FINALISTÉ CENY J. CHALUPECKÉHO 2009

11. 2. 2019

 

Naproti shora ve směru hodinových ručiček: Tomáš Džadoň, Stratil jsem návod…, 2009, instalace, 20×7,5×8 m, courtesy Sbírka Zámek Třebešice; Petra Herotová, Petra Herotová, 2009, instalace (xeroxy, autorské mapy, vitrina); Jiří Franta a David Böhm, 58 let, 2009, skryté nápisy na zdi; Jiří Skála, Pojmenování – hra pro dva aktéry, 3 min; Otcova ústa – akce pro dva aktéry, 16 min., 2008, HD video; Jiří Skála, Poznámky k žádosti o pomoc, 2008, povídka; Pravděpodobný návod, jak se uvidět, 2009, povídka; Průběžná zpráva, 2009, dopis; Někdy se to opravdu stane, ale co když se to bude opakovat, 2009, úvaha; vše Durst tisk / 118,5 × 175 cm; Jiří Franta a David Böhm, 58 let, 2009, pohled do instalace, kresba tužkou na zdi; Alena Kotzmannová, 193 m n. m., 2009, instalace. Foto: Martin Polák, CJCH 2009, Dox Praha.

Tomáš Džadoň, Stratil jsem návod…,
2009, instalace, 20×7,5×8 m,
courtesy Sbírka Zámek Třebešice
Petra Herotová, Petra Herotová,
2009, instalace (xeroxy,
autorské mapy, vitrina)
Jiří Franta a David Böhm,
58 let, 2009, skryté nápisy na ​​​​zdi;

 
Jiří Skála,  Pojmenování
– hra pro dva aktéry, 3 min
Caption

ROZHOVOR TEREZIE NEKVINDOVÉ S TOMÁŠEM DŽADONĚM

T.N.: Chtěl jsi udělat „něco velkého a zároveň emocionálního“, abych tě citovala. Povedlo se ti to?
T.D.: Pokiaľ si spomínam, hovoril som, že chcem urobiť niečo veľké, ale veľké emocionálne, nejaký silný zážitok, alebo udalosť. Oslobodiť sa od objektu sa mi nepodarilo, ale s výsledkom som spokojný. Podľa rekacií z vernisáže viem, že to pôsobí, takže povedal by som, že sa mi to podarilo.

T.N.: Ve své tvorbě se zabýváš hlavně paneláky. V DOXu jsi vytvořil modely 1:1 panelů, které tvoří byt tvých rodičů, a opřel je o stěny galerie jako ve skladišti. Název Stratil som návod… evokuje, že nevíš, co s nimi, jak z nich zase vytvořit domov…? Je to popis nějaké vlastní, nebo obecnější mezifáze?
T.D.: Nie, mojou témou nie sú paneláky, to je nepochopenie. Je to práca s pamäťou, osobnou, kolektívnou, nevyriešený vzťah k tradícii, bezprostredná skúsenoť versus tá sprostredkovaná. Inštalácia Stratil som návod… je vyspovedanie sa z pocitu mojho vzťahu k minulosti. Tak isto ako spoločnosť bilancuje, robím to aj ja. „Stratený návod“ môže znamenať zúfalstvo, no na druhej strane aj nadšenie z jeho straty, ktorá nám otvára obrovský priestor pre reinterpretáciu, kreativitu. Som rád, že som ho stratil…

T.N.: Jak s objekty koresponduje video „obouproudé“ řeky promítané do rohu místnosti a především velké prázdno uprostřed?
T.D.: Video nemá priamu súvislosť so skladiskom. Odkazuje k nemožnosti, tak ako mnou vyrobená maketa bytu mojich rodičov. Jednoducho je nemožné si „rodné miesto“ vyrobiť. „Nemožnosť sa tu objavuje ako kvalita“ (Monogramista T. D.). To „veľké prázdno“ je priestor, kde si môžeš ujasniť svoje pocity. Pre mňa je to plné prázdno.

