Pozvání ke kulatému stolu přijali Radek Brousil, Monika Čejková, Jan Grabowski, Lukáš Hofmann, Karolína Juříková, Andrea Mikysková a Michal Novotný Markéta Vinglerová, Lenore Jurkyová.
Móda je stejně jako umění žijícím organismem, který flexibilně reaguje na aktuální společenský, kulturní a politický diskurz, jenž také zpětně ovlivňuje. Cesty těchto dvou přístupů se v mnohých ohledech potkávají stejně, jako se míjí. Mnoho módních tvůrců bylo a je inspirováno díly výtvarného umění a naopak. Pro současnost je charakteristická vzrůstající tendence stírání a tekutosti hranic mezi těmito dvěma tvůrčími přístupy. Oslovily jsme několik tuzemských tvůrců a kurátorů, jejichž činnost se dotýká současného umění (a)nebo současné módy. Formou společného rozhovoru se tak pokoušíme definovat nebo alespoň naznačit témata a přístupy, které mohou pomoct vzájemný vztah umění a módy snadněji uchopit. Je zřejmé, že témata, kterých se konverzace dotýká, jsou zdánlivě bezbřehá, avšak smyslem společného rozhovoru je na základě mnohdy rozdílných pohledů na danou problematiku poskytnout čtenářům obrysy daného problému. Kulatý stůl byl uspořádán v prostorách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Lenore Jurkyová a Markéta Vinglerová: Tématem naší společné diskuze je obecně řečeno vztah módy a umění. Jakým způsobem vnímáte současnou prostupnost módy a umění v rámci vaší praxe?
Lukáš Hofmann: Móda mou tvorbu vždy určitým způsobem magnetizovala. Proliferuje asi do každé performance či výstavy, kterou kurátoruji. S módou často pracuji ve spojitosti s jistou komunitotvorností, oděv pak využívám jako určitý typ uniformy. Při přípravě konkrétní akce často dochází k různým formám stylingu a kontemplaci, jakým způsobem se bude ubírat. Stejně tak často spolupracuji s mladšími módními designéry a designérkami. Myslím si, že obecně u žánru performance je tato tendence vzrůstající a vidím to kolem sebe docela často. Beru to jako danost, jako pevný fakt. Nedávno jsem se účastnil autorského čtení mojí kamarádky v Londýně a bylo pro ni přirozeně důležité, co bude mít na sobě, kdo ji bude oblékat. Svým oděvem si v rámci své praxe vytváří osobní vizualitu.
Michal Novotný: Lukáši, zajímalo by mne, jestli si myslíš, že mechanismy fungující v oblasti módy a mechanismy v oblasti umění se v něčem potkávají, nebo naopak nepotkávají. Jsou to pro tebe dvě oddělená pole?
LH: Můj osobní názor je, že jsou si tyto mechanismy podobné, a proto nemám potřebu je od sebe rozlišovat. Myslím si, že kurátorství a styling se v dnešní době vysoce zkonceptualizovaly, prorůstají do „umělecké tvorby“. Kurátorství v sobě vždy mělo určitou estetickou citlivost, která jej přibližovala ke stylingu.
MN: Jakým způsobem se ve tvé umělecké tvorbě odráží tvá osobní zkušenost se světem módy? Přijde mi, že je docela hodně umělců, kteří zkušenost té určité objektifikace před fotoaparátem reflektují v rámci své vlastní tvorby.
LH: Nemyslím si, že je moje zkušenost z modelingu výrazně bohatá. Možná už nemusíme mluvit o teorii mužského pohledu, prostředkem objektifikace je dnes často technologický pohled, který je algoritmicky ovlivněný. Tyto algoritmy si s sebou nesou stejné etické, etnické, politické a sociální nesrovnalosti a nedokonalosti jako lidé. Příkladem toho jsou například čočky, které jsou nastavené na to, preferovat určitý odstín kůže, a ten zdokonalovat. A ano, dnes v našem kapitalistickém a postkapitalistickém světě není překvapivé, že je umění zhusta komentuje i perpetuuje, například v performance, ale třeba i v módě. V tom vidím jakýsi postmoderní rozkol. Stát vně i uvnitř skrze využití všech těchto nástrojů oprese. Poukazovat na ně a zároveň nebýt schopný je rozlišit, ale odevzdaně je přijmout.
