Vladimír Havlík – Nezajímá mě kreativita, ale tvůrčí čin by

by 7. 6. 2018

Vladimír Havlík je jedním z mála českých umělců, který již od počátku 90. let integruje postupy akčního umění také do výuky výtvarné pedagogiky. V rozhovoru s tímto autorem jsme se zaměřili nejenom na otázky související se stíráním hranic mezi výtvarnou výukou a uměním, ale také na jeho zkušenost s pedagogickým působením na zahraničních univerzitách nabízející mimo jiné srovnání mezi modely evropského a amerického výtvarného školství.

Jana Písaříková: Začnu velmi obecně, zajímalo by mě, jakým směrem se v posledním roce ubíráš. Jinými slovy na čem nyní jako umělec pracuješ. 

Vladimír Havlík: Pracuju na sobě. Je to strašné klišé, takhle to vyslovit, ale vystihuje to nejlíp snahu o rekonstrukci rozbitých myšlenkových struktur a smazaných paměťových stop. Prostě zas jednou nevím kudy kam… Mohu pootočit minulostí, přeskládat její fragmenty tak, aby se v nich zobrazila přítomnost1. Nebo se mohu zanořit do současného stavu mysli, nasdílet a rozpitvat rozostřené, snové obrazy a čekat, že se někdo přidá a začne spolupracovat2. Nebo se mohu bavit s květinou3. Všechny cesty jsou krajně osobní a jinak to ani neumím. Diskurzivní analýzy mě moc nebaví, snad jen jako noční hlubinné ponory u lahve vína.

JH: Nebaví tě ani v rámci tvé pedagogické činnosti? 

VH: Jako pedagog jsem na tom stejně – po téměř třiceti letech učení zjišťuji, že nic nedrží pohromadě, nic není pevné. Myšlenky, informace, zkušenosti, zážitky, příběhy, ztráty a nálezy – vše se musí stále přerovnávat, slepovat a stmelovat, aby se dal pojmenovat současný tvar věcí. Samozřejmě že tomuto tvarování napomáhají určité dialogické, participativní a performativní metody, které se nerozpakuji opakovaně praktikovat. Jsou v mnohém blízké Hansenově metodě otevřené formy, ačkoli vznikly intuitivně bez vztahu k „polské škole“. Některé postupy zkrátka fungují a jsou schopné vtáhnout studenty do energetického pole kvadrantu mysl-tělo-prostor-čas. Je-li třeba, klidně zatlačím na pilu, aby se věci daly do pohybu. Ale v určité chvíli je vždy nutné přestat dění kontrolovat, „zmizet“ a nechat studenty učit se skrze vlastní aktivitu.

Vladimír Havlík Sad (Vítání jara), 1981, kolektivní akce, foto: Radek Horáček. Kontakty, 1991, akce se studenty, foto: Archiv umělce.

JP: Do jaké míry ovlivnila tvou vlastní uměleckou tvorbu pedagogická zkušenost? 

VH: Na přelomu 70. a 80. let jsem prošel zkušeností života v „hippies komuně“. No, ona to samozřejmě nebyla pravá „šedesátková komuna“ a my jsme nebyli „praví hipíci“…, ale dělali jsme, co jsme mohli, abychom svoji představu naplnili. Katalyzátorem naší snahy byl zenový princip „nic nemít a nic nechtít“, věnovat se umění a rozvíjení přátelských vztahů. Od té doby je vzájemnost a princip sdílení můj modus vivendi i operandi, což se samozřejmě promítlo i do vyučovacích metod. Především v 90. letech, kdy jsem byl studentům věkově blíže, jsem často inicioval happeningy, kde hranice mezi výukou a tvorbou zmizela. V podstatě jsem navázal na kolektivní aktivity, které jsem realizoval na počátku 80. let, a nakonec jsem autorství některých didaktických výstupů zařadil i na seznam svých akcí, za což se dnes trochu stydím. Na druhé straně jsem poskytl (někdy podstrčil) vlastní nápady studentům, pakliže jsem měl pocit, že rozvíjí jejich tvůrčí principy… Úmysly byly šlechetné, ale párkrát jsem to s tím ovlivňováním určitě přehnal.

