C‘est la vie, zní název výstavy malíře Martina Šárovce (*1977) pořádané galerií Michal’s Collection na Starém Městě v Praze (31. 3.-28. 4. 2009). V galerii známé svým ryze komerčním zaměřením vznikl v září loňského roku alternativnější výstavní prostor, kde jsou představováni umělci mladé a střední generace. Vystavovali zde už Štefan Tóth, Karel Jerie, Juraj Kollár nebo Jonáš Czesaný a program ukazuje, že budou následovat další. V prostředí turisticky orientovaných minigalerií jde bezesporu o chvályhodný čin.
Pojítkem většiny vystavených obrazů je téma tváře. Tento motiv nepřekvapí u malíře, který o sobě tvrdí, že je lidským obličejem od dětství posedlý. Naopak zaručeným překvapením je dlouhodobě neutuchající bohatství, s nímž Šárovec tento námět zpracovává. Např. velkoformátové obrazy z cyklu Local Portraits (Martinka, 2008, a Kamil, 2008) obsahují napětí, které plyne jednak z grafického charakteru malby a zvolené barevnosti, jednak z němé komunikace probíhající mezi matkou a synem.
Jádrem Šárovcovy výstavy jsou však panenky a postýlky, které mají podle autorových slov původ „v jakési melancholii, v již nikdy neopakovatelném okamžiku, v neustále prchajícím čase, pomíjivosti, v prázdných pohledech panenek v nějaké zvláštní krajině, v momentě jedné ukradené zvěčnělé chvíle“. Panenky jsou v podstatě loutky ožívající ve fantazii hrajícího si dítěte. Když je odloží, stanou se pouhým předmětem. Umělec je svou hrou opět vtahuje do života, přičemž někdy dostávají až obludnou podobu. Loutkovitá podstata hraček je Šárovcovi velmi blízká: už v dětství vytvářel loutky a později vystudoval alternativní a loutkovou scénografii. I v souboru věnovaném panenkám se soustředí na tvář. Jeho gestická malba nerespektující vlastní podkresbu ukazuje naléhavost, s níž se snaží vystihnout prchavou vzpomínku. Nevidíme obraz, ale proces jeho vzniku.
Zřejmě nejzajímavějšími z vystavených prací jsou plátna upevněná do částí rozebrané dětské postýlky. Instalace těchto obrazů-objektů na podlaze galerie nutí diváka, aby k nim poklekl podobně jako poklekají dospělí k dětem. Skrze mříž z dřevěných tyček nahlížíme do dětského světa tvořeného zdmi pokoje, hračkami, pískovištěm, náručím matky a řadou nezodpovězených otázek. Dětská postýlka se stává rastrem raných vzpomínek jak autora, tak pozorovatele. Mizí on a já, tam a tady. Šárovcovy obrazy čerpají otevřeně z osobní minulosti a jsou do jisté míry závislé na starých rodinných fotografiích. Takto materializované vzpomínky jsou ovšem vystaveny nebezpečí, že skončí ve sladkobolné sentimentalitě. V Šárovcově případě brání onomu rozbřednutí jeho dynamický rukopis spolu s jistou syrovostí a ledabylostí, s níž za pomoci ocelových spon sešívá jednotlivé díly postýlky.
Martin Šárovec, C’est la vie, pohled do expozice, foto: Galerie Michal’s Collection.
C’est la vie 33 – detail, 2009, akryl na plátně, 50×40 cm, foto: Galerie Michal’s Collection.
Milan Pech