Cecil Beaton by Lenore Jurkyová

V polovině 20. století pojem influencer ještě neexistoval, ale jeho význam ano. Jedním z takových lidí byl Cecil Beaton. Jeho tvorba je kaleidoskopem tisíců tváří, které vytvářely společenskou mozaiku minulého století. Museum Kampa do svého letošního programu zařadilo přehledovou výstavu Beatonova díla v návaznosti nejen na loňskou úspěšnou výstavu Manolo Blahníka, ale především na divácky úspěšné výstavní projekty módy v zahraničí. Otázkou však je, jestli se Kampa rozhodla inspirovat konceptem progresivních výstav módy (angl. fashion exhibition), jaké začalo v osmdesátých letech pod vedením Diany Vreeland pořádat Metropolitní muzeum umění, nebo pouze čísly návštěvnosti, kterých tyto výstavy dosahují. Výstavy Blahníka a Beatona na Kampě totiž spíše než progresivní umělecké projekty připomínaly dobře propagované produkty. Tento text si neklade za cíl kriticky pojednávat o díle jednoho z nejprogresivnějších fotografů minulého století, ale zamýšlí se nad způsobem, jakým je toto dílo prostřednictvím výstavy Cecil Beaton: Fotograf královen představeno. Je zajímavé, že výstava na Kampě vznikla ve spolupráci s National Portrait Gallery, která v roce 1968 uspořádala samostatnou výstavu děl Cecil Beatona jakožto první retrospektivní výstavu žijícího fotografa v britském muzeu. Výstava byla převratná nejen svým tématem, ale především svojí formou. Právě tato tendence konceptu výstavy, která dokáže představit dané téma inovativním způsobem a v nečekaném kontextu, je také tím, co činí výstavy spojené s fenoménem módy tak populárními. V případě pražské Beatonovy výstavy se bohužel udál pravý opak: divák procházel řadou fotografií v unifikovaných rámech zavěšených ve výstavním prostoru úhledně rozděleném do několika tematických okruhů doplněných o dvě projekce. Celému prostoru pak v jeho nejrozsáhlejší části věnované fotografiím královské rodiny dominoval několikametrový rodokmen britské královské rodiny v kombinaci s bezprizorním veteránem, jehož účast na výstavě byla pro autorku tohoto textu největší záhadou. Slovy Diany Vreeland: „Never fear being vulgar, just boring.“