Když Sam Thorne v knize School: A Recent History of Self-Organized Art Education uvažuje o vztahu akademií k alternativním edukačním skupinám, dochází k názoru, že struktura vzdělání není homogenní a oproštěná od sociálně-ekonomického systému, ale že reflektuje a kumuluje celospolečenské problémy a konflikty. Thorne, který byl jedním ze zakladatelů alternativního uměleckého vzdělávacího projektu Open School East v Londýně, dospívá ke stejnému přesvědčení jako německý marxistický politik Erwin Hoernle. Ten věřil, že „vzdělání zůstává technikou moci a součástí hegemonie, pokud ji marginalizovaní proti ní neřídí, a jako součást vznikající nové společnosti organizují novou formu vzdělávání“. Uvážíme-li, že obě prohlášení autorů dělí bezmála jedno století, permanentní zkostnatělost akademií se stává očividnou. Walter Benjamin v předmluvě ke knize Komunistická pedagogika popisuje dobovou výuku, „která se pod rouškou psychologismů snaží kolonializovat dětskou mysl novými hodnotami, stejně jako byly kdysi do kolonií přinášeny pokrok a světlo“. Dotýká se tak základního dědictví většiny alternativních modelů vzdělávání, jež tyto iniciativy nutí neustále dokola reagovat na úpadek étosu experimentu ve výuce. Hoernle situaci popisuje následovně: „Dítě dostane hotovou stravu, výsledky bádání místo prvku bádání.“ Tento přístup nevede k tomu, aby student samostatně získal znalosti, a ze znalostí se nestává poznání. Dnes se navíc přidružily ekonomické posuny ve financování, studentské dluhy a gradující proměna vzdělání v dobře směnitelnou komoditu reprodukující společenské rozdíly. Když v roce 1971 iniciovala Judy Chicago na Fresno State College první ženský feministický umělecký program v USA, vycházela z přesvědčení, že západní školy založené na britském nebo pruském institucionálním modelu mají stále daleko k vytouženému stavu rovnosti. Její kritika nevyjímala ani nejprogresivnější umělecké instituce, které se dle ní podílejí na generování archetypu „umělce-génia“. Lze navrhnout, že právě neurčitá role učitele a absence metodologie nebo pedagogických schopností dala život ideologické koncepci dnešních mistrovských ateliérů. Pro příklady nemusíme chodit daleko: metody Josepha Beuyse, založené na pojetí svobodné výuky a odmítání didaktických postupů, nebo koncept nevědomého učitele Jacquese Ranciera se i přes svou dobovou pokrokovost staly předvojem dnešní krize. Chicago naproti tomu představila tzv. „kruhovou metodologii“. Ta spočívala v sdílení osobních zkušeností v kruhu a snaze propojit žitou zkušenost studentů se systémovými otázkami, jako jsou socio-ekonomické nerovnosti, sexismus nebo rasismus. Vpád demokratického dialogu do výuky se stal pokusem o obnovu radikálních politických gest ve věku, který tato gesta už ztratil.
Forma, která se stala postojem
Podobná tvrzení vychází z předpokladu, že forma výuky produkuje nebo modeluje její smysl a otevírá nové možnosti chování za hranicí instituce umění. Úkolem je představit formu vzdělání, která by od studentů vyžadovala politický postoj, aniž by předjímala, co by se mělo stát. Ta by dle sovětského politika A. V. Lunačarského vedla k pedagogickému a metodickému přebudování školy, změně sociálního složení žactva a přibližování se ideálu jednotné beztřídní společnosti. V této souvislosti Thorne zmiňuje změny přístupu k výuce po roce 2000 a všímá si narůstajícího počtu umělců a kurátorů, kteří si otevřeli vlastní školu nebo začali provozovat nezávislé výukové projekty. Tyto vesměs sebe-vzdělávací projekty mají nejrůznější podoby od čtenářských skupin, přednáškových programů, samo-organizovaných nočních škol, rezidencí až po skupinové výjezdy nebo bezplatné studijní programy. Stejně jako jakékoliv jiné odlišnosti, jež se vynoří ve chvílích společenské krize a které ve skutečnosti uvnitř těchto diskursivních podmínek vznikly, se nevyhnutelně staví tyto jiné subjekty a jiné postupy do opozice k bezútěšnému stavu akademií. Vydáním knihy The Art Factory