BUDOUCNOST PRAŽSKÉ NÁRODNÍ GALERIE

11. 6. 2010

Je ještě možné se ptát na něco, co by nebylo v rámci mnohokrát omílané kauzy konkurzu na post generálního ředitele pražské Národní galerie řečeno? Jaká je její nejbližší budoucnost? To nás zajímá i v souvislosti s anketou z předchozího čísla, která se zabývala situací Slovenské národné galérie v Bratislavě.

Jelikož byla ale mezitím jmenována nová vláda, v níž je novým ministrem kultury Jiří Besser, bývalý starosta Berouna (1994-2010), kde v roce 1998 sice neúspěšně kandidoval ve volbách do Senátu Milan Knížák (ODS), měly být možná naše otázky položeny jinak…


1. Po více než dvacetiletém ředitelování Jiřího Kotalíka (1967-1990) se uzavírá další velká etapa pražské NG: přes 10 let působil na postu generálního ředitele Milan Knížák (1999-2010). Jak hodnotíte jejich odlišné vize a jak vnímáte aktuální pozici pražské NG jako největší domácí výstavní a sbírkové instituce v ČR?

2. Jak se díváte na medializaci kauzy konkurzu na post generálního ředitele a jak byste hodnotili roli Ministerstva kultury v ní? Jak si myslíte, že bude konkurz pokračovat?

3. Co by podle Vás měl případný budoucí ředitel NG učinit pro dynamický rozvoj instituce? Měl by něco radikálně reformovat?


ZBYNĚK BALADRÁN

umělec a kurátor

1. Vizi Jiřího Kotalíka nemohu hodnotit, neboť o tom moc nevím, Knížákovu éru v NG sleduji od počátku a nějakou představu jsem si o fungování této instituce udělal. Dovoluji si o sobě prohlásit, že jsem profesionál, ve smyslu práce v oblasti umění, jsem aktivní umělec, kurátor, na výstavách se podílím jako architekt, píši texty spojené se současným uměním. Z této pozice hodnotím Knížákovo ředitelování jako pokus vytvořit autokraticky řízenou instituci uzavřenou do sebe, která nepotřebuje komunikovat se světem a vystačí si sama, bez diváků, bez umělců a teoretiků. Oni tam samozřejmě nějací jsou, ale to důležité a zajímavé se odehrává v jiných galeriích a institucích. Jediným kanálem, kterým funguje nějaká komunikace, není ten obrácený směrem k odborné a laické veřejnosti, ale ten nasměrovaný opačným směrem, směrem ke zřizovateli, kde pan generální ředitel čerpá svou legitimitu a evidentně nepotřebuje komunikovat na jiné úrovni než je tato patolízalská, moc potvrzující. Přiznám se, že tento model vedení veřejné instituce unavil všechny, kdo kdy za těch deset let protestovali nebo se k její situaci veřejně vyjadřovali, včetně mne. Nejhorší na tom je, že nám NG přestala chybět. Kromě sporadického podepisování petic a otevřených dopisů se vlastně nikdo o to, co se tam děje, nezajímá. Máme teď Národní galerii, která nudí veřejnost a nezajímá profesionály. Je to smutné, když vidíme „nonkonformního“ umělce, který se transformoval do předního představitele přezíravého establishmentu. Zajímalo by mne, jak by se mladý rebelující Knížák díval na toho současného. V každém případě je alarmující něco jiného. Neschopnost lidí profesionálně se zabývajících uměním na různých úrovních situaci změnit. Malé sebevědomí, neschopnost zorganizovat se? Ukazuje se, že tato neschopnost vede k tomu, že výtvarné umění nebo umění vůbec nemá v této společnosti valný kredit, například ministra kultury může dělat kdokoliv, třeba starosta Berouna. A komu to vlastně vadí?

2. V prvé řadě tomu nerozumím. Nadšení, že se připravuje v českých podmínkách transparentní a mezinárodní konkurz, se rychle vypařilo. Zbyla jen pachuť na patře. Zpráva to je jasná: demokracie a její principy veřejné kontroly jsou pouhou fasádou, většina, včetně ministra kultury, věří jen v tanosnubné jednání a dohadování. Kdo a proč bude vyhlašovat další konkurz a kdo se do něj přihlásí? Kdo ze soudných lidí se nechá nominovat do komise, která by tuto fasádu měla podepřít? Jistě lidé, kterým je jedno, k čemu a proč slouží. A kdo se přihlásí do konkurzu na nového generálního ředitele? Nebo je to jen další fasáda pro tajný nástupnický model a pan ředitel předá v roce 2011 své žezlo princi, kterého si sám vybere? Škoda, že pan ministr se stal součástí nebo rovnou strůjcem takového skrytého jednání a zapomněl na svá předsevzetí.

