Petr Váša Ponor, anarchie, dobrodružství

20. 12. 2015

S Petrem Vášou může být problém. Sympatický problém. Z každého uměleckého druhu, z každého žánru, z každé škatulky uteče dřív, než jeden dopíše větu. Muzikant, básník, performer, akční umělec, výtvarník? Ke komu má blízko? K curyšskému dada, ruským futuristům, básnickému experimentu 50. a 60. let minulého století? K šamanům paleolitu, k baroknímu masopustu, k Jaapu Blonkovi, anebo k Petru Niklovi? Váša by nejspíš hlasoval pro všechno z toho. Pro volný pohyb všemi směry, pro výboje, jak se právě hodí. Jeho krédo? Nepřizpůsobovat se, nehledat pomoc v hotovém a prověřeném – tvořit nově, nekompromisně, po svém.

V knize Návrat Plavce Jindřicha (2005) uvádí Váša mimo jiné remixy svých písňových textů ze samého kraje osmdesátých let minulého století. Váša je ročník 1965. Rodák z Brna. Znamení Vodnáře (7. února). Absolvent dějin umění na brněnské Masarykově univerzitě (diplomová práce o českém kubistickém malířství). Navenek začínal s takzvanou alternativní hudbou: jako textař, skladatel, zpěvák, rozený frontman, který si s gustem exhibicionisty užívá reakcí publika. V letech 1982–1991 byl aktivní pod hlavičkami Uzený koleno, Ocelová sněť, Z kopce, Ošklid, A-Beat. Je s podivem, že se mu podařilo za minulého režimu prosadit pár nahrávek k oficiální publikaci. Jeho angažmá v muzice kmitala mezi promyšleným i zábavným zappovským experimentem a živelným post-punkem, respektive novou vlnou. Ani stopa po mytizovaném undergroundu. Posluchače to hravě rozhýbe i dneska, po pětadvaceti třiceti letech. Stačí naladit na YouTube hity jako Z kopce, Nuda nebo Ono to nejde. Odtud je zřejmé, že vedle suverénně zvládnuté kytary a disponovaného hlasového projevu je Váša textařem, který si vystačí i bez muziky – čili básníkem.

V roce 1994 vydal Váša svůj knižní debut Texty, básně, poèmes, physiques visuels. Řazení položek v názvu není náhodné. Text tady jasně dominuje, složky vizuální a akustická (kresby, kazeta) jsou sice přítomné, ale hrají druhé housle. Jde především o význam slova, až pak o jeho zvuk a podobu. Přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století byl samozřejmě přelomový. Nalevo „tisíc způsobů jak / na podzim brzo odpoledne / pomalu utloukat čas“, napravo první výrazně rytmizované výboje směrem k fenoménu fyzického básnictví, které Váša předvedl veřejně poprvé v roce 1991. K člověku, který se stal kapelou, který do svého těla přirozeně vstřebal bicí, basu, kytaru. Básně z poloviny osmdesátých let plují zvolna na vlně civilismu, užité poezie; přečetl by si je jistě rád Jiří Kolář (na přelomu čtyřicátých a padesátých let) anebo Josef Kroutvor (dnes). Ukazují na vlivy jednak poetistické školy (třeba v podobě, jakou razil od konce padesátých let Jiří Suchý), jednak existencialismu vianovského typu. Tragická komika, komická tragédie. Ale všechno spíš na oko, shazované humorem absurdní ražby.

Vášova knižní prvotina je s jeho druhou knihou, o jedenáct let mladším Návratem Plavce Jindřicha, v těsné souvislosti. Konkrétně se tu některé texty opakují ve společnosti svých pobavených aktualizací, obecně se pak ukazuje, že pro autora funguje dílo jako vývojový proces, jako hledání ideálního tvaru i obsahu, jako cesta proměn a variant. Z dřívější „nudy“ je „zábava“. Formální rozptyl ale zůstává: minimalismus, úsečnost versus epicky rozmáchlá kavárenská či hospodská řeč. I tady platí, že báseň obstojí bez doprovodné muziky. Co víc: báseň má doprovodnou muziku v sobě. Rozezní se čtenáři v hlavě sama – „vznosně ale plavně ale strmě hřmotně původně“. Titulní Plavec Jindřich odkazuje k autorově dávné a zřejmě formativní zkušenosti s živlem moře, s jeho nekonečně proměnlivou vizuální atraktivitou, s jeho unikavou hmotou, vůní, zvuky, chutí. S jeho exotickou poezií. Knihu doprovázejí (vedle kreseb) dokreslované a různě manipulované výseky z fotografií, na nichž je Váša jako tří- čtyřletý chlapec nadšený z výletu (nejspíš) do Bulharska. Nikoli stařec – dítě a moře.

