Pojem pudu k smrti (Todestrieb, angl. death drive) zavádí Sigmund Freud do psychoanalýzy až následkem svých terapeutických zkušeností s přeživšími vojáky z první světové války. Ačkoliv s tímto konceptem přišla už v roce 1912 psychoanalytička Sabina Spielrein, odolával Freud dlouho představě, že by součástí lidské psýché měla být i tendence k (sebe)destrukci, která by se tím ocitla v přímém rozporu s vitálními erotickými silami, s nimiž tehdejší psychoanalytikové pracovali, a především pak s principem slasti. Postfreudovská psychoanalýza nicméně tento „kontra-pud“ zahrnula do svých schémat (jeho nejznámější aplikací je patrně Anatomie lidské destruktivity Ericha Fromma) a vytvořila tak manichejskou dyádu Erós a Thanatos.
Erós, původně starořecká antropomorfizace lásky (a to nikoli v jejím ryze sexuálním pojetí), se pro psychoanalýzu stal metaforou vitálních sil, jakési vůle k životu, tvorbě a (re)produkci. Takové pojetí Eróta bylo nejslavněji rozpracováno v knize Herberta Marcuse Erós a civilizace (1955), v níž je onen manichejský střet mezi silami smrti a silami zla interpretován jako boj výsostně politický. Naopak Thanatos je starořeckou personifikací smrti: v Hésiodově Theogonii je jeho matkou bohyně noci Nyx, otcem bůh temnoty Erebos a jeho bratrem pak bůh spánku Hypnos. Představuje nejen lidské destruktivní síly, projevující se dovnitř i navenek, ale i vůli k zapomnění a věčnému spánku. Je odmítnutím života a nihilistickou, instinktivní skepsí vůči samotnému bytí. Destruktivním (a především misogynním) aspektům tohoto pudu k smrti se věnoval například německý teoretik Klaus Theweleit se ve svém díle Männerphantasien (Mužské fantazie, 1977).
O nás bez nás
Pokud tedy pro Nietzscheho jeho představa vůle k moci (Wille zur Macht) ještě zahrnuje jak kreativní, tak i destruktivní aspekty, v psychoanalytické tradici už je tato hybná síla člověka rozštěpena vedví. Důležité ale je, že tyto pudy jsou vrozenou součástí naší „vnitřní takové dialektiky přirozenosti“, nikoli něčím získaným nebo osvojeným v rámci kultury: nejsou součástí superega (které je vesměs konstruováno kulturou), ale id, tedy oné „biologické“ části našeho lidství. Thanatická vůle k destrukci všeho života až do anorganického spánku a erotická vůle, usilující všechen život rozvíjet a multiplikovat, jsou součástí našeho vnitřního, přírodního dědictví. Posuneme-li se s tímto teoretickým schématem z oblasti individuální psýché do širšího, kolektivního rámce, otevře se před námi několik hořce aktuálních otázek, jimiž se v poslední době stále intenzivněji zabývá současná teorie, politika i umělecká tvorba. Mezi nimi čím dál význačnější místo zaujímá teorie antropocénu jakožto epochy, kdy se klíčovým geologickým faktorem v historii planety stal člověk, a singularita, tedy představa nadcházejícího okamžiku v dějinách lidstva, kdy technologický vývoj dospěje k tomu, že se vynoří umělá inteligence dalece přesahující naše vlastní kognitivní schopnosti, jež následně spustí kaskádový efekt akcelerujících technologických invencí.