3. V prvé řadě vytvořit a precizovat vizi instituce a najít nový smysl své existence pro tento stát a jeho obyvatele. V této chvíli nic takového galerie nemá. Stačí si přečíst výroční zprávu galerie, aby člověk pochopil, že se teď nachází v jakémsi vegetativním stavu. Dva tři kvalitní odborníci, kteří tam stále pracují, její prestiž nezachrání. Stačí se podívat kolem sebe, národní galerie ve střední a východní Evropě už jsou většinou nějak reformované a někde jinde, vůči nim ta naše působí jako velmi lokální a nacionalistická. To ale není jen problém stávajícího ředitele, nýbrž nás všech, kteří jsme nechali klesnout prestiž a potřebnost výtvarného umění někam až na konec v seznamu důležitých věcí pro život v nové liberálně ekonomické společnosti. To je věc, kterou je třeba změnit, jinak si chudák budoucí ředitel bude zase ve výroční zprávě galerie stěžovat, jak jsou ty energie drahé. Z toho důvodu jsem pro reformu celého systému státní podpory kultuře, jestli to chápu správně, tak jsme poměrně bohatá kapitalistická země, ale obecně se zakrnělým smyslem pro to, co je opravdu důležité, a to je trochu trapné.


MILENA BARTLOVÁ

historička umění, profesorka na Masarykově univerzitě v Brně

1. Odlišnost vizí obou mužů mohutné postavy (mimochodem, oba přišli do NG z pražské AVU) vyplývá jak z odlišnosti doby, tak z odlišnosti jejich kvalifikací (psychologické spekulace ponechám stranou). V letech normalizace musel Kotalík neustále lavírovat mezi mocenskými a ideologickými požadavky toho, čemu se tehdy říkalo „strana a vláda“, a mezi tradičně sdílenými hodnotami modernismu. K nim patřila úcta k umění a docenění jeho schopností společenské a politické reprezentace i vzdělávání, povznášení diváka. V Kotalíkově době doznívalo přesvědčení o tom, že tato vzdělávací role se má obracet především k neelitním vrstvám společnosti, které estetický zážitek ve slavnostních prostorách muzea obohatí, povznese a zkultivuje. A nakonec hrál nemalou roli i požadavek, aby výtvarné umění bylo součástí procesu národní socializace občanů, jinak řečeno, aby je vychovávalo k vlastenectví (byť tzv. socialistickému). Knížák převzal vedení NG v době, kdy všechny tyto ideály a sdílené předpoklady ležely na přelomu milénia v troskách – všude na světě, ale v postkomunistickém Česku dvojnásob. Coby aktivní umělec (ponechme stranou kvalitu jeho tvorby v této době) nevnímal Knížák svůj úkol jako zadání k odstupu a nestrannosti, ale jako aktivistický úkol. Především ale nedokázal NG orientovat v komplikovaných podmínkách nové doby, naopak podléhá povrchním lákadlům moci, lesku mediální celebrity a zřejmě i korupčních vazeb prostupujících český veřejný prostor. Jako největší a nejvíce státem dotovaná instituce svého druhu u nás je NG nevýrazná až nudná. Když jsem v uplynulých měsících několikrát podobnou charakteristiku uvedla, ohrazovali se kolegové a kolegyně ze Sbírky starého umění, že takové hodnocení znehodnocuje jejich záslužnou práci. Dovolím si tedy upřesnit: Sbírky starého umění i kresby a grafiky pracují standardně, produkují katalogy, pořádají zajímavé výstavy. Jako celek ale NG nedokáže české společnosti nabídnout takové zprostředkování umění, které by v podmínkách globalizace a digitální komunikace naplňovalo požadavek uchovávat skutečné hodnoty a umožňovat širokému publiku jejich prožívání; kromě toho je naléhavě třeba vychovávat v tomto směru i děti a mládež. Ne že by to byl lehký úkol a je na světě dost muzeí, kterým to také příliš nejde. To ale nic nemění na tom, že je třeba se poměřovat právě touto výzvou (a nikoli plněním rozpočtových pravidel či tržbami za vstupenky).

2. Osobně jsem přesvědčena, že výběrové řízení vypsané ministrem Riedlbauchem již skončilo, a to bez výsledku. Proto jsem také jako členka výběrové komise obšírně zveřejnila znepokojivé okolnosti jeho průběhu (artalk.cz; rozhovor v MFD 8. června 2010). Role Ministerstva kultury ČR i osobně ministra svědčí především o katastrofální míře neprofesionality a nezodpovědnosti. Subjektem, kterému NG „patří“, není ani Knížák, ani ministr, ani úředníci MK, ale je to stát, jsme to „my všichni“, proto také muzeum nese v titulu slovo „národní“. Nový ministr nebo ministryně mohou situaci zachránit rychlým jmenováním nového ředitele, které bude osobním jmenováním tohoto politika (výběrové řízení není, bohužel, podle našich právních předpisů nutné a jakákoli komise stejně může dávat jen nezávazná doporučení). Dovedu si představit, že například letos na podzim by se kvalitní kandidáti, kteří prošli tímto výběrovým řízením, jako muži dbalí své osobní cti už nebyli ochotni přihlásit do nového. A další schopné a ochotné lidi, obávám se, v naší malé společnosti hledat těžko.