LJ: Lukáši, mluvil jsi o významu oděvu v rámci tvé práce. Vnímáš styling a případné vlastní vytváření nebo dotváření oděvu jako další obsahovou složku konkrétního díla?
LH: Jednoznačně. Volba oblečení není náhodná, je účelová. Oděvem se nesnažím o žádnou extremitu, přestože to tak může působit. V rámci různých prostředí se snažím vytvořit to, co vnímám jako normalitu pro konkrétní situaci, stává se z ní nosná věc sama o sobě, která má pro mě lehce subverzivní nebo komunitotvorný étos. V rámci svých performancí vyjadřuji prostřednictvím oděvu inkluzi, která je podmíněná právě určitou formou exkluze. V tom vidím paralely s módním průmyslem. Přemýšlím o tom, jakým způsobem se dá vytvořit bezpečná zóna, v rámci které se lidé vyčlení, aby pak spolu mohli fungovat v rámci komunity. Například když jde člověk na festival, cítí se tam dobře a se všemi si dobře rozumí. Přitom festival není realistické a objektivní prostředí, je jistým způsobem hyperrealistické a uměle vytvořené, ale v té chvíli na tom místě člověk může zažít pocit svobody. Jde o inkluzi a exkluzi. V módním prostředí je přitom exkluze zásadní.
Monika Čejková: Lukáši, jako model se pohybuješ v módním průmyslu a k módě máš blízko. Módní průmysl má přeci jenom širší dopad než výtvarné umění. Často působíš v zahraničí, a tak by mne zajímalo srovnání tamní a lokální scény z tvého pohledu.
LH: Výtvarné umění je jeden ze žánrů, který má podle mne na masové publikum minimální reálný dopad. Na druhou stranu může neskutečným způsobem rezonovat nebo určitým způsobem magnetizovat. Oproti tomu větší vliv má určitě módní, filmová nebo hudební produkce, a tak se více infiltrují do lidské společnosti. Jistě, umění změnilo svět, ale myslím si, že častěji byl svět měněn jinými žánry.
MN: Promiň, ale kdyby neexistovala umělecká avantgarda, tak třeba stůl, telefon nebo tyto skleničky nevypadají tak, jak vypadají. Vždy záleží na tom, do jaké míry je možné odlišit příčinu a následek.
LH: Mluvím spíše o tom, že jednoduché karaoke lidi rozpláče, roztančí a dojme víc než 99,9 % výstav. V tomto případě si myslím, že konkrétně performance je na tom ještě docela dobře. Člověk potřebuje fyzické, vizuální nebo prostě emocionální stimuly a performance podle mne tyto požadavky docela dobře naplňuje.
MV: Chtěla bych navázat na tu exkluzivitu, jak o ní mluvil Lukáš, a přejít k autenticitě. Moniko, popsala bys nám projekt Unauthorized Authentic, který chystáš s Romanou Drdovou?