T.N.: Je tato práce pro tebe něčím přelomová? Máš například pocit, že jsi téma paneláků posunul někam dál, případně vyčerpal?
T.D.: Či je prelomová ukáže čas. Priestor, v ktorom som mal možnosť pracovať, je výnimočný, nadštandardný, preto mám dôvod si myslieť, že aj moja inštalácia je lepšia než predošlé. Povedal by som, že sa ukázala moja schopnosť uchopiť si priestor, naviazť s ním dialóg a sprostredkovať „skúsenosť“ divákovi.

T.N.: Tento projekt jsi promýšlel na stipendiu v Grazu, z jehož prostředků jsi výrobu objektů také financoval. Pustil by ses do tak monumentálního objektu i bez rakouské
podpory?

T.D.: Špekulatívna otázka. Mal som takú možnosť, využil som ju. V tomto prípade sa pretli tri veci: vhodná doba, úžasný priestor a finančná podpora, ktorá by sa mohla na české pomery označiť ako „neobmedzená“.

T.N.: Letos ses také ocitl mezi finalisty slovenské Ceny Oskára Čepana. Jak bys tyto své dvě zkušenosti srovnal?
T.D.: Nedá sa to úplne porovnávať. Pozadie je v oboch prípadoch dôležité, celkové zhodnotenie vyznieva pre Cenu Jindřicha Chalupeckého. Na Slovensku je základný problém priestor, kvalitná medzinárodná porota a rozhodne chýba kvalitné PR. Povedal by som, že asi najlepšia by bola fúzia oboch cien, koneckoncov tiahne k tomu aj šport a show business. Zaistila by sa väčšia konkurencia, rozpočet, oživenie.

T.N.: A jak si stojí tyto dvě ceny vedle sebe obecně?
T.D.: V našom malinkom stredoeurópskom priestore si ich môžeme porovnávať, no pri pohľade zvonku nie je žiadny rozdiel. Určite v New Yorku je úplne jedno či si Čepan, či Chalupecký. Na porovanie, ako stoja vedľa seba, by stačilo dozvedieť sa, ako sa uplatnili víťazi oboch cien, ako sa ďalej podieľajú na formovaní domácich scén, či prerazili medzinárodne, a koniec koncov medzinárodne– a napokon aj, z čoho žijú.

 

ROZHOVOR KATARÍNY UHLÍŘOVÉ S JIŘÍM FRANTOU A DAVIDEM BÖHMEM

K.U.: Kdy, kde a jak jste se dali dohromady jako dvojice?
J.F.: Potkali jsme se na AVU, v ateliéru Vladimíra Skrepla. David byl mladší.
D.B.: Jirka mě pozval do ETC. Dala nás dohromady společná práce.
J.F.+D.B.: Dvojice se z nás stala až v NoD, stmelila nás dohromady intenzivní společná práce. Oba jsme se shodli, že to není jen na jednu výstavu.

K.U.: Práce ve dvojici je tedy rozhovor?
J.F.: Když pracuju sám, neříkám nic nahlas, ve dvojici je to jiné. Několikrát si to, co nás oba napadá, znovu formulujeme. Bavíme se o tom spolu. Buď nápad rozvíjíme, nebo ho nakonec uděláme jinak.
D.B.: Naše společné kreslení je celé o komunikaci, střídá se konfrontace a kompromis, neshoda a dohoda. Dvojice, to už je vztah, a ten se vyvíjí.

K.U.: NoD byl pro vás dva zásadní rozhovor i prostor?
J.F.+D.B.: Ano. NoD jsme si jako prostor vybrali sami. Hledali jsme rušný, možná trochu nejasný prostor. Existují dva postupy… máš nápad a hledáš prostor. Nebo máš k dispozici prostor a hledáš nápad. NoD byl proces hned v několika vrstvách. Všechno se měnilo. Diváci. Věty. Dny. Nálady. Ob- razy. Proto měla výstava svůj čitelný začátek i konec.

