Dá se naučit umění?

5. 6. 2018

Témata jako škola, (sebe)vzdělání či prvky edukačních procesů se staly záměrným tématem umělecké tvorby řady umělců. Ale jak o systému vzdělávání v umění přemýšlejí umělci, pedagogové či kurátoři, jejichž aktivity se v těchto oblastech střetávají? Odpovědi na tři otázky si přečtete níže:

1 Dá se naučit umění?

2 Co bylo ve vašem (uměleckém) vzdělání nejdůležitější, jaká zkušenost na umělecké škole pro vás byla zásadní a proč?

3 Jaký by měl být vztah uměleckých škol a profesionálního uměleckého světa?

Oldřich Bystřický kurátor pro vzdělávání, Národní Galerie v Praze 

1 Záleží, zda je míněno naučit se umění vytvářet, nebo vnímat. Myslím, že se dá rozvíjet umělecký potenciál lidí, ať už kontaktem s inspirativním člověkem-umělcem, setkáváním s uměním a podobně. Hodně ale záleží na spoustě okolností u každého člověka. Nepochybně se může člověk učením (vzděláváním) kultivovat a rozvíjet, každý ale vstupuje s jinou úrovní, takže těžko existuje nějaký dokonavý stav, kdy už se člověk umění naučil. Je to podobné jako s každým jiným oborem učení.

2 Asi první věc, kterou jsem se opravdu naučil od nějakého pedagoga, byla na základní škole od pro mě tehdy fascinující a zajímavě oblečené dámy – učitelky výtvarné výchovy, která mi ukázala na nějaké mojí práci, že se nemusím bát míchat barvy a můžu malovat trochu velkoryse. Byla to nějaká čtvrtka s koláží kočičky, na které jsme malovali pozadí, a pak nějaká fantazijní kompozice z květin. Pamatuji si ten moment, kdy jsem překonal ostych a uvědomil si, že můžu dělat, co chci a jak chci. V institucionalizovaném vzdělávání celkem nevídaný pocit. Jsem rád, že na gymnáziu jsem pak měl profesorku a profesora výtvarné výchovy, kteří mne maximálně a nadstandardně všemožně podporovali. Totéž bylo na vysoké škole – pedagogické fakultě v Olomouci, kde jsem velice ocenil způsob ateliérové výuky, při které jsem se mohl naučit téměř všechny obory umění od textilu přes malbu po grafický design. Hodně mne zajímaly také dějiny architektury a avantgardy, k nimž jsem měl nějakou přirozenou emocionální vazbu, ale také jsem měl štěstí na zajímavé osobnosti, které mne vyučovaly jak v Olomouci, tak později na Fakultě výtvarných umění v Brně. Velkou inspirací pro mě ale vždycky byla starší umělecká díla – moje matka mne vzala na gymnáziu do Moravské galerie, kde mne doslova uhranuly obrazy Bohumila Kubišty a Jana Zrzavého. Se školou jsme do galerie tehdy nechodili, protože to bylo daleko, respektive byli jsme jen v regionálních muzeích, která nevynikala takovou kvalitou sbírek.

3 Myslím, že by školy – zvláště ty vysoké – vedle toho, že připravují studenty-umělce na to, aby se potenciálně uměním živili, měly plnit roli jakési nezávislé enklávy, řízené z části konsenzuálně a nezávisle na pravidlech uměleckého trhu a komerce. Měly by studentům zprostředkovat dostatečnou úroveň kritického i sebekritického myšlení. Školy by měly zcela programově odbourávat falešné iluze, které si mladí lidé mohou s profesionálním uměleckým světem spojovat. Školy musí být rovněž nezávislé, rezistentní vůči systémové korupci a klientelismu, které uchvacují některé části uměleckého světa. Školy určitě nevnímám jako určitý servis pro profesionální dráhu, ale zvláště jako místo, kde se pěstují a kultivují hodnoty. Nejde jen o materiální a řemeslné schopnosti. Důležitá je svoboda, sebeuvědomění, experiment a otevřenost, osobnostní rozvoj, ale i ušlechtilost a disciplína, zodpovědnost, schopnost odhlédnout od fetišismu a egoismu. Osobně si myslím, že by se více mohla setřít hranice mezi školou a uměleckým světem, že bychom měli přestat školu vnímat, jako by byla přípravkou na ten „skutečný život“. Po určitých reformách by se tato hranice nemusela tak ostře oddělovat.