MČ: Projekt vznikl pro Bienále grafického designu v Brně. Dlouhodobě mě zajímá využití grafického designu v módě, například ve streetwearu. S Romanou jsme se při práci na tomto projektu dostaly postupně od klíčových postav a značek až k lidem, kteří začali ikonické produkty předělávat nebo kombinovat, jednalo se například o bootlegger fashion, kdy designéři upgradují stávající produkty, a nakonec k asijskému trhu. Tam vše funguje pomocí nápodoby – ve velkém se prodávají repliky anebo tam rovnou začali v rámci výroby kopií ikonických produktů různě amatérsky předělávat jejich designy, nebo je kombinovat mezi sebou. Některé ty amatérské návrhy vlastně byly velmi kreativní a fungují samy o sobě jako tvůrčí. U nás se něco podobného objevovalo třeba v 90. letech v tržnicích, kde byly k dostání různé hybridy teplákovek s prvky Adidasu i Nike. Pro ty současné repliky se vžil název „unauthorized authentic“, což je také název našeho projektu. Přišlo mi fascinující, že na tento fenomén zareagovaly i velké módní domy, které oslovily různé bootleggery, a vytvořily ve spolupráci s nimi kolekce inspirované padělky. V současnosti je patrné, že vztah mezi padělkem a originálem rezonuje. Je to asi měsíc, co firma Gucci zveřejnila kolekci, která byla inspirovaná Danem Depperem, jedním z prvních, kdo dělal bootleg fashion. Andrea Mikysková: V této souvislosti mě napadá tričko s logem DHL, které na přehlídku na jaro–léto 2015 poslal designér Demna Gvasalia pod značkou Vetements.
MN: U trička DHL ve své podstatě platí klasický mechanismus změny statusu objektu známý z moderního umění. Vezmu klasickou věc, ale změním její kontext, který změní hodnotu a účel daného předmětu. Je to v mnohém podobné aktu vystavení pisoáru.
LJ: Virgil Abloh se sám explicitně odvolává na ready-made, když komentuje způsob apropriace ve své tvorbě: „Duchamp is my Lawyer.“
KJ: Problém je, že Abloh nezůstává u čerpání z velkých značek. Po tom, co zamítli realizaci návrhu tenisek od designérky Elisy van Joolen, začali podobný model prodávat. Je tedy rozdíl v tom, jak se prezentují a jak reálně fungují. Tak třeba Vetements pracují s konceptem, který nastavil Martin Margiela již v devadesátých letech. Jedná se o klasický přístup založený na dekonstrukci módy, o kritiku kapitalismu nebo módních principů, se kterými se neztotožňují. Vytvářeli ready made úplně všeho: od popelářského oblečení až po rukavice a ponožky. Ty věci fungují a jsou vizuálně zajímavé. Vetements princip ready madu v módě sice více méně zkopírovali od Margiely, to ale nekritizuji. Vadí mi, že začali vést Balenciagu a vracejí se tak zpět do módního průmyslu, proti kterému se vymezovali. Za zmínku stojí i BLESS, kteří jsou z Berlína a dotýkají se zároveň módy, umění a subkultur. Před pár lety měli společně s umělkyní Dominique Gonzales-Foerster a designovým studiem Manuel Raeder v Schinkel Pavillonu výstavu Costumes & Wishes for the 21st century, v rámci které toto spojení velmi rezonovalo.
MV: Jde spíše o projevy konceptuální módy.
KJ: Je důležité ještě říct, že čeština používá ne moc konkrétní slovo „móda“. Je například něco jiného vytvářet oděvy jako stylista, nebo vytvářet oděvy jako tvůrce. Třeba oděvy Elsy Schiaparelli ovlivněné surrealismem jsou věci na pomezí módy a uměleckého objektu. Vztah mezi módou a uměním trvá dlouho, není to jen fenomén posledních dvou let. To, že umění má velmi blízko k mechanismům módy, jak říkal Lukáš, je určitě pravda, ale vždy tomu tak nebylo. Ještě před deseti lety byly v rámci uměleckého provozu všechny tyto marketingové mechanismy, stejně jako samotná móda, do určité míry tabu, nebo alespoň nebyly přiznávány. Samozřejmě se zjistilo, že uzavírat se před světem kapitalismu, ve kterém jsme všichni až po krk nebo po uši, nikam nevede. Marketingové mechanismy se tedy začaly apropriovat a tak snad i subvertovat a tento proces vedl logicky k přiblížení se těchto dvou polí. Zároveň si také myslím, že umění a móda jsou pořád oddělená pole. To, že nasávají jedno z druhého, na tom nic nemění. K nějaké skutečné interdisciplinaritě nedochází, a to hlavně díky tomu, že stejně jako ostatní pole lidské činnosti jsou zakotveny ve velmi odlišné materiální infrastruktuře.