K.U.: Přiznám se, měla jsem chvíli strach, aby se z toho původního nápadu nestalo klišé, osvědčený recept, jistota… Ať už z vaší strany, nebo ze strany kurátorů. Cítili jste to také tak? Přemýšleli jste o tom?
J.F.+D.B.: Přemýšleli. Jak říkal David, dvojice je vztah, co se vyvíjí. Výstavy se také vyvíjí. Výstava by měla být risk. Důležité jsou pro nás dvě věci. Nemusí to být za každou cenu jedna společná věc. Oba čekáme na reakci. Společné je místo, čas a práce. Také rozhovory. Ve dvojici je to vše intenzivnější.
J.F.: Ve dvojici se nehlasuje…

Jiří Franta a David Böhm,
pohled do výstavy Možností
jemnoho, důvodů je málo,
galerie Půda, 2008,
foto: David
Böhm.

KU: Hlasování, to, Jirko, dobře znáš od Rafanů…
J.F.+D.B.: Chvíli jsme měli pocit, že někteří kurátoři chtěli zopakovat stejný proces z NoD, jen na jiném místě. Měli už jasnou představu o výsledku. Někdy byli i zklamaní, když to bylo jinak. Někdy se to také tře ba nepovede. Dobře se nám ale pracovalo v G99 v Brně. Propojili jsme kresby, nápisy a insmntalace. Předcházela tomu Půda.

K.U.: Kresba, písmo, instalace… řeknete mi, proč je to nejčastěji kresba? A jak to máte s malbou?
D.B.: Kresba, to je rychlost. Přirozený a rychlý záznam. Taky si hodně fotím. Fotka, to je pro mě spíš zápis. Poznámka. Jsem dost netrpělivý, tak mi vyhovuje možnost rychlého záznamu.
J.F.+D.B.: Zkoušeli jsme spolu i malovat. Kresba nám ale spolu jde. Malba ne. Je víc privátní a jinak únavná. (smích)
J.F.: Kreslím do bloku stále. Hodně. Vracím se i ke starším kresbám a zasahuju donich. Předělávám je.
D.B.: To já radši udělám třicet rychlých kreseb. Z toho třeba pět na stejné téma jinak. Ale nevracím se.
J.F.: No, já se k nim vracím. Dělám si takové vrstvy a koláže. Chovám se ke kresbám spíš destruktivně. Malby si jakoby víc vážím. Nevím. Asi ten materiál je vzácnější. Kresba je pro mě živější. Díru do plátna asi tou malbou samotnou jen tak neudělám. Papír doslova prokreslím nebo probodnu. Kresba někdy poničí, skoro bych řekl poní- ží ten bílý papír. Nebo proškrábe zeď. Oba rádi vzpomínáme na Vladimíra Skrepla. Pamatuju si doteď, jak mi řekl: „Udělej to, a pak se o tom budeme bavit.“ Hodně mi to pomohlo. Začal jsem víc dělat.

K.U.: Jak sami vnímáte dvojici Franta– Böhm?
J.F.+D.B.: Nejsou to dvě rozpuštěná ega. Jsou to společné kresby. Instalace. Volno. Dočasnost. Někdy zmar a beznaděj. Jindy nečekané vyústění. Témata se mění a forma taky. A když uděláme nějakou blbost nebo chybu… je naše. Je dobře, že se stala, a ještě lepší je, když o ní víme.

K.U.: Vaše kresby a nápisy jsem viděla nejen na papíře, také na chodnících, na zdech, uvnitř i vně domů… Proto se zeptám jen tak ze zvědavosti, jakou novou budovu máte v Praze nejraději?
J.F.: Tančící dům a taky nepostavenou Kaplického Národní knihovnu na Letné.
J.F.+D.B.: (Oba téměř současně dodají:) Momentálně Technickou knihovnu v Dejvicích!