Josef Daněk vedoucí Ateliéru kresby, FU Ostrava 

1 Otázka zní prostě (možná až moc, mám-li ji vzít vážně). Odpověď prostá není. Na jedné straně je jasné, že chtít, aby vás někdo „naučil umění“, je naivní, na druhé straně je jistě nutné se učit. Například techniky, metody, fakta a další věci. Ale je třeba vědět, že zvládnutí naučitelného je někdy podmínkou nutnou, nikdy však podmínkou postačující k tomu, aby se člověk stal umělcem.

2 Této otázce nerozumím, hlavně té poslední části. Zkušenosti přeci člověk získává, ty se nedají naučit. Ale možná právě v tom tkví paradoxní podstata problému vzdělávání: jedná se o předávání zkušeností, ale většinu těch důležitých musí udělat člověk sám. Je to veliké tajemství.

3 Hlavně by to měl být vztah přirozeně rozvíjený, nikoli shora, paušálně ordinovaný. U některých oborů je vazba na praxi přímá, jinde je to složitější. Srovnejte si třeba restaurování, art-performance, anebo třeba psaní poezie. To všechno jsou přeci umělecké obory, které je možné na školách pěstovat a lidé, kteří v nich pracují, musí vždy znovu hledat a ověřovat jejich smysl a opodstatnění.

Ľubomír Ďurček umelec 

1 Umeniu sa naučiť nedá, vzhľadom na to, že ešte stále nejestvuje uspokojivá definícia tohoto pojmu. Je však možné rozpoznávať svoje dispozície a efektívne ich rozvíjať, či už sám (Johann Wolfgang von Goethe), alebo byť vo výchove iného (John Stuart Mill, Wolfgang Amadeus Mozart).

2 Stretnutie s konkrétnym človekom, ktorý je zdrojom. Stretnutie s dielom, ktoré je pôvodné – je zdrojom. Vlastná činnosť, ktorá je sama zdrojom skúsenosti a poznania. Schopnosť rozpoznávať zdroje.

3 Priateľský!

Tomáš Džadoň umělec, asistent Ateliéru hostujícího umělce, AVU Praha 

1 Som presvedčený, že umenie sa učiť nedá, ale vieme učiť všetko, čo sa deje okolo: remeselné a technické schopnosti, vyhľadávanie a kritickú prácu s informáciami, sebareflexiu, kultivovanie diskusie, teoreticky reflektovať vlastnú prácu a prácu iných. Myslím si, že v procese učenia (na škole či mimo nej) je dobré nezaoberať sa tým, či to, čo robíme, už je umením. O tom sa rozhodne neskôr a niekde inde.

2 Osobne mám pocit, že mňa formovali najviac veci mimo školu, a to zásadné životné skúsenosti, problémy, situácie, keď som si musel bez pomoci iných formulovať svoju pozíciu. Či to boli politicko-sociálne podmienky, do ktorých som sa narodil, alebo transformácia po roku 1989. Dosť veľa som sa naučil počúvaním iných, a to stále trvá. To všetko sa vo mne zrkadlí.

3 Mal by byť úzky, tak aby obe strany stratili voči sebe predsudky a prehnané očakávania. Pôsobím v ateliéri hosťujúceho umelca, kde pôsobia profesionálni umelci. Považujem za mimoriadne dôležité, keď študenti vidia profesionálov priamo pri práci a môžu od nich veľa vecí odpozorovať.

Radovan Čerevka umelec, vedúci Ateliéru slobodnej kreativity 3D, KVUaI, Fakulta umení Košice 