KJ: Možná se dá říct, že v módě moc lidí nezajímá myšlenkové pozadí výsledného produktu, zato umění je podstatně kritičtější prostředí a jeho publikum je připravené nad ním přemýšlet. V módě většinou spotřebitel řeší jenom otázku, jestli se mu to líbí, nebo ne. Je to jednoduchá myšlenka, ale přesně definuje ten rozdíl. Rozdíl mezi myšlenkovým pozadím módy a uměním je podle mého názoru patrný již v rámci jejich vyučování. Na práce studentů módy se nahlíží z podstatně jiného úhlu pohledu než na práce studentů volného umění. Studenti módy nejsou často konfrontováni s tím, zda má jejich práce nějakou intelektuální rovinu. Konfrontují je spíše s technickými a materiálovými parametry oděvu.
MN: Takže na nějakém podobném principu to funguje i obráceně: módní tvůrci jsou zase adorováni uměleckým světem, protože je jejich práce čtena skrze jiné čočky.
KJ: No právě že není. Jako třeba u Eckhaus Latty. Lidé, kteří původně studovali volné umění na Cooper Union v New Yorku, svou práci dál rozvíjejí po oděvní, textilní, ale pak také po komunitně-artové stránce. V souvislostech prostupování módy a umění je podle mne zásadní DIS Magazine a stejně tak skupina K-HOLE, která popsala normcore. To jsou zase tvůrci víceméně napojení na newyorskou scénu skrze vzpomínanou Eckhaus Lattu, kteří s tím pracovali možná ještě předtím, než byl K-HOLEM popsaný normcore. DIS Magazine byl zajímavý pro trend rešerše, kdy si hráli jak s produktovou a módní fotkou, tak i se stylingem. Zaselo tak strašně moc semínek a vyrostly z toho důležité věci, třeba Telfar Clemens.
MN: Měli vliv a pravdu v tom, jak říkal Lukáš, že styling je v určitých aspektech podobný současnému kurátorství. Možná jsou to právě DIS Magazine, kteří přišli přesně s tímto druhem stylingu, což předtím nikdo nedělal, ale zase se to poměrně rychle vyčerpalo. O konci výstavy se mluvilo už hodněkrát, ale klasické výstavy tady pořád jsou, možná také právě proto, že je na ně ekonomika a infrastruktura současného umění nastavená. Dokud budou stát muzea, musí v nich něco být.
KJ: Ale pořád to doznívá a můžeš říct, že oni tuto tendenci dopředu predikovali a ovládli. Takže teď se ptám, co přijde teď, co bude ten nový boom.
MV: Asi eko.
Radek Brousil: Podle mne se bude řešit spíš zdroj nebo původ látek a oděvu a podmínky práce ve výrobě a průmyslu. Takže já neřeším ani střih, ani módu, ale řeším postoj, který je podle mě důležité mezi lidi dostat. Snad to nemá moc společného s módou, je to spíš nějaká komunitní záležitost, která vychází z určitého prostředí, které mě ovlivňuje a je hodně spojené s hudbou, kde dnes má každá kapela nějaký merchandise. Tímto způsobem jsem udělal merchandise na jednu svou výstavu a teď se to možná rozšíří dál. 1
LH: Ohledně konceptu DIY se ztotožňuji s Radkem. Sám jsem začal pracovat s kůží a dělat si batohy a docela to vidím i kolem sebe. Aspoň v Londýně. Karolína zase mluvila o originalitě a neoriginalitě v módě. Já bych řekl, že móda je takové prostředí, kde je normativ nastaven tak, že kopírování je na denním pořádku, a já nebudu říkat, jestli je to dobře, nebo špatně. A když mluvila o tom, že v módě nejsou konceptuální otázky kladeny, myslím si, že móda od toho může být oproštěná, a dokonce to může být její předností. Zážitek v ní může být nezprostředkován teorií a nezatížen akademismem. Současné umění je v tomto ohledu velmi často zprostředkováno institucí, omezeným množstvím kritických hlasů, médií, a je otázka, jestli to, že něco má vlastního prostředníka, je zdravá záležitost.
