní hierarchie a rovnováhy moci, vztahy, které nelze jednoduše změnit. Barva dokáže tyto vztahy znejasnit.

VN: Připadá mi, že je vám společný prvek neustálé transformace významu a atribuce na zdánlivě ontologických, hierarchických a reprezentativních rovinách.

KG: Ano, to je v mých prostorových dílech výrazné. Hranice objektů rozpouští tak dokonale neškodná věc, jako je barva a její pohyb. A následně dochází k přímému kontaktu s okolím, aniž by nastávala reakce s ideologickými diskusemi nebo bylo nutno se uchylovat k citacím. Takto vzdoruji svému okolí, situacím, s nimiž je člověk konfrontován – jde o vzdor vůči konkrétním sociálním podmínkám, systémům a institucím, které konstruujeme, a to přesto, že mají zůstat statické. Systémy mají vždy snahu se zachovávat, a je tudíž velmi náročné udržovat takovéto systémy tekuté. Ale právě tento tok je tím, co mne na možnostech myšlení tak fascinuje.

FN: Na základě různých vlivů se snažím vytvářet univerzální kontext. Například ve svých obrazech chci dosáhnout konkrétního vzhledu prostřednictvím absurdní destrukce a deformace. V tuto chvíli mne velmi zajímá geometrie, a zvláště pak symetrie, kterou je pochopitelně nutno rozdělit, aby nezačala být nudná.

KG: Tvoje díla z poslední doby připomínají skicář někoho, kdo se snaží vytvořit nový druh písma, který není vázaný na funkci. Je v tom něco archaického, jelikož tato symetrie je také orientována silově – jako by šlo o snahu uspořádat konkrétní útvary. Mám dojem, že jakkoli tento přístup používáš, oprošťuješ ho od funkce.