Nula jako všechno i nic. Bota jako periferie těla (v kontaktu se zemí, v opozici vůči hlavě/mysli). Klíčová dírka a okno jako bariéra i pojítko mezi prostory. Kopec, ale bez vrcholu. To jsou motivy, které se prolínaly výstavou Extrémní realismus Roberta Šalandy. Doprovodil ji katalog s názvem Nespolehlivý vypravěč, který expozici vsadil do kontextu několika dalších výstav.
Šalanda se vyjadřuje zejména malířskými prostředky. Pro jeho díla je příznačná výrazná barevnost, tvarová redukce, mnohdy do podoby jednoduchých znaků, které napříč jeho tvorbou vytvářejí specifické tvarosloví, vztah obrazu a textu. Důležité je také napětí mezi banálností a závažností i přítomnost určité absurdity a nadsázky. Prezentované práce byly sestaveny do pečlivě budovaného celku pracujícího s dispozicemi galerie. Zatímco například sloup se stal přirozeným bodem změny rytmu expozice, s galerijním prostorem jako by malíř sváděl boj o dynamiku výstavy i o její těžiště – instalačně přetížená úvodní část kontrastovala s protilehlou volnou zdí. Motivy se prolínaly papírovými kolážemi i velkoformátovými malbami, přetékaly z obrazů na zeď, barvy zaplnily stěny, vstoupily do prostoru a opíraly se o sloup. Šalanda rád výstavy opatřuje rozporuplnými názvy, které ve spojení s jejich obsahem vytvářejí napětí. Extrémní realismus? Ironie nebo pobídka k úvahám o vztahu malby k realistickému zobrazení a modernistickým konceptům? Proč ne. Autor ale hovoří spíše o realismu v rovině mentální. Motivy tak mohou být niternými piktogramy, které se splétají v obměňovaných kontextech do svébytného obrazového jazyka. Ostatně jeho působivě literárně laděnou reflexi nabízí katalogový text kurátora výstavy Petra Vaňouse.
Zdá se, že expozice koncipovaná jako komplexní dílo se posunula více k introspektivní výpovědi o samotné tvorbě. Přesvědčivá vizualita pracující se znaky zdánlivě banálních motivů, s kompozičními i významovými kontrasty postavila diváka tváří v tvář nejen abstraktním příběhům „nespolehlivého vypravěče“, ale především svým vlastním asociacím.