JP: Jako hostující pedagog jsi navštívil řadu zahraničních uměleckých škol. Je metoda jejich umělecké výuky v něčem odlišná od českého školství? 

VH: Všude je to víceméně stejné (od Dublinu přes Mnichov až po Miláno): vstřícný dialog a rozvíjení studentových jedinečných schopností. Jak jinak, že? Při srovnání s americkým uměleckým školstvím se mi nicméně zdá, že se v Evropě učí umění víc akademicky. V Americe se samozřejmě všichni skvěle orientují a ví, „jak na to“, ale stejně si dovolí daleko víc „ulítnout“. Určitě se teď dopouštím velkého zjednodušení, leč moje zkušenost z ročního pobytu v pozici hostujícího profesora na SCSU v Minnesotě a krátkodobých pobytů na Art Institut of Chicago, Mason Gross School of the Arts a dalších uměleckých školách mě k těmto závěrům přivádí. Myslím, že model „mistrovských škol“, kdy student nažívá šest let se „svým“ profesorem, neodpovídá současné síťové, mnohovrstevnaté komunikaci. Přes oboustranně deklarované partnerství chce student stejně podvědomě udělat to, co se bude líbit profesorovi. Prostě ví, že s ním bude trávit svá studentská léta, tak proč by si to komplikoval.

JP: A jaký model výuky funguje v Americe? 

VH: Americký student si zapisuje kurzy a ocitá se tak v neustále se proměňujících situacích a kontextech. To přináší samozřejmě větší kvalitativní rozptyl, ale také výraznější a razantnější práce. Na konzultace mi studenti nosili buď příšerné, nebo skvělé věci. Ten „průměrný střed“ nebyl tak široký jako u nás. Nechtěl bych vypadat jako nekritický amerikanofil, ale je fakt, že mě Whitney bienále, které jsem párkrát viděl, zaujalo víc než bienále v Benátkách nebo Documenta v Kasselu. Víc věcí se mi tam zadřelo pod kůži cestou „hlubinně vtisknutého obrazu“.

Vladimír Havlík Šťastný ostrov, 2012, situační performance, foto: Tereza Havlíková.

JP: Dokázal bys nalézt nějaké souvislosti mezi stavem současného českého umění a systémem jeho školství? 

VH: Složitá otázka… Odpovím v duchu „spekulativního realismu“, což mi snad poskytne ochranu před obviněním z nerespektování reality. Změnilo by se současné umění, kdyby se výrazně změnily umělecké školy? Mohly by být koncepčně radikálnější? Mohla by mít alespoň jedna z nich systém výběrových kurzů namísto stálých ateliérů? Mohli by studenti uměleckých škol především univerzitního typu zažít skutečnou interdisciplinaritu a navštěvovat kurzy toho, co je zajímá v rámci celé univerzity bez odstrašujících a mnohdy nepřekonatelných systémových překážek? Mohl bych klást řadu dalších spekulativních otázek, ale realistické odpovědi jsou bohužel velkou měrou v rukách politické reprezentace. Podfinancování školství a kultury, neustálé přehlížení jejich významu pro společnost, zbytečná byrokratizace a snaha o měření výkonu a „úspěšnosti“ pomocí nefunkčních mechanismů kontroly – to vše vytváří stav permanentní nejistoty zatlačující umělecké instituce do izolace. Umělecké školy jsou tak víceméně „dočasné autonomní zóny“ a stejně tak české současné umění… Vlastně bych měl nakonec jednu pozitivní zprávu: Je čím dál víc studentů, kteří absolvují jak ateliéry na uměleckých školách, tak výuku na katedrách výtvarné výchovy. Musím říct, že tento „edukativní obrat“ mi dělá radost.