Antropocénní situace je globální hrozbou mimo jiné právě kvůli Thanatu, který se manifestuje v bezprecendentní destrukci ekosystémů a celoplanetárního klimatického ekvilibria až směrem k zániku člověka jako druhu. Nebezpečí, které skýtá technologická singularita a vývoj umělé inteligence a nových technologií obecně, pak spočívá především v tom, že se člověku s definitivní platností situace vymkne z rukou a znovu se tak ocitne na milost a nemilost silám, které ho dalece překračují. Je v tom paradoxní dialektika osvícenství, kterou nastínili už Adorno a Horkheimer ve stejnojmenné knize: ačkoliv bylo programem osvícenství osvobodit člověka skrze pokrok od panství přírody, převrátilo se v panství člověka nad člověkem. Další fáze takové dialektiky může být dvojí: příroda v podobě rozvráceného klimatického systému se znovu stane nezvládnutelným pánem nad lidskými osudy a podobně technologická singularita nebude představovat emancipaci člověka od práce, vykonávané napříště umělou inteligencí, ale bude začátkem nových dějin, v nichž člověk bude už podřízenou bytostí.
Sebedestrukce přírody
Singularita i klimatická krize vymykající se lidské kontrole – nastanou-li – budou znamenat přechod antropocénu jako bytostně lidské geologické epochy k post-antropocénu jakožto planetární situaci, kdy už člověk – vlastním zaviněním – přestává být pánem bytí a stává se znovu jedním z koleček v soukolí přírody a technologií, které ho přesahují. Jaké místo v tomto příběhu ale zaujímá onen zmíněný pud k smrti? Můžeme si tady vypomoci naturfilosofií německých romantiků 19. století, především Novalisovou představou, že příroda skrze člověka poznává samu sebe. Pokud se oprostíme od zažitého stereotypu, že příroda a naše technocivilizace představují dva zcela odlišné celky řídící se svými svébytnými logikami a mající taktéž svoji svoji specifickou materialitu, můžeme nahlédnout, že civilizace/kultura je jen jedním z dalších ekosystémů poháněných stejnou instinktivní bází jako jakýkoliv jiný ekosystém. Nejsme vně přírody, ale uvnitř ní. Stejně tak příroda není někde „tam venku“, ale přímo uvnitř nás.
Jsme hnáni naším id – přirozenými instinkty a pudy, mezi nimiž zaujímá své místo i pud k smrti, ženoucí nás zpátky do bezesného nevědomí anorganického „života“. Novalisovu bytostně monistickou představu, která člověka chápe „jen“ jako jeden z projevů, kterým se příroda vztahuje sama k sobě, tak můžeme transformovat do podoby: příroda skrze člověka ničí samu sebe. Stali jsme se ztělesněním přírodního pudu k smrti. Pudy a instinkty si samozřejmě nelze představovat jako nějaké inteligence mající jakýsi konkrétní záměr. Jsou to evolučně vyvinuté přirozené a slepé síly vzniklé vynucenou adaptací na okolní podmínky, které se v současné situaci stávají značně redundantními. Ze zjednodušené perspektivy současné neurologie a kognitivních věd sídlí především v tzv. mozkovém kmeni (známém také jako „plazí mozek“), jenž se snadno ocitá v rozporu s limbickým systémem (kterým disponují savci) a mozkovou kůrou (neokortexem).
Aniž bychom museli odbíhat k nábožensky motivované represi instinktivní části člověka, můžeme zcela sekulárně usoudit, že významná část lidských pudů a instinktů dnes představuje samotné existenční ohrožení člověka a života jako takového. Naše civilizace v mnoha ohledech připomíná monumentální metastázi totálního pudu k smrti, který se čím dál tím rychleji blíží svému naplnění: zničení organického života společně s jeho možným nahrazením anorganickým „mrtvým životem“ v podobě přeživší robotické a algoritmizované umělé inteligence. Takovým „mrtvým životem“ uvnitř nás je ostatně i náš „vnitřní plaz“, představující tu nejmechanističtější část našeho (ne)vědomí.