v roce 2015 formovali studenti Free/Slow University of Warsaw otázky týkající se témat jako nejistota, flexibilita, konkurence nebo spolupráce, jež poukazují na důsledky odklonu škol od experimentu k profesionalizaci, jež je podmíněna úspěšností na trhu práce. Jako by bylo spojení univerzit s prodlouženou rukou trhu už předmětem jednání. V ostrém kontrastu působí režim sebe-organizačních kolektivů. Ty fungují často nomádsky, bez peněz, bez bankovního účtů, bez finančních závazků a stojí pouze na přátelství a solidaritě představující klíč k jakékoli organizaci, která odmítá institucionální hierarchii. Ukázkovou podobu horizontálního fungování, které se projevuje přebíráním rolí administrátorů, promotérů, hodnotitelů a trenérů, je například provoz anglického uskupení School of the Damned. Bezplatný jednoroční postgraduální umělecký kurz, provozovaný samotnými studenty, pracuje v duchu hesla „sharing is caring“. Jeho účastníci se učí jeden od druhého pomocí společných aktivit jako vaření, cestování a sdílení volného času. Ačkoliv jde o do jisté míry otevřené procesy, jeho účastnící převracejí vztah pasivity a aktivity a generují vlastní obsahy a dynamiku výměnného procesu vzdělávání. Podobně fungovala také studentská a umělecká iniciativa Ateliér bez vedoucího, která vznikla v roce 2015 v reakci na konzervativní prostředí pražských uměleckých škol. Do opozice se postavila především důrazem na vzájemnost a konsenzuální strategie vlastního fungování. Ty se promítly také do workshopu s Mariannou Maryuamou, který ateliér organizoval. Provokativním narušením běžných podmínek naslouchání a diskutování se skupina rozhodla zkoumat podmínky rovnocenného dialogu a rozhodovacích procesů. Jak je vidět, vzdělávací alternativy se pokouší především o popírání stávajících společenských vztahů na úrovni dodavatel- -zákazník, překrucují je a používají jako radikální strategie odporu k potlačení zakódovaného systému uměleckého vzdělávání.
Mezi láskou a networkingem
I tento systém je však nutné podrobovat kritice. Zdá se, že je čím dál obtížnější spojit naše rozvláčná gesta s čímkoliv relevantním, zejména po neúspěšných pokusech o „družnost“ umělců a kurátorů pracujících pod praporem relační estetiky. Sám Thone naráží na reference self-edukačních skupin z 90. let: „Společné trávení času konverzace a utváření přátelství na fakultě a mezi hostujícími pedagogy nahradil systém kodifikace pedagogiky, sylabusu a seminářů.“ Cílem takového chování není družnost, ale produkt této družnosti. Svým způsobem se užitá hodnota vztahů mísí s emancipačními ideály a vytváří „devadesátkově“ naivní představu, že skutečné přátelství můžeme navázat se všemi. „Síťové vztahy“ neznamenají konec hierarchie. Právě naopak. Hierarchie zde zůstávají skryté. Dnes je už zjevné, že disciplinace a hierarchie nejsou nutnými atributy moci. Moc se může totiž spojit i s praktikami, které byly tradičně považovány za subverzivní: s fragmentací, nomádstvím, antihierarchičností, antisystémovostí a rozpuštěním definic. Ostatně relativní neúspěch května 68 ve Francii byl podle názoru Nicolase Bourriauda způsoben právě nedostatečnou institucionalizací svobody. Nakonec se zdá, že jednou z možných cest je alespoň se pokusit o obnovu dialogu s univerzitami. Nemám na mysli pouhou inkorporaci do stávajících struktur, ale naopak prosazování jejich restrukturalizace, podobně jako to koncipoval zmiňovaný státní model revoluční proletářské pedagogiky počátku 30. let. Ten lze redukovat na následující nutnost: masa musí poprvé uznat a prožít teorii jakožto porozumění lidské praxi. Pokud stávající metody alternativní pedagogiky nebudeme artikulovat nahlas, není možné na jejich základě dosahovat egalitářských cílů.
Barbora Švehláková je absolventkou ateliéru Intermédia na UMPRUM a AVU v Praze. Působí v Artyčok.tv a INI project. V letech 2013–2015 se podílela na kurátorském vedení Galerie 207. Ve vlastní umělecké tvorbě nejčastěji pracuje s médiem videa.