1 Ak sa budeme orientovať na tradičné merateľnejšie disciplíny tzv. akademického umenia (ako napr. kresba podľa predlohy), tak sa môže vďaka silnej vôli umeniu priučiť aj netalentovaný človek. Problém nastáva, ak ideme ďalej do sféry tzv. voľného umenia, kde sa vyžaduje aj invencia, ktorá sa má prirodzene prepojiť s výtvarnou a remeselnou zdatnosťou. Okrem nej sú súčasťou želanej „výbavy“ študenta určitá miera intelektu, citlivosť k sebe i okoliu, ako aj silné chcenie a dávka ctižiadosti. V neposlednom rade je to formovateľné sociálne prostredie školskej a umeleckej komunity, ktoré vplýva na adepta. Na niektorých možno najviac. Toto všetko sú určité podmienky, ale nie explicitne, na naučenie niečoho. Vytvárajú priaznivé pole na interakciu, kde dochádza k obojstrannej výmene hodnôt. To je však ideálny model. Na druhej strane určitá akademickosť a schematickosť sa dnes postupne stali súčasťou edukácie aj v rámci súčasného umenia. Z čisto inštrumentálneho hľadiska je možné jeho rôznym prúdom, ako sú napr. konceptuálne či angažované umenie, „naučiť“ dokonca aj laika bez bazálnych výtvarných skúseností.

2 Aj keď dnes nie som zástancom kultu osobností, meno môjho vedúceho ateliéru Juraja Bartusza sa jednoducho nedá obísť. Bola to teda skúsenosť s jeho kvalitnou širokospektrálnou tvorbou a jeho sugestívnym prejavom, v ktorom išiel často na hranu výrokmi typu „umenie je všetkým, všetko je v ňom možné“ atď., ktoré nabíjali až spirituálnou energiou. Boli to však výkriky slobody. Mal aj pravidelné „etické okienka“, ktoré boli plné rozhorčenia nad situáciou vo svete a nabádania s tým niečo urobiť. Povedzme, že diskurzívno-intelektuálnu zložku predstavoval Dušan Zahoranský, o ktorom si dodnes myslím, že má pedagogické vlohy od prírody. Naučil ma hľadať aj dve-tri iné riešenia a pýtať sa samého seba na vhodnosť využitia konkrétnych foriem a stratégií. Tretím faktorom bola úzka komunita spolužiakov a pedagógov štartujúcich košickú katedru, vzájomná prajnosť, ale aj zdravá súťaživosť, ktorá v nej vládla. Bartusz, Zahoranský, Sikora, Beskid, Blažo – mali sme skutočne šťastie na kvalitné personálne obsadenie. Neskôr sme začali živo komunikovať s bratislavským a hlavne pražským prostredím, kam mnohí z nás aj zamierili na študijné stáže. Tam som plne pochopil dôležitosť samo-organizovania a aktivizmu umeleckej komunity.

3 Tieto vzťahy sa dajú koordinovať na inštitucionálnej úrovni iba do určitej miery. V skutočnosti vzdelávaciu inštitúciu zastupujú a prezentujú aj samotní študenti, ktorí sa už počas štúdia prirodzene infiltrujú do aktivít umeleckej scény. A dobrí absolventi sú jej najlepšou reklamou. Z pohľadu vzdelávacej inštitúcie by to mal byť do značnej miery otvorený prístup, a to na rôznych úrovniach: pozývaním externých prednášajúcich, lektorov z prostredia profesionálnej teórie a praxe, podporou projektov medzi školami a inými profesionálnymi inštitúciami, či zjednodušením vstupu kvalitných odborníkov s medzinárodným renomé na akademickú pôdu do kľúčových funkcií. To je, žiaľ, momentálne znemožnené, keďže musia takíto vynikajúci umelci či teoretici robiť odznova celý akademický postup od asistenta až po profesora.

Jana Kapelová umelkyňa, riaditeľka Galérie Medium v Bratislave 

1 Nie, samozrejme, umenie sa naučiť nedá. Otázka však zrejme smeruje k vysokoškolskému umeleckému vzdelávaniu, kde sa vo väčšine prípadov študenti učia umenie napodobňovať. To, čo sa skutočne dá, je sprostredkovať skúsenosť s kreativitou, teda procesom vzniku umenia.

2 Za najzásadnejšou skúsenosť z mojich štúdií považujem neoficiálnu stáž (po semestri oficiálnej) v Ateliéri Miloše Šejna na pražskej AVU, keď odo mňa nikto nič nevyžadoval, mala som k dispozícii ateliér a všetky jeho vymoženosti. Sama som sa mohla rozhodovať, na aké prednášky pôjdem, ako budem tráviť čas a akým témam sa chcem venovať. Neštúdium bolo mojím najlepším štúdiom.