V roce 2011 vydal Váša přehledový titul Fyzické básnictví. Provádí tu jistou bilanci titulní aktivity – definuje, manifestuje, ilustruje, nabízí historický vývojový přehled a dává návodné lekce tomu, kdo by rád povýšil do stavu fyzického básníka. Čtenář si při konzumaci žánrově rozličných textů sice brzy vzpomene na Mefistofelovo krédo „Šedá, můj příteli, je všechna teorie, / a žití zlatý strom se zelená“, nicméně v Mistrově bibliografii jde o klíčovou položku. Protože fyzické básnictví je klíčem k Vášovi. Protože fyzické básnictví syntetizuje, svádí do jednoho proudu všechny výše jmenované aktivity. Fyzické básnictví je „zvláštní způsob práce s jazykem, hlasem a tělem“. Jde o aktivitu ve svobodném prostoru „mezi mluvou a zpěvem, tancem a pantomimou, samozřejmě také humorem a vážností, elegancí a brutalitou“. Cílem je pak „zkombinovat slova se zvuky, pohyby a gesty, vytvářet jazyk, osobní, a přitom srozumitelný“. Váša mluví o takzvané translatině, „příčné“ řeči, která je srozumitelná bez ohledu na národnosti, kontinenty, dějiny. Slovo se stává tělem a přebývá mezi námi. To je velký krok od „hrozné nudy“ jednoho malého všedního dne uprostřed osmdesátých let minulého století.Váša-výtvarník je ale vedle Váši-literáta, Váši-muzikanta nebo Váši-performera nejméně zajímavý. Jeho kresebné kreace – realizované kontinuálně od roku 1992 tužkou, pastelem, perem, fixem, ale i rajčatovou šťávou, vínem nebo kávou a vystavované opakovaně v domácích i zahraničních galeriích – působí poněkud křečovitě, chtěně. Zejména ve srovnání s uvolněným duchem mistrových pódiových aktivit. Není to křeč funkčně využitá v rámci parodující sebestylizace. Možná je to ale křečovitá krása podle surrealismu. Pokud bral třebíčský Ladislav Novák brněnského Vášu za možného následovníka, pak měl nejspíš na mysli své aktivity v rámci fónické nebo obecně experimentální poezie, případně exteriérová dobrodružství s ichichvory; nikoli Vášovy roztěkané, nervně trhané, spontánní čmáranice, z nichž občas vystupují úryvky známé i neznámé abecedy, případně lidská torza nebo celky. Váša své kresby, vycházející z metody psychického automatismu a příbuzné (pokud jde o vytváření, nikoli vizi) třeba se „samokresbami“ Bohumila Nusky nebo „kresbobásněmi“ Aleny Nádvorníkové, nicméně bere jako plnohodnotnou část celku. Najdeme je nejen na obalech hudebních nosičů (od roku 2000 vystupuje Váša s kapelou Ty syčáci, od roku 2008 pak s obnovenou Jasnou pákou), ale i na stránkách i obálkách jmenovaných knižních publikací.

Pokud prohlásil Friedrich Nietzsche koncem devatenáctého století velkého animátora za mrtvého, nebylo vyhnutí – museli přijít jiní. A s nimi dětství, pravěk, terapie, svoboda. Anebo přesnými slovy mistra: „Ponor. Anarchie. Dobrodružství.“ Tedy hledání a nalézání člověka. Motivy plující svobodně mezi uměleckými druhy, žánry, médii. Nalézání identity jazyka i sebe sama. Prostě sebenalézání. Celé Vášovo dílo by mohlo být odpovědí na otázku: „Zajímalo mě, zda se dá najít nějaký jiný způsob, jak být normální, když už jsem narozený v polovině šedesátých let, viděl jsem ruské tanky v ulicích Brna, můj otec brzy poté emigroval do Ameriky, jsem levák, kus dětství jsem strávil na logopedii a v pubertě chytil pod různými tlaky mírnou breptavost, odmalička mě fascinovala hudba, literatura, výtvarné umění a různé pohybové aktivity, ničemu z toho jsem přitom nedokázal dát přednost a nic z toho zatratit i přes některé příšerné zážitky z různých oborů uměleckého školství, můj dědeček byl básník, který svou nejznámější sbírku přinesl v hlavě z koncentračního tábora, kde organizoval tajné literární večery, moji rodiče jsou inženýři a prarodiče z otcovy strany dělníci, vypadám jako Středoevropan poněkud jihovýchodnějšího typu a někdy si připadám jako Marťan a jindy mi tak připadá zbytek světa.“

Petr Váša je muzikant, skladatel a textař, kreslíř, performer, akční umělec, fyzický básník, publicista, spisovatel, vystudovaný kunsthistorik, autor pěti knih a více než desítky LP/CD realizovaných s kapelami Z kopce, Ty syčáci a Jasná páka. Ve svém bohatém díle, rozvíjeném od roku 1982, nesleduje konkrétní umělecké druhy, žánry nebo média, ale proměnlivé přestupní stanice mezi nimi.

Nahrávání skladby Promenada, 1996, foto: Markéta Veselá

Bojové umění X, 2008, kresba na papíře, foto: archiv autora.

Promenada, 1997, prstová maska, foto: Markéta Veselá.

Zebra, žirafa, antilopa, 1995, fotografie Ericha Tylínka, kartonová pasparta, foto: archiv autora.

Aventures physiographiques, 1994, xerokopie fotografií z vystoupení fyzického básnictví (foto: Markéta Veselá), notový papír, linkovaná podložka, barevné papíry

Dva profily, 1999, xerokopie rentgenových fotografií vlastní hlavy, černý a bílý papír, foto: archiv autora.

Nahrávání skladby Gong, 1996, foto: Markéta Veselá.

 

Radim Kopáč je výtvarný a literární kritik.

Find more stories

Archiv