LJ: Jane, zastupuješ tady nejmladší generaci módních tvůrců, stále ještě studuješ na UMPRUM. Tvoje tvorba nese velmi konceptuální rysy, často se v rámci ní vztahuješ k volnému umění. Jednou jsi dokonce řekl, že ti nezáleží na tom, jestli je tvá tvorba vnímána jako umění, nebo produkt.
Jan Grabowski: Je to takový můj alibistický pokus o únik z této problematiky. Podle mne má umění lehký problém s postavením módy a móda má problém s tím, jak funguje umění. Oba tyto světy ale přitom čerpají jeden z druhého a jsem vlastně zvědavý, kam to všechno povede.
LJ: Vnímáš třeba svoji bakalářskou práci jako oděv, nebo uměleckou instalaci?
JG: Moje bakalářka byla instalací základních složek naší reality: prostoru, hmoty a času.
LJ: Myslíš si, že je konceptuální přístup tohoto typu v rámci módní tvorby stále legitimní?
JG: Myslím si, že ano, je stále velmi potřebný. Posledních pár let pozoruji v rámci módy vzrůstající nostalgické tendence a postrádám hlubší myšlenkový základ.
KJ: V momentě, kdy studuješ módu, tak ji začneš vnímat jako médium tvého vyjádření. Někdy možná utíkáš od té pragmatické nositelnosti. Z mého pohledu je to docela zajímavá poloha, kdy přímo pracuješ s materiálem, který se dotýká těla, ale zároveň i určitých sociokulturních problémů. Reflektuješ trendy a způsob, kterým se společnost proměňuje, a najednou nemůžeš říct, že děláš umění, ale ani módu jako produkt, jsi v nějakém mezipoli… Ale jak to nazvat? Módní umění? Umění módy? Experimentální móda?
LJ: Obecně se užívá termín „conceptual fashion“.
KJ: Pro pojmenování této tendence nemáme v češtině přesný termín. Móda také není přesné pojmenování, dá se říct, že fashion je trošku vhodnější termín.
AM: Já mohu jen zopakovat, co tu zaznělo, souhlasím s tím, že velkým trendem současnosti je být angažovaný a že se celý módní svět smířil s padělky. Sama vycházím z konceptuálního umění, zabývala jsem se videem a filmem a v současnosti pracuji pro velkou produkci, která spolupracuje s Hollywoodem na vizuálních efektech. Podle mne se móda a civilizace v současnosti nachází v momentě vyhlížení milníku naprosté singularity a nyní je vše spíše pesimistické, neukotvené. Právě proto se tu objevuje trend sci-fi a není náhoda, že Marvel Studios zavedli takovou frančízu se superhrdiny, kteří mají vše spasit. Jde o pohled do budoucnosti, fascinace „future“ a sci-fi je způsob, jak extrapolovat současné trendy do této budoucnosti. Gucci například představil v roce 2017 fashion film, který se obracel k 80. letům se zřetelnou inspirací v lesklých oděvech z filmu Fritze Langa Metropolis a ke kultovnímu Star Treku. Takže v módě všechen ten lesk, sci-fi a otázky spojené s budoucností jsou témata, která rezonují. Do toho stále probíhá vývoj nových materiálů a mezitím vyvstává otázka, jak to všechno dopadne. Dalo by se tedy říci, že tatáž inspirace se týká i módy, kde futurismus obvykle jde ruku v ruce s nejmodernějším technickým vývojem. Když Paco Rabanne začal v šedesátých letech vytvářet kosmické šaty z hliníkových řetězových plíšků, bylo to revoluční, stejně jako když Iris van Herpen ukázala v roce 2009 šaty vyrobené 3D tiskárnou. Tohle všechno se nám teď děje ve stejném kulturním vesmíru, ve kterém se všichni současně střetáváme na těch samých otázkách o budoucnosti. Témata, jako je móda, film, politika, nejsou ve vakuu, ale celistvě je drží pohromadě otázky o budoucnosti.