JP: Před rokem 1989 v umění existovaly dva paralelní světy – oficiální a neoficiální tvorby, které se tu a tam vzájemně prolínaly. Myslíš, že dnes ještě existuje nějaký svět umění mimo ten, který je vytvářen systémem uměleckých škol, jejich pedagogů, teoretiků a galerií? Nějaký svébytný, paralelní prostor, který nechci nazvat rovnou amatérským, ale zkrátka jiným? 

VH: Mám obavu, že ne. Umělecké školství spolkne všechny druhy talentů a co „nezinstitucionalizuje“ školství, to srovná umělecký provoz. Nezávislá scéna ve smyslu paralelní polis podle mě neexistuje. Penězům v umění se dnes nedá vyhnout. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, je to prostě jinak.

JP: Jaká je tvoje vize současné kreativity? 

VH: Stále více se od tohoto pojmu odvracím. Kreativní je dneska kdeco – reklama, vaření, zařizování bytu i oslava narozenin. Na všechno je nějaký kreativní mustr, čarotvorný hrnec nápadů a postupů. Bohužel se tahle nákaza kreativity rozmohla i ve výtvarné výchově a tvorbě. Metodická řada, na jejímž konci se skví krásný obrázek nebo intelektuální cvičení, jež vede k vizualizaci konceptuálních modelů. Nezajímá mě tvořivost, ale tvůrčí čin. Nekompromisní, zkušenostně ukotvený, svobodný akt. Asi to vyznívá nadneseně a čouhá z toho Chalupecký. Transcendence u kredence. Sarkasmus, ironie a humor nás chrání před patosem a já doufám, že se na stará kolena nezačnu brát příliš vážně.

Doma vše v pořádku, 2007, situační performance, Pécs, foto: Archiv umělce.

JP: Jaký význam pro formování umělce má prolínání praktického a teoretického poznání umění a nových médií? Je teorie pro praktikujícího umělce důležitá? 

VH: Těžko říct. Život se nedá vrátit do předinformační doby. Všichni mohou všechno v mžiku vygooglit. Prostor pro interpretační vakuum a pojmové nevědomí se vytratil. Nevím, jak se dá zažít úžas z neznámého, intuitivní tápání a zaplňování mezer, skládání fragmentů, bloudění a „objevování Ameriky“. Určitě to nějak jde, co já vím o smyslových čidlech mladé generace. Nestěžuji si, ale většinu současného umění vnímám čistě racionálně, kriticko-analyticky, arbitrárně. Právě proto se asi podvědomě vracím k poetice přátelství, vzájemnosti, souznění. Zajímá mě rekonstrukce utopií a příběhů s pointou. Tíhnu k romantice a nostalgii. S tím se studenti musí nějak vyrovnat a já mohu jen doufat, že je ten střet zkušeností prospěšný a obohacující pro obě strany.

JP: Máš nějaký návod, jak se věnovat umění i po ukončení uměleckých studií? 

VH: Sám jsem uměleckým školstvím neprošel, takže jsem se necítil být „povoláním umělec“. Tím pádem mohu těžko něco poradit. Nejsem příznivcem přílišného pracovního nasazení, vzrůstající umělecké výkonnosti a rozvíjení rozpoznatelného stylu. Myslím, že je dobré dát si po absolutoriu pauzu a nechat něco „uměleckého“ vzniknout, teprve až si o to život řekne. Ale v tom jsem samozřejmě starý kaprowovec.

JP: Co by mělo být základní výbavou čerstvého absolventa umělecké školy? 

VH: Měl(a) by mít chuť dělat umění víc než cokoliv jiného, ale neměl(a) by milovat umění víc než život.

Vladimír Havlík Jak se bavit s kytkou, 2016, fotoperformance, foto: Archiv umělce.

Jana Písaříková je kurátorka Moravské galerie v Brně. 

1 Multiekranový remix starých filmů v Galerii města Blanska nebo Peak Performance ve Fotograf Gallery.

2 Facebooková stránka Sdílené sny nebo výstava Insomnie v Galerii Pitevna.

3 Růže je v galerii TIC.

More stories by

Jana Písaříková