 

ROZHOVOR TEREZIE NEKVINDOVÉ S PETROU HEROTOVOU

T.N.: Tvůj projekt se jmenuje Petra Herotová, zkoumáš ale život své o dva roky starší jmenovkyně. Proč jsi jej zvolila pro výstavu finalistů CJCH?
P.H.: Mám úctu k tzv. běžně žitému životu a ona je přesně ten vzorek člověka mojí generace. Dětství prožité v komunistické éře, střední škola již v době demokracie – což byla v Petřině případě obchodní akademie, klasická porevoluční středoškolská alternativa ke gymnáziu, pak vysoká škola, práce v několika firmách, založit rodinu, postavit si malý domek… Lákala mě vlastní prezentace skrze někoho jiného. Petra je pro mě materiál, který zpracovávám. Můžu se za ni skrýt a pohrávat si s cizí identitou. Někdy jsem ale naše životy odlišila a prezentuji je paralelně vedle sebe. Baví mě, že není jasné, kdo je kdo. Svůj projekt bych označila za studii života (té druhé) Petry Herotové, na které participuje historie Petry Herotové (tedy moje vlastní).

T.N.: Jak jsi na ni narazila? Googlováním…?
P.H.: Vím o ní už dlouho, ale oslovila jsem ji, až když jsem se dozvěděla, že jsem ve finále CJCH. Ano, kdysi jsem ji vygooglovala, ale byly jsme v kontaktu jen krátce. Před rokem jsem se na srazu Herotů, pořádaném jednou paní v Beskydech, seznámila s Petřiným strýčkem, který mi na ni dal číslo. Ale oslovila jsem ji znovu až letos v červenci. Nijak se nerozmýšlela, hned měla chuť do projektu jít.

T.N.: Jaké to je mít jmenovkyni?
P.H.: Fascinuje mě to. V některých věcech jsme si navíc blízké. Máme podobnou životní trajektorii, pocházíme například ze severní Moravy atp. I v některých názorech vcelku souzníme. Troufám si říct, že jsme v současné době jediné dvě Petry Herotové v České republice, aspoň podle toho, co vím. S Petrou jsme se docela spřátelily. Já osobně ji beru tak trochu jako svoji sestru. Ona je ekonomka a v mé rodině jsou také ekonomové. Pořád se s tímto oborem nějak setkávám, přitom já sama jsem na čísla a počty spíš antitalent.

T.N.: Připadá mi vtipné, že se Petra v obličeji podobá tvé přítelkyni Daniele Baráčkové, s níž jsi navíc několikrát společně vystavovala…
P.H.: Ano, všichni to říkají. Dokonce i sama Daniela, když se přišla podívat, jak natáčíme video, měla pocit, že vidí sama sebe.

T.N.: Když jsem tvou prezentaci viděla, hned se mi vybavila diplomka Davida Böhma, kterou letos vystavil ve Veletržním paláci.
P.H.: O této práci jsem se dozvěděla až později, protože diplomky jsem letos neviděla. Ale myslím si, že svou práci měl víc obecnou. Byla to u něj součást celku, můj projekt je pouze o Petře Herotové. Promítám se do ní, přivlastňuji si její život. Ale jinak to přece vůbec nevadí. Myslím, že žádný z finalistů nemůže na 100% říct, že vytvořil něco originálního, vždyť už tu vše bylo. Naopak mi to připadá zajímavé.

Petra Herotová,
Z Černohorského cyklu,
2008, fixnapapíře,
75×105 cm, foto:
Marcel Rozhoň.

T.N.: Mezi finalisty CJCH ses ocitla poprvé. Je pro tebe tato cena důležitá? Jak bys ji srovnala s klatovským Start Pointem, který jsi získala v roce 2007?
P.H.: Nyní žiji v Blansku, kde se cítím „odložená“, takže pro mě bylo velké překvapení, že mě někdo nominoval. Jsem moc ráda, už jen se ocitnout mezi finalisty je pro mě velkou satisfakcí. Největším přínosem Start Pointu bylo vydání katalogu, kterým se můžu dál prezentovat. CJCH ale vnímám jako naši nejprestižnější cenu.