3 Profesionálny svet by mal študentov viac oboznamovať o živote po škole, o rôznorodosti možnej existencie umelkyne/umelca. Umelecké školy by mali tento svet viac vťahovať do svojich útrob. Narúšať status vševedúcej ateliérovej autority. Ponúknuť viacpohľadovú spätnú väzbu pre študentov.

Lucie Rosenfeldová umělkyně a kurátorka 

1 Myslím, že v instituci se může umění poznávat, ať už skrze tvorbu, dívání se, rozhovory, či přemýšlení o něm. Dělat umění je pak otázka osobní praxe. Určitě je v ní přítomné učení se, stejně tak ale i přehodnocování naučeného. Ale to souvisí i s velmi složitým definováním umění jakožto oboru.

2 Blízkost pohledu, která umožňuje citlivěji rozlišovat. Mám na mysli taková setkání s konkrétními lidmi ve škole, ve kterých narazíte na svá schematická před-porozumění a jejich trhliny. V mém vzdělání to hodně souviselo s pobytem v různých ateliérech, ale to není podle mě zaručený recept pro každého.

3 Určitě ne instrumentální v tom smyslu, že škola člověka připravuje na profesi umělce. Často slýchávám požadavek připravit studenta na „reálný život“ po škole, čímž je myšleno rychlé začlenění do stávajícího galerijního provozu. Co se týče vysokých uměleckých škol, věřím, že jsou v tomto ohledu stále spíše prostorem reflexe, diskuse či jiných pohledů na to, co se profesionálním světem umění v určité shodě nazývá.

Pavel Sterec umělec, vedoucí Ateliéru intermédií, FaVU VUT Brno 

1 Nerad bych umění příliš romantizoval, a jsem proto přesvědčen, že se umění dá učit stejně dobře a zároveň nesnadně jako jiným podobně komplexním odvětvím lidské činnosti. Provokativnější otázkou by pro mě bylo, zda by výuka umění měla být hlavním smyslem studia na vysokých uměleckých školách. Zde bych rád provokativně odpověděl „ne“ (anebo: „ne jenom“) a připojil se tak k tezi polského teoretika Jerzyho Ludwinského ze 70. let, který tvrdil, že už nenakládáme s uměním, ale přehlédli jsme okamžik, kdy se proměnilo v něco zcela jiného, unikajícího pojmenování, co však má výrazně větší potenciál. Nejde mi o hru s pojmy ani vyhlašování dalšího „konce umění“, ale myslím, že je skutečně třeba zvážit, zda není „jedinečná uměleckost“ uměleckých škol jen zaklínadlem uměleckých rad, hájících hlavně status quo. Rád bych se studenty uměleckých škol promýšlel a prozkoumával spíš ten „větší potenciál“, než si „přeměřoval umění“.

2 Ze všech skvělých učitelů a učitelek, které jsem měl, bych rád zmínil hlavně Milenu Bartlovou, Vladimíra Skrepla a Zbigniewa Liberu. Všichni tři mě zcela jiným způsobem učili „se přepadnout“ (termín odposlechnutý od V. Skrepla), být kritický a organizovat se. Rok strávený se Zbigniewem Liberou a spolužáky z ateliéru hostujícího pedagoga byl pro mě zcela určující. Hodně jsem se taky naučil v rámci vzpoury proti vedení školy v iniciativě PRO-AVU.

3 Ze statistik „úspěšných absolventů“ nám dnes vyplývá, že umění lze naučit hlavně bílé muže ze střední a vyšší třídy (navzdory tomu, že většina studujících jsou ženy atd.) a ti se posléze nebo už v průběhu studia stávají „profesionály uměleckého světa“. Je myslím důležité připustit, že těch „uměleckých světů“ může být víc. Některé se navzájem překrývají, jiné vůbec. Výstavní provoz a úspěšnost na trhu s uměním jsou jen jednou z mnoha možností, kterou se absolventi uměleckých škol mohou vydat. Nerad bych jim sugeroval, že právě toto je kýžený profil úspěšného absolventa/ky, který/á se uplatnil/ a. Bohatě postačí, když se studenti na škole naučí, že jejich profesionalita znamená nárok na mzdu za odvedenou práci – ať už má jakoukoli podobu.

Find more stories

Archiv