MČ: Myslím si, že to je možné brát jako jistou formu romantismu, romantický klid.
MN: Podle mne jsou sci-fi a fantasy jaksi únik do jiného světa, protože ten současný je nějakým způsobem nehostinný, nebo beznadějný. Ty emoce se pak jistým způsobem vracejí zpátky. Zajímalo by mne spíš, proč se to děje.
KJ: Kolekce firmy Gucci inspirované sci-fi nebo fantasy, kdy modelové nesli dráčky a kopie svých vlastních hlav, ilustrují to, o čem mluvil Michal. Trendy, které často fungují na systému cykličnosti, se predikují trendsettingovými firmami. Je to zajímavé odvětví, kdy se lidé dívají do budoucnosti, do minulosti, zkoumají politickou situaci, uměleckou scénu, filmy a tak dále. Pokud se nestane nějaká nepředvídatelná událost jako předčasná válka nebo ekologická katastrofa, dokážou predikovat pět šest let dopředu, jak se bude vyvíjet společenská nálada. A podle toho nastolí jednotlivé linie. Otázky, které řeší tyto firmy teď, uvidíme až za pár let, kdy je budeme mít před sebou. Ekologie je jednou z cest, ale musí být reálně aplikována do našich životů, musí se stát lifestylovým trendem.
Radek Brousil je absolvent Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM a držitel ceny Oskara Čepána za rok 2015. Ve svých fotografiích, které poslední dobou zahrnuje do větších konceptuálně řešených site specific instalací, zkoumá aktuální společenské otázky, jako je postkolonialismus, ekologie nebo vztah k sociální historii.
Monika Čejková vedla do roku 2015 prostor Start up v Galerii hl. m. Prahy, v současnosti působí jako nezávislá kurátorka. Dlouhodobě spolupracuje s Galerií Kvalitář. V rámci své kurátorské praxe se zaměřuje na propojování současného volného umění s designem, architekturou a módou. Jan Grabowski je studentem Ateliéru módní tvorby Pavla Ivančice na UMPRUM. V roce 2016 absolvoval stáž na londýnské Kingston University. V září 2018 prezentoval v rámci přehlídky We’re Next svou bakalářskou práci Augmented Interspace.
Lukáš Hofmann, vystupující také pod pseudonymem Saliva, pracuje napříč médii, tvoří především performance, v rámci které rozvíjí témata osobního prostoru nebo současných mytologií často užitím autorského oděvu a stylingu. Je studentem Ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka na AVU a letošním finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Karolína Juříková absolvovala Ateliér designu oděvu a obuvi Liběny Rochové na UMPRUM. Kromě své autorské tvorby působí také v kolektivu Overall Office. Její práce přesáhla do sféry volného umění prostřednictvím projektu April Showers Bring May Flowers, který nedávno představila v Galerii AMU spolu s Jakubem Jansou. Andrea Mikysková je absolventkou Ateliéru supermédií na pražské UMPRUM. V rámci své tvorby často tematizuje fenomén módy v návaznosti na současný životní styl. V minulosti spolupracovala s Ateliérem módní tvorby na projektech Last Fata Morgana a Hang in There.
Michal Novotný je kurátor, kritik a teoretik současného umění, působí jako ředitel Centra pro současné umění FUTURA. Od roku 2016 vede společně s Jiřím Černickým Ateliér malby na UMPRUM.
Markéta Vinglerová je kurátorka Sbírky textilu a módy v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.
Lenore Jurkyová je kurátorka a teoretička, studuje na Katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
1 Viz projekt @stopdrinkingbottledwater.
