Zorka Ságlová by Natálie Drtinová

Žižkovská galerie hunt kastner si výstavou Bílá připomněla tvorbu významné české umělkyně a osobnosti českého undergroundu. Výstava prezentovala skromný průřez autorčinou tvorbou od proslulé akce Kladení plín u Sudoměře (1970) přes geometrické malby až po díla plastická. Co tyto práce spojuje, je bílá barva, jak napovídá již název výstavy. Uspořádat výstavu tematizující bílou barvu bylo prý dlouholetým přáním umělkyně, avšak nabízí se zde otázka, zda naplnění tohoto snu může být dostatečným pojítkem pro ucelený výstavní koncept. Již při studiu na pražské VŠUP, kde absolvovala ateliér textilní tvorby pod vedením Antonína Kybala, se Ságlová začala věnovat informelní a později geometrické malbě. Principy tkaní však provázejí většinu její tvorby a k výrobě tapisérií se vrátila zejména v době represe a zákazu vystavování. Repetitivní proces tkalcovské techniky umožnil Ságlové vnímat a prožívat čas novým, nelineárním způsobem. I proto se ve své tvorbě stále navracela ke stejným motivům, jako například k symbolu králíka, jenž je na výstavě vidět v několika různých formách; náznaky králičích pacek najdeme v geometrických malbách Zátiší s pomeranči (1993) či Zvířata (1994), zatímco v Rabbits I (1990) je tímto znakem plátno plně zahuštěno. Ve svých akcích, jako v již zmíněném Kladení plín u Sudoměře, na výstavě zpřítomněném sérií fotografií, se výstava naopak navrací k historickým momentům – v tomto případě k husitské bitvě a údajné nápomoci husitských žen. Právě pro připomínání historie by stálo za úvahu díla Ságlové uvést v dialog s díly mladších umělců, která by její tvorbu aktualizovala. Avšak zaměření se na barvu a upuštění od jakékoliv časové posloupnosti, ke které se autoři posmrtných výstav často uchylují, popírá lineární pojetí času, stejně jako ho ve své tvorbě popírala samotná Zorka Ságlová. Monochromní řešení výstavy navíc dalo vyniknout jemnosti jednotlivých děl, a tak divák mohl vnímat všechny jeho nuance do posledního detailu.