T.N.: V Blansku vedeš městskou galerii, prezentuješ a zároveň i provozuješ současné umění mimo umělecké centrum. Nemáš strach, že tě někdo časem označí za „venkovskou umělkyni“?
P.H.: Myslím, že za venkovskou umělkyni považovaná nebudu, i když mi to je jedno. V Blansku rozhodně nechci zůstat dlouho, beru to jen jako životní zkušenost. I přesto, že se zúčastňuji různých vernisáží a akcí v nedalekém Brně, cítím se spíš „pražskou“ umělkyní. V Galerii města Blanska nevy- stavuji to nejsoučasnější, respektive zaměřujeme se na spektakulární umění, které je aspoň částečně lidem blízké. Display by v Blansku neuspěl.

 

 

 

 

Alena Kotzmannová,
ze série Not Yet, 2007,
čb fotografie,100×67 cm,
courtesy Hunt Kastner
Artworks, Praha

ROZHOVOR PAVLÍNY MORGANOVÉ S ALENOU KOTZMANNOVOU

P.M.: Jak vznikal tvůj projekt pro letošní finále CJCH?
A.K.: Od začátku se mi skládaly určité indicie: četla jsem statické drama Námořník od Fernanda Pessoy, chodím v Podolí podél řeky, dlouho pracuji s fenoménem pohlednic, fascinují mě lodě (nejen ty kosmické); téma horizont a co všechno může představovat se v mé práci neustále vrací. Sny nejsou realita, přesto do sebe podivně zapadají. Tahle koexistence mě provokuje. Když v Čechách není moře, o to silněji existuje v našich představách. Vycházím z toho, co je pro mě důležité, ale myslím, že vůle k naplnění, zhmotnění touhy, je archetyp – nevyčerpatelný zdroj energie a imaginace.

P.M.: Proč se tvoje instalace jmenuje 193 m n. m.?
A.K.: 193 metrů je nadmořská výška DOXu.

P.M.: Vystavená sbírka pohlednic vznikla přímo pro tento projekt, nebo jsi je už sbírala dřív?
A.K.: Pohlednice s motivem moře jsem začala sbírat přibližně před dvěma lety. Zajímá mě tento druh fotografických ob razů, vzkazy fyzicky putující z okraje pevniny do vnitrozemí. Starší pohledy jsou často bez udání místa a datace, na fotografii je zachycena např. vlna, horizont, pláž. Mohlo by to být kdekoliv, někde na pobřeží. Projekční plocha pro
představy…

P.M.: Je docela překvapivé, že v instalaci není jediná tvoje fotografie.
A.K.: Chtěla jsem reagovat na prostor, DOX je výjimečný projekt a možnost zde vystavovat mě inspirovala k pro mě nestandardní instalaci. Holešovice jsou historicky spjaté s přístavem a slovo DOX mně vždycky evokovalo doky. Loď vnímám jako obraz cesty životem, symbol vývoje civilizace, objekt, který je silně metaforický. Chata zase reprezentuje určitý realizovaný sen na malém prostoru; má podivně kutilské proporce, vycházející z architektury zahradních domků. Instalace je plná obrazů, které nosím v hlavě, neměla jsem potřebu zahrnout vlastní fotografie.