Už jenom plasticita nás může zachránit
Kudy ale mohou vést ony deleuzovské linie úniku z instinktivního systému, který vlastním samopohybem směřuje ke svému finálnímu zničení? Kognitivistická odpověď asi nepřekvapí: v nových podmínkách už se nemůžeme spolehnout na slepé instinkty plazího mozku a nevystačíme si patrně ani s limbickým systémem, který je v rámci našeho mozku zodpovědný za významnou část emocionálního života. Neokortex je historicky nejmladší evoluční adaptací člověka, mající na starosti například jazykové kompetence nebo abstraktní a prostorové myšlení. Zároveň je velice plastický, a to nejen v době raného dětství, ale i během dospělosti. Možnost změny člověka v průběhu jeho života není jen nějakou romantickou fikcí, ale jeho neurologickou možností. A v kontextu naší globální situace můžeme dodat: jeho neuro-sociální nutností.
Znamená to, že zničení přírody společně s námi samotnými se lze vyhnout pouze tehdy, pokud se vzepřeme přírodě uvnitř nás samých, nikoli tím, že jí budeme naslouchat; naše vnitřní, plazí přirozenost je to, od čeho se potřebujeme emancipovat a zabránit tak pudu přírody, která se prostřednictvím nás žene zpět k anorganickému nebytí: post-antropocénu. Příroda není nějakou univerzální matkou, která by s citem sobě vlastním objímala všechny živé tvory a zahrnovala je nekonečnou trpělivostí a péčí. Příroda je především slepou silou, která „neví, co dělá“, hrající hru náhody a nutnosti, v níž jsme jedny z figurek, ve kterých se shodou okolností rozvinulo vědomí sebe sama společně s dalšími vyššími kognitivními schopnostmi.
Podobně slepou silou je naše ekonomika, stavějící na principu tržní aktivity bez jakéhokoliv sdíleného cíle, i kdyby jím mělo být samotné přežití našeho druhu: jakékoliv jiné cíle kromě bezprostředním zájmů individuálních lidských aktérů jsou dnešní ekonomické aktivitě naprosto cizí. Stejně tak mezinárodní politický systém, opírající se na prvním místě o mocenskou rovnováhu klíčových geopolitický hráčů, je jen slepým mechanismem, jehož rovnováhu je možné v každém okamžiku narušit. A nakonec stejně tak i klimatický systém je dalším ze slepých procesů, jehož rovnováhu se nám podařilo narušit, způsobit masivní ekocidy živočišných druhů a celých ekosystémů, a který se nutně nemusí vrátit zpátky do původního rovnovážného stavu, ale může docela prostě zaniknout a nadlouho učinit planetu znovu neobyvatelnou pro organický život.
V opozici vůči některým současným trendům ve filosofii, jako je například objektově orientovaná ontologie, nový materialismus nebo spekulativní realismus, můžeme nakonec hovořit spíše o spekulativním konstruktivismu, stojícím na kontraintuitivním předpokladu, že žádný vnějšek (ve smyslu reality, která je vnější vůči lidskému vědomí) neexistuje. Skutečně významným sporem ve filosofii tak už není hýlemorfické dilema, zdali jsou prvotním činitelem formy (platónské ideje), nebo matérie, ale opozice mezi realismem a konstruktivismem. Takový spekulativní konstruktivismus je přiznáním toho, že nemáme k dispozici nic lepšího než neuroplasticitu, jež nám umožňuje modifikovat naši perspektivu vnímání. Umožňuje nám tvořit sebe sama a spolu s tím i náš svět. V jistém ohledu tak můžeme říct, že v antropocénu jsme žili vždy, ale až dnes si toho můžeme být plně vědomi.
To, co nazýváme přírodou, není někde tam „venku“, ale je to uvnitř nás a tvoří to nás samé. A stejně tak jsme to my, kdo tuto přírodu přetváří jakožto její součásti. Příroda je naším konstruktem a my jsme konstruktem přírody. Vnitřek a vnějšek jsou fikce, které dnes už postrádají svoji užitečnost, a je tedy namístě vytvořit fikce nové, jež budou plnit stejnou funkci jako ty předešlé: modifikovat perspektivu našeho kognitivního aparátu tak, aby byla zachována kontinuita života jako takového. A nacházíme se dost možná v posledním dějinném okamžiku, kdy něco takového ještě můžeme stihnout.
Martin Vrba je doktorand na AVU a FHS.
