Umělecké experimenty s prostorem, který má ryze virtuální povahu a povětšinou jej důvěrně známe, se snadno mohou rozvinout až směrem k úvahám nad podstatou prostoru samotného. Alespoň to tedy platí o tvorbě Jozefa Mrvy. Ontologický význam prostoru a mapy – a to i vzhledem k jeho proměnám a zpětnému působení na společnost – vedl nakonec k zúžení pole zájmu směrem k teorii uzlů, jak můžeme nejlépe vidět v jeho aktuálních pracích. Dlouhodobě také pracuje s nabouráváním systémů, které jsou založeny na kartézské soustavě souřadnic, a vytváří tak „neúčelnou racionalitu a nepravděpodobnou realitu“.
Konec postinternetového umění
Nejdříve však kolem roku 2013 začal experimentovat s partikulárními funkcemi sociální sítě Facebook. Příznačné pro toto období je vyvrcholení postinternetového trendu, který se snažil vystupovat kriticky vůči okruhu problémů týkajících se sítí a stále intenzivnějšího propojení online a offline světů, tedy stavu, na který můžeme nahlížet jako na post-internetovou situaci, přesahující hranice uměleckého diskurzu a odkazující k širší sociokulturní praxi. Spontánní experimenty s úvodními fotkami na facebookovém profilu, které byly repetitivně printscreenovány a nahrávány do facebookového rozhraní, spíše než jakoukoli konkrétní funkci reprezentovaly pokus o prostorovost, kompulzivní jednání uživatele a limity digitálního souboru, popřípadě deformaci a mizení jeho kvalit například v rámci nedokončeného triptychu Hue, Saturation, Brightness. Tím se Mrvova tvorba posunula do systematičtějšího kontextu – performance na sociální síti. zobrazení z roviny „cizího a neznámého“ do polohy „známého“ právě v důsledku ztráty jeho virtuálního charakteru.
Alternativní ontologie
Vzrůstající tendence a zájem o spekulativní realismus a akceleracionismus, které můžeme považovat za jedny z přirozených cest vývoje post-internetového diskurzu, pozorujeme nakonec i ve tvorbě Jozefa Mrvy. Přes snímky obrazovky, afirmaci digitálního prostředí, úvahy o třetím rozměru virtuálního „bezrozměrného“ prostoru respektive tvorbu virtuálních soch skrze performance, které implicitně odkazují k časovosti a v tomto případě i rituálnosti, se částečně dostává právě do roviny spekulace. V sérii Taxonomy I–IV se zrcadlí dozvuky práce se stránkami Wikipedie, teď už ale v kontextu spekulace nad fiktivním státem, který je zpracován v podobě 3D animací „zanesených“ na zemský povrch. Je to nakonec práce s povrchem a mapou, která vedla Mrvu k dalším úvahám nad prostorem z topologického hlediska. Co se samotného média týče, začíná v této fázi tvorby využívat již zmíněných 3D animací, na které můžeme nahlížet nejen jako na lepší nástroj pro experiment a promýšlení prostoru, ale také jako na určitý typ poetické strategie a estetického východiska. Dále se prohlubuje autorův zájem o topologii, která sama o sobě může působit jako poetický koncept nevycházející z geometrických parametrů, ale z teorie množin. Jednou z hlavních tezí tohoto přístupu je ta, že úskalí vyskytující se v geometrickém rámci nejsou závislá na tvarech objektů, ale především na vztazích, které mezi sebou tyto objekty mají.
