Danica Pišteková by Markéta Hrehorová 

Před vstupem do bývalé továrny přeměněné na tzv. „art district“ rychle doháním domácí úkol a čtu si kurátorské prohlášení Jána Perneckého „Danica Pišteková: One Size Fits All… Danica Pišteková je architektka“. Téma a zaměření umělkyně se mi v hlavě spojí do modrotisků a modelů minimalistických, funkčních a univerzálních domů, které „padnou komukoliv“. S jasným očekáváním tedy vstupuji do rozsáhlého výstavního prostoru, který od výrobní haly odlišuje pouze čistý bílý nátěr na stěnách. Místo architektonických modelů však v prosvětlené hale ze stropu visí bílé amorfní textilie, jako kdyby tam při ukvapeném odletu z naší planety zanechali své oblečení mimozemšťani. Při bližším prozkoumání je možné rozeznat rozpárané kusy oblečení, které umělkyně znova sešila k dosažení abstraktní formy. Přestože řadu věšáků ověšenou ramínky s bílými košilemi bychom si možná mohli splést s nějakou experimentální kolekcí H&M či Zary, zbytek děl již pokouší naši představivost. Jako když hledáme známé tvary v oblacích na nebi, tak stejně můžeme mezi díly Danicy Pištekové najít ulitu, baldachýnový stan nebo mikinu pro líbající se pár. Danica Pišteková nás nutí přehodnotit význam pojmu architektura. Vitruvius ve starověkém Římě tvrdil, že architektura musí mít tři základní vlastnosti: firmitas (pevnost), utilitas (užitečnost) a venustas (krásu). Stehy Danicy Pištekové vypadají pevně a spolehlivě, i užitek z jejích objektů by se určitě našel – ať už by je člověk využil jako hamaku, oblečení, nebo v horším případě jako hadr na vytírání – a také krása by se dala subjektivně potvrdit. Architektura je zároveň prostor, který má člověka obklopovat, chránit před větrem a deštěm, či poskytovat soukromí. Jak ukazuje i sama budova, ve které se Pragovka Gallery nachází, architektura se stále vyvíjí jiným technickým, vizuálním i funkčním směrem a díky Danice Pištekové odchází návštěvník z výstavy s obohacenou definicí zdánlivě tak jednoduchého pojmu.