Dvanáctý ročník Ceny kritiky za mladou malbu představil práce sedmi finalistů. Z jejich výstavy je patrné, že se pro ně více než v minulých letech stává signifikantním důraz na aktuálně rozšířené pole malby směrem k instalačnímu celku a přesahu k jiným médiím. Ty jsou u těchto autorů do jisté míry odrazem aktuálních trendů, ale také důsledkem jejich různorodého školení. Výstava tak i v problematickém prostoru Galerie Kritiků vyzařuje určité společné generační směřování projevující se také v oscilaci mezi „abstraktní“ polohou a nově definovanou figurací nebo akcentovaným důrazem na malbu jako magickou hru prostoupenou subjektivní imaginací, ale i mícháním cizorodých zdrojů. Letošní vítěz Vojtěch Kovařík se prezentoval obrazy založenými na jednoduchých kompozicích mohutných figur inspirovaných ilustracemi, filmem, životem celebrit, ale i mytologií a biblickými příběhy. Velikost postav, vystupujících z nekonkrétního plošného pozadí, se u něho zpravidla neomezuje formátem obrazu, a figury současně prorůstají s motivy na spodním strečovém plátně, nataženém přímo na zdi. Školení v ateliéru kresby se u něho propisuje do způsobu práce, založeného na ploše a linii. Prostřednictvím stříkané barvy, kterou provádí poslední úpravy, však figurám dodává vzhled sochařsky modelovaných tělesných objemů, čímž svým obrazům propůjčuje nezvyklé haptické a vizuální kvality. V porovnání s ním působily kresby a malby Tomáše Bryscejna, oceněného druhým místem, svou efemérností. Jeho zvláštní černé obrazy, utvářené z mihotavých grafémů, které jsou svým charakterem blízké kresbě nebo psaní, evokují prázdnotu virtuálního chaosu. Obrazy založené na proměnlivé vizuální intenzitě jsou také protkané obrysy amorfních útvarů, jejichž amorfnost konvenuje se vzhledem malých keramických monster, umístěných na zemi nebo na hranách obrazů a kreseb. Třetí místo od poroty získala Eliška Konečná se svými velkorozměrnými malbami, šitými plasticky cítěnými objekty a sádrovými minimodely prostoru, založenými na aspektu rukodělnosti a intimity. Zkušenost práce s textilem a evokace dětské hry se propisuje také do rukopisu Alžběty Krňanské; ta své haptické obrazy na měkkém pěnovém materiálu doplnila o instalaci velkorozměrných puzzle, které staví přímo na zem nebo zavěšuje na zeď na kontrastně zbarvené pozadí. Výraznými černými tahy na nich vytahuje obrysy různých oblých linek a vlnovek.
Zbytek prostoru doplňuje výraznou barevností, čímž navozuje hravou atmosféru předumělecké zkušenosti, která v divákovi vyvolává radost a až neodolatelnou chuť narušit přirozenou bariéru mezi divákem a dílem, spočívající v omezení kontaktu na vizuální zkušenost. Objevily se tu také obrazové instalace Markéty Jáchimové, která mezi finalisty figurovala již před třemi lety. Jáchimová se věnuje rozvíjení vlastního vyjadřovacího jazyka na pomezí malby, kresby a objektu, vesměs závěsného charakteru. Tyto práce jsou motivovány snahou o vytvoření prostoru pro přechod mezi životem a smrtí, pro tyto účely využívá nalezené materiály tradičně spojované s funerální architekturou a transformuje je do svých nových „prostorů“ propojujících jazyk minimalismu s prvky barokní opulentnosti a pop-romantiky. Podruhé se mezi finalisty objevily také práce Kryštofa Strejce, jehož barevné figurativní olejové pastely jsou výsledkem rychlé intuitivní práce reagující na nejrůznější podněty. Své obrazy tu kombinuje s motivy vyřezávanými na deskách stolů a podobně jako u Jáchimové u něho nalezneme dispozici k dekorativismu a recyklaci existujících předmětů, zakomponovaných do nového autonomního celku. Ačkoliv se jeho práce zdají být hlavně veselé, nalezneme tu odkazy také na vážnější společenská témata. Ta ve své práci silněji akcentuje Marika Volfová, jež se představila svou instalací volně položeného desetimetrového panoramatického plátna, kterým otevírá téma environmentu, nomadismu a globalizace.