Ve své tvorbě tak pracuje s torusem zapleteným do sebe a skrze jeho modifikaci dále prozkoumává topologické vlastnosti tohoto objektu, vycházející z teorie uzlů – v animacích mimo jiné studuje takové vlastnosti útvarů, které se při transformacích nemění; blízké body se opět proměňují v blízké body a ideje objevující se v těchto dílech bývají spojeny s konspiračními teoriemi. Formální zpracování se tak pohybuje spektrem od vizuálních básní (This Is What You Want, This Is What You Get) přes promýšlení multidimenzionality dnešního světa prizmatem mimo-prostorových strategií (Consider Capital Our 5th Dimension) až k zauzlování obrazů. Ve videu Dark Ontologies Matter, kdy se začíná soustředit na teorii uzlů, je tento torus zároveň tvořen textem, „vizuální básní“, která může být čtena v nekonečné smyčce. Dílo Reject and Oppose Flat Earth at the Same Time pak odkazuje k pozicím nacházejícím se vně současného vědeckého diskurzu a tradice osvícenství. Dochází zde ke střetu polarit a negování obou extrémních tvrzení skrze jejich vzájemné propojení, přičemž se Mrva pokouší naznačit dva možné vektory – jeden vedoucí k obskurnosti a vlivům konspiračních teorií, druhý akcelerující a překračující vše nám již známé; vektor až úporně pokrokový. Pokud přistoupíme na podmínku, že dvoudimenzionální země i trojdimenzionální zeměkoule nejsou skutečností a ani relevantním V díle The Event Performance, které se zařadilo do digitálního bienále The Wrong, se k intervenci do rozhraní, manipulaci obrazu a vytváření třetího rozměru (až virtuálních soch) připojila také práce s textem. Sémiotická rovina tady fungovala na autoreferenční a reakční úrovni, odkazující na časovost a vývoj v čase, byť bez roviny narativní, poukazující na podstatu díla samotného. Cyklus iterace pokračoval, dokud nepřišlo plánované datum ukončení události, přičemž za jeden z výsledků performace můžeme považovat virtuální textovou skulpturu. Tyto facebookové intervence znamenaly každopádně první krok směrem k přemýšlení o prostoru, a zároveň do nich začaly pronikat experimenty s mapou a povrchy. S logikou iterace a multiplikace stejně jako s experimenty manipulujícími rozhraní webu tedy Mrva pracoval i nadále například skrze plug-iny jiných umělců (mj. Abstract Browsing Rafaëla Rozendaala) nebo chyby při načítání webových stránek, zapříčiněné jejich špatnou funkčností či pomalým připojením. Díky tomu jeho pozornost začala tíhnout k layoutu stránek Wikipedie a vyprazdňování jejich obsahu, viz projekt Skeletal Web. Pokud se ještě zaměříme na postinternetovou logiku, pro kterou je také charakteristický přesun prvků z virtuálního do fyzického prostoru, můžeme tento přístup sledovat v případě projektu Curiosity.
Místo děje se posouvá ze sociální sítě do fyzického prostoru galerie, kde Mrva ve svých malbách přibližuje divákovi vzdálený a zčásti imaginativní povrch Marsu po přistání roveru Curiosity. Cyklus zbavuje mediované obrazy digitálního a abstraktního charakteru, podstatou přitom zůstává přenos marťanského prostoru a jeho vnímaného argumentem, přicházíme do styku s takovou možností světa, která je vícedimenzionální. Využití poetizující strategie zamotaného prstence v rámci topologického konceptu pokračuje v Mrvově tvorbě v celé sérii Knot Capital, v rámci níž dále prozkoumává možnosti 3D animace a sémiotické roviny nekonečně se opakujících tvrzení ve formě nerozpojitelného zauzlovaného torusu. Projekt prezentovaný v 123 Gallery Knot Island tak modifikuje satelitní snímky atolů, jež mají ze své podstaty také prstencový tvar a ze kterých následně vznikly koláže, tisky a první pokus o fyzické ztvárnění uzlu. Nakonec můžeme říct, že pojmy jako povrch, prostor, topologie a teorie uzlů lze vzájemně propojit termínem „alternativní ontologie,“ což je aktuálně téma Mrvova doktorského studia na brněnské FaVU. Bude tedy zajímavé sledovat, kam se bude jeho konceptuální práce s prostorovostí vyvíjet dál.
Veronika Sellnerová je teoretička nových médií.
