Brněnská výstava ukazuje přehled signifikantních děl ženského feministického umění ze sbírky Sammlung Verbund z Vídně, který není omezen pouze na proslavený vídeňský akcionismus – kromě Judy Chicago, VALIE EXPORT, ORLAN či Giny Pane představuje také díla méně známých umělkyň ze Severní a Jižní Ameriky či Asie. Výstava je rozdělena na několik jasně vymezených celků – mýtus krásy, mýtus matky-manželky-hospodyně, mýtus ženy jako sexuálního objektu, mýtus genderu a přetvářky a v neposlední řadě i mýtus fyzického či mentálního uvěznění. Cíl výstavy je také zřejmý – poukázat na nejvýznamnější akce feministické avantgardy putovní výstavou. V důsledku toho však samotná výstava pokulhává v kontextu aktuálnosti daného tématu a stává se pouhou floskulí. Hlavní heslo feministické vlny „osobní je politické“ rezonuje s umělkyněmi z nejrůznějších koutů světa (Peru, Brazílie, Kuba, Polsko, Egypt nebo Nový Zéland), avšak československou scénu plně míjí. A to, proč toto heslo míjí československý kontext, zde není vysvětleno. Když chtěly umělkyně v 70. letech burcovat, angažovat se, nedělaly to přeci pouze v galerijním prostoru.
A zde právě vidím problém, který v sobě tato putovní výstava skrývá: Může divákovi nabídnout něco víc, než že funguje jako muzejní archiválie? Výstava už dnes nevyvolá žádný rozruch, jaký si umělkyně ve své době přály. V době, kdy se otevřely otázky témat #MeToo a vystoupila třetí vlna feminismu, u ní proto velmi silně postrádáme kontext současnosti. Zdá se, že až příliš nostalgicky mytologizuje díla feministických hvězd jedné historické éry, místo aby pracovala s kontextem aktuálních problémů a témat současného umění v propojení politického aktivismu s avantgardním uměním, tak jak na to nahlíží např. vídeňský Mumok. Patrně nejsmutnější na tom je však to, že se energie těchto žen poměrně rychle z umělecké branže vytratila. Z toho možná plyne i pocit vnitřní úzkosti, který tato výstava vyvolává.