Naše vzpomínky časem blednou, mění pořadí a jejich původ se ztrácí. Snažíme se je zachránit tím, že je dobarvujeme, domýšlíme si tváře lidí a dopisujeme jejich pozapomenuté příběhy. Jana Vojnárová skrze své vymyté obrazy dětí vytržených z kontextu knih či starých rodinných fotek ztvárňuje náš předurčený úpadek do zapomnění. Jen tady a teď opravdu existujeme, všechna naše minulost však vteřinu po vteřině mizí. Naopak anonymní betonové figury infikované digitálním tiskem či silikonem představují dystopický scénář Anny Hulačové, ve kterém je lidská nadřazenost ohrožena přerostlými bakteriemi a technologiemi. Jana i Anna nás tak na společné výstavě Paralelní pozdravy upozorňují na nevyhnutelnou pomíjivost lidské existence v minulosti i v budoucnosti. Kromě úvodního díla, ve kterém se plastická hadovitá Saxanina ruka dotýká vymytého obrazu dvou figur zachycených v nejasné situaci, osobité práce umělkyň nejsou zbytečně kombinovány a ani si nekonkurují. „Přestože si každá umělkyně psala svůj vizuální part sama, občas zazní ve společném refrénu,“ komentuje kurátor Pavel Kubesa, který společnou výstavu Jany a Anny nazývá „uměleckým duetem“. I když každá hraje na jiný nástroj a zpívá jiným uměleckým jazykem, pějí spolu elegii o zániku lidské figury. Tvorba dvou bývalých spolužaček z AVU v konjunkci s návštěvníkem galerie spojuje tři ko-existující vesmíry: malba, člověk a socha; minulost, současnost a budoucnost; vzpomínka, přítomnost a hrozba. Vtažen do výstavy trychtýřovitou výstavbou i sám návštěvník v expozici mizí a stává se jen další figurou s matnými vzpomínkami a nejistou budoucností. Přidaná diagonální příčka s akvárkovitými výklenky nás totiž nutí pokračovat z první místnosti do druhé části galerie. Prostor byl navíc prodloužen až za dveře vedoucí do kanceláří, odkud nám mávají na pozdrav nevinná růžová chapadla. Hravá architektura ozvláštňující limitovaný prostor výstavy tak simuluje neodvratnost procesu našeho zániku závislého pouze na běhu času a naší evoluci.
Paralelní pozdravy
11. 3. 2018