 

ROZHOVOR TOMÁŠE VAŇKA S JIŘÍM SKÁLOU

T.V.: Jiří, vím, že ses rozhodl ve finále ceny Jindřicha Chalupeckého prezentovat soubor již hotových prací – nepřipravovat nic nového. Mohl bys krátce říci, co tě vedlo k tomuto rozhodnutí a co přesně vystavuješ?
J.S.: Jistým způsobem máš pravdu v tom, že se jedná o soubor osmi starších prací; přesto tři z nich jsou nové. Koncepty, ze kterých vycházejí, mi ležely nějakou dobu v šupleti; čekal jsem na nejvhodnější příležitost k realizaci. Konkrétně se jedná o časový úsek dvou i více let, kdy jsem postupně změnil obsah a formu své práce. Přiklonil jsem se k literárnímu textu (prezentované skrze různé typy tisku nebo videoartu), ilustrovanému textu (kdy fotografická příloha je stejně důležitou složkou jako samotný text) a performancím se scénářem (prezentované akci nebo jejím videozáznamem). Byl to proces pomalý a pozvolný a prezentovaný postupně na několika výstavách – bez možnosti vidět vše dohromady, mít tak možnost reflexe – rozhodl jsem se vystavit ty pro mě nejzajímavější a nej důležitější věci na Ceně Jindřicha Chalupeckého. Ještě poslední věc: celý soubor je vystaven v nových verzích. Texty jsou nově editovány, přeloženy a videa nově natočena.

T.V.: U většiny tvých prací mám pocit, že předkládáš jakési zobecněné „milenec- ké“ téma, dialog mezi „dvěma“, ať už jde o vztah ke stroji, jakým je například soustruh, či klasicky mezi mužem a ženou. Dialog „ano/ne“ (převedení binárního kódu do odpovídající formy mluveného slova), který jsem měl možnost v kině Světozor zažít jako živou akci, či „miluji tě/nemiluji tě“, které znám jako videozáznam, mě nabádá k otázce – proč volíš formát videa,
a nikoli živé akce?

J.S.: Mileneckým dialogem bych to úplně nenazval, spíše jsem inspirován snahou nás všech nalézt pravý a nejvhodnější způsob komunikace s naším okolím, přičemž experimenty s dvojicemi jsou mi k tomu základním stavebním prvkem. Používám je k ověření správnosti svých názorů. Jde o takové modernistické téma – fráze a originality, obohacené o nové principy v lidské komunikaci za posledních 20 nebo 30 let; především o snahu vylepšit naši komunikaci po vzoru informačních technologií. Zároveň tím nastává atmosféra hrůzy srovnatelná se Sartrovou divadelní hrou Za zavřenými dveřmi. Přesněji s tezí tohoto dramatu: peklo jsou ti druzí. Co se týká rozhodnutí, kdy použít akci, performanci, či pouhý záznam – rozhoduji se na základě prostoru a podmínek, které mi galerie, neziskový prostor, nabízejí. V tomto případě bylo od začátku nemyslitelné provést živou performanci. Z důvodů absence intimního prostoru v Doxu a omezených finančních prostředků.

T.V.: Poslední otázka se týká tvé posedlosti „psát“ či „přepisovat“. Nemám jen na mysli tvůj výborný projekt se záměnou
rukopisu, kde se opět „dva“ snažili naučit psát rukopisem toho druhého, ale i tvé ručně popsané sešity k různým projektům či několik povídek, co jsi napsal, nebo chceš napsat. Máš tedy ambici se stát spisovatelem, nebo co tě na fenoménu „psaní“ tak přitahuje?

J.S.: Dvě věci. Za prvé mám potřebu se vypsat z různých věcí, které se mě dotýkají, a forma textu mi nabízí mnohem
větší zázemí být přesný než další umělecká média. A za druhé je to má představa, že literární text stojí mimo galerijní systém; ten je zaměřen pouze na artefakt, takže mu ho dávám v podobě tištěných textů, akcí nebo videí. Narušuje se tím tradiční kontext vlastnictví uměleckého objektu.

 

Jiří Skála, Koncentrovaná
Helvetika,2003, počítačový
font, ve spolupráci s
Angelou Detanico a Rafaelem
Lainem, foto:
Vít Havránek
Find more stories

Home