3. Budoucí ředitel či ředitelka by měli mít především vizi toho, jak ve zcela nových podmínkách dnešního světa a ve specifické situaci české společnosti v něm naplňovat obě základní poslání ústředního státního muzea umění. Tím myslím, že je zároveň archivem, tedy skladištěm uměleckých děl, která mají být zachována pro budoucnost jakožto obzvláště cenné předměty, a zároveň kulturně-společenským centrem, které tyto předměty zprostředkovává publiku. Je docela dobře možné, že na tuto vizi, její manažerské naplňování a na ekonomický provoz bude muset být více lidí než jeden. Za základní předpoklad dalšího úspěšného fungování a doufejme i rozvoje NG považuji to, aby stát zastoupený ministerstvem kultury ve spolupráci s novým ředitelem v co nejkratší době pozměnil statutární listiny tak, aby se otevřela možnost týmové práce a rozumného ekonomického provozu. Výstavní, nákupní i vědecká a publikační činnost Národní galerie by neměla být zdrojem mediálně prchavých kauz a skandálů ani generátorem výdělku, ale měla by podněcovat veřejnou debatu na podstatná a přitom aktuální témata.


PAVEL LIŠKA

rektor VŠUP

1. Myslím si, že se nepřísluší označovat působení pana Knížáka na NG jako výsledek nějaké odborné „vize“. Jeho „vize“ se smrštila na strategii udržení své moci pokud možno co nejdéle a v co největším rozsahu. V posledních letech se věnoval pouze rekonstrukcím pro NG získaných objektů a tím i kontrole finančních toků. Proto se přestal zajímat o současné umění (příliš moc konkurentů) a zúžil svůj zájem na umění historické a především české (žádní konkurenti). Tím opustil oblast současných problémů a uměleckých střetů, které dělají dnešní výtvarnou scénu tak zajímavou, a zařadil se do populistické „národní fronty“, kterou velmi dobře známe z české politiky. Tímto přístupem pan generální ředitel udělal z NG v Praze provinční instituci, která se stala pro mezinárodní, ale nakonec i pro domácí publikum naprosto nezajímavou.

2. Výběrové řízení i jeho medializace proběhla podle „pravidel“ současného českého přístupu: věci se načnou, ale nedotáhnout konce, média se povětšinou zajímají o „senzace“, ale nevyžadují důsledné vyjasnění rozporuplných pozic. Kulturní scéna v Česku by se sice ráda Knížáka jako ředitele NG zbavila, není ale schopná se domluvit na společném postoji. MK se dělí na –více méně osvíceného – ministra a na úřednický aparát, který blokuje veškeré změny, neboť by se mohly dotknout i jeho členů. Post ředitele NG byl ministrem Dostálem a opoziční smlouvou tehdejší doby natolik zpolitizován, že bude trvat dlouho, než dojde k jeho depolitizaci a tím i k normální situaci. Mezitím – doufám – vznikne dost institucí jako DOX a GASK, které NG budou moci – alespoň částečně – nahradit.

3. Změnit by se muselo vše – od nákupní politiky přes výstavní program a personální obsazení až po hospodaření.

 


TOMÁŠ POSPISZYL

teoretik a kurátor, CAS FAMU

1. Jiřího Kotalíka pamatuji z devadesátých let už jako důchodce. Chodíval do kavárny v Anenském klášteře. Vypadal většinou nerudně, personál kavárny ho obsluhoval přednostně a oslovoval pane řediteli. Milana Knížáka jsem poznal až v jeho funkci. Někteří zaměstnanci galerie o něm mluvili zásadně jako o profesorovi. Působení Kotalíka a Knížáka není možné plnohodnotně porovnávat, oba pracovali ve výrazně odlišných podmínkách. Kotalík měl před sebou jasné úkoly vyplývající z toho, co tehdy Národní galerii nejvíc chybělo: vize celkové prezentace sbírek a zajištění vhodných prostor. Zdálo by se, že v naplňování těchto úkolů Knížák pokračuje: získává nové budovy, buduje a přesouvá stálé expozice. Úspěšnost galerie ovšem nejde posuzovat podle čtverečních metrů a Knížákova nástupce nutně čeká pravý opak – redukce prostor. A především formulovat vizi galerie, jež není postavena na objektech, ale na kvalitativních prioritách.

2. To, že ke konkurzu na ředitele NG vůbec došlo, bylo výsledkem veřejného i mediálního tlaku. I Knížák na tento tlak reagoval pomocí médií. Bylo logické očekávat, že i samotný konkurs čeká medializace. Na to se však Ministerstvo kultury nedostatečně připravilo a z konkurzu vyšlo jako neseriózní instituce, neschopná zorganizovat transparentní konkurs a jasně informovat o jeho průběhu. Jak dál postupovat, nevím, jen vím, že za současný nejasný stav nese odpovědnost právě Ministerstvo kultury.

3. Méně objektů, více zaměstnanců. Méně expozic, více proměnlivých programů. Větší otevřenost vůči lokální umělecké scéně i zahraničí. Vymyslet, jak se zbavit Veletržního paláce.

Anketu připravily Eva Krátká a Blanka Procházková.

Find more stories

Archiv