Dnes na sklonku civilizace se umělci mnohem více podobají odvěkým hermetikům, kteří zasvětili své životy alchymii. Jak dokládá stará alchymistická formule „Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem“ („Navštiv nitro země, očištěním nalezneš skrytý kámen)“, hledali dávní badatelé elixír mládí a kámen mudrců. Některé současné kolektivní umělecké projekty se pro změnu snaží nalézt pozitivní vize budoucnosti v umění jako nástroji léčení společnosti. V rámci dnešního uměleckého diskurzu je aktuální ptát se po etice, po funkčnosti či dysfunkci zažitých společenských norem, objevovat nové způsoby vztahů. Pro berlínský Hyenaz a Phoenix z Budapešti, dvě performativní uskupení, jimž je věnován tento text, jsou v tomto smyslu charakteristické kvality svědčící o transcendentální ryzosti jejich přístupu k těmto otázkám: vzpoura vedená zdola skrze odkrývání a transformace strachu, boj se všudypřítomnou skepsí, nacházení skrytého významu věcí hluboko pod vlastními vášněmi, kolektivní prožitek transu, transformace sexuality, symbolický význam pohybů, překročení genderových stereotypů, objevování silných emocí, riskantní upřímnost a radikální otevřenost. Dokládají to tyto dvě performance uskutečněné v nedávné době v Čechách.
Hyenaz
Berlínské uskupení Hyenaz (hyenaz.com) tvořené Adrienne Teicher a Kathryn Fischer vystoupilo na jaře roku 2018 v pražském klubu Punctum. Doprovodili je i české umělkyně a umělci Hana Frisonsová, Tereza Silon a Mojmír Pukl. Před začátkem akce se umělci optali obecenstva, čemu pošlou energii, kterou společně vygenerují. Domluvili se na společenském problému nerovnosti a rituál mohl začít. Aktéři dokázali ihned vtáhnout diváky do děje, spoutali všechny k sobě dlouhým pruhem látky, který upomínal pupečník, a vytvořili tak z lidí homogenní hmotu. Dotekem kůže na kůži, techno beaty a sdíleným zpěvem se všichni rozpustili v jeden celek a postupně vstoupili do transu. Kdo vtažení do hry nepřijal, postupně opustil prostor. Celá skupina twerkovala, všichni lezli po břiše na zemi jako hadi. Mezi performery a diváky nebyl rozdíl. Skupinový trans připomínal pradávnou kolektivní sexualitu, přinášel velké vnitřní očištění, propojení a zdroj energie. Ještě několik dnů jsem cítila vlastní nespoutanou sílu, potenciál propojení s druhými a překročení vlastního ega.
Phoenix
V únoru letošního roku se v brněnském Domě pánů z Kunštátu konala výstava věnovaná queer tematice s názvem We will not cancel our show. Maďarské trio Phoenix tvořené kurátorem Gyolou Muskovicsem, designérem 3D her Támasem Pállem a tanečníkem Viktorem Szerim navodilo svojí instalací a performancí imaginativní atmosféru, kdy nechalo diváky vstoupit do částečně reálného a částečně virtuálního darkroomu, kde se jako zhmotnění sexuální touhy a fantazie způsobené halucinogenními drogami pohybovaly dystopické virtuální bytosti. Tyto bytosti pomocí chatu flirtovaly s tanečníkem, který se svými pohyby pokoušel přejít z 3D formy do 2D, jako by sám sebe animoval v čistě animálním tanci vyjadřujícím extázi vášně. Ve světle umění tak byly vyvolány temné touhy člověka, aby přijetím a transformací nalezly své místo jako hluboký a silný zdroj energie a informací. Pokud se na tento osobní tělesný beat naladíme a dovolíme si jeho rytmus prožít do hloubky, čeká nás uvnitř jeho třeštění klidné znovuzrození. Za klimaxem emocionálního transu čeká tichá přítomnost, která existuje zcela nezávisle na nás jako kolektivní vědomí, čistý vnitřní pozorovatel. Zdroj nadosobní moudrosti. Temná i světlá cesta těchto dvou performativních rituálů usilovala o určitý stav citlivosti, otevřenosti a nezávislosti, kterou duchovní nazývají Love without attachment a Love without borders.
Naše společnost se snaží vynechat/ignorovat/vyblokovat cokoliv, co nekoresponduje s našimi přežitými ideály, ke kterým patří i strach z plně prožitých emocí. Stále hledáme vnější důvody společenského úpadku a odmítáme si uvědomit, že dokud neintegrujeme vlastní sexualitu, dokud nevezmeme v potaz čistou přírodní sílu v její kráse a surovosti, ale rovněž nebezpečí a pokoře, neposuneme se v transformaci zažitých společenských hodnot.
Umění v tomto kontextu navrací emocím jejich původní význam, znovu splétá vzájemné vztahy mezi lidmi. Přehodnocuje stávající společenské normy. Hledá a nachází hluboko v lidském nitru nové formy spirituality prožité skrze tělesnost. Skrze kritiku zaběhlých stereotypů objevuje pro společnost nové vize a naději.
Darina Alster je umělkyně.