Současné tělo je navzdory všemu dosaženému vědeckému poznání pro většinu z nás v našem každodenním životě enigma. Přestože nám řada dnešních posthumanistických myslitelů předkládá vize o spásném spojení technologie a biologie nebo dekonstruuje naše představy vědomí jako něčeho specificky lidského, my musíme žít stále své životy přehlcené technologií. Ta už ale ztratila své osvobozující kouzlo jinakosti a stala se děsivou všedností. I když se lidské myšlení v průběhu několika posledních staletí, především v tom minulém, soustavně věnovalo tomu, jak naši materiální rozprostřenost uchopit a vysvětlit její propojení s naším sebeuvědoměním, nástup všudypřítomnými multimédii prostoupené reality a zdaleka ne bezkonfliktní „tání“ tradičních tělesných rolí nám vše zase krásně pomíchalo. Otázkou zůstává, kde je hranice mezi naší představou „já“, tedy věcí, se kterou zacházíme jako s „naším“ tělem a kdy tělo představuje pouhý materiál. Spolu s virtuálním prostředím, kam vstupujeme ať již přímo vizuálními rozhraními, nebo prostřednictvím reprezentace jinými „těly“ (jako je tomu v počítačových hrách), se hranice mezi hmatatelným a imaginárním stává stále prostupnější. Stejně tak nám postupné pronikání technologie do přímého soužití s našimi těly značně naleptává další doposud silně vnímanou hranici mezi technickým a organickým. Většinu těchto aspektů, jejich potenciálu i jejich hrozeb již v předchozím století zmapovalo několik generací technologických vizionářů i dystopiků. Nicméně doposud šlo většinou o kalkulaci, hru s představovaným, postaveným tvůrčím způsobem do kontrastu k odlišné každodenní všednosti. Nejinak tomu dlouho bylo i v oblasti populární vizuální kultury, která vždy vytvářela svět úniku před všední realitou.
Tento svět nyní ale začínají ovlivňovat generace, které do svého dospělého života vstoupily už v době, kdy se danou realitou staly všudypřítomné digitální technologie, neomezené datové propojení i skoro bezprostřední dostupnost jakýchkoliv nehiearchizovaných informací. Jistě, pro řadu z nich byl odpovědí i onen již tolikrát propraný a leckým dnes jako módní pojem zavrhovaný „post-internet“. Chvíle, kdy se spektakulární a takřka neohraničené virtuální prostředí proměnilo v onen svět běžného života, před nímž nelze uniknout, však souvisí především s traumatem starší generace, která ještě zažila ony utopické počátky nových technologií. Pro ty, co přišli po nich, už je takové srovnávání do značné míry irelevantní. To, co jim zůstává, je dnešní ekologicky i společensky nestabilní svět, jehož neoddělitelnou součástí je právě zmíněné a rovněž nestabilní vnímání tělesnosti, rozprostřenosti, místa a identity. Ona všudypřítomná ambivalence mezi předmětným a virtuálním pak je již pouze nevyhnutelnou vše komplikující daností. Celá tato situace, dotýkající se přímo našeho bezprostředního vnímání reality, je jistě jedním z podstatných důvodů obnoveného zájmu o performativní způsoby tvůrčího výrazu, který v poslední době můžeme najít u řady mladších autorů, včetně těch českých.
Ve své performativní události Retrospektiva, realizované v expozicích moderního umění pražské Národní galerie v roce 2016, zinscenoval Lukáš Hoffman, známý rovněž pod přezdívkou Saliva, situace, které umně balancovaly mezi s emocionalitou si pohrávající křehkostí smyslových požitků a vyhraněnou elegancí avantgardní módní přehlídky. Autor tu spojil hru s až afektovanými performativy převzatými ze současné módní scény a expresivitu vycházející z výtvarné sféry. Tato ambivalentní kombinace strojenosti a autenticity využila inscenování a choreografii jakožto legitimní prostředky. Přitom tyto „divadelní“ nástroje byly dlouho právě v českém prostředí pravým opakem toho, co se pokládalo za „reálně“ prožívanou performativní událost. V mezinárodním kontextu, z něhož Hoffman intenzivně čerpá svou zkušenost, je tato poloha zapojující inscenační prostředky naopak populární již delší dobu (nelze nepřipomenout především dnes až zprofanovanou tvorbu Anne Imhof). I když Hoffman většinou nevyužívá digitálních médií, byl i jeho performativní přístup založen především na průniku „iluze“ a materiality. Hraný spektákl efektně oblečených i pohybujících se aktérů, někdy navazujících kontakt i s figurativními díly v expozicích, vstoupil do tady a teď autenticky prožívané reality prostupného galerijního prostoru.
Choreografie hraje zásadní roli i v případě performancí Marie Tučkové spojených s rituálem a tělesným sdílením (viz její cyklus Ursula Uwe, 2017). Její poetizované, a přitom hravé události zapojují vedle sebe skupiny aktérek s organicky inscenovanou scénu (která nám může vzdáleně připomenout sochařské scény, které kdysi vytvářel Isamu Noguchi pro Marthu Graham). Důležitou roli zde však hraje i verbální narativ, s jehož pomocí autorka buduje své archetypální příběhy, točící se kolem ženské identity a jejího sdílení. Tento pocit, je umocněn pomocí kostýmů vytvářejících vazbu mezi scénou a aktérkami. Obojí svou měkkou materialitou i barvami blízkými inkarnátu odkazuje právě na ženskou tělesnost performerek.
Zjevná snaha o organické, měkké a mezi tělem a okolní hmotou viskózně pronikající ztvárnění se váže také na jeden podstatný aspekt, se kterým se často setkáme při reflexi současné tělesnosti obecně. – V našem vnímání vlastního těla hraje čím dál větší roli jeho subjektivizované, neexaktní chápání, které nahrazuje karteziánský řád onou tekutou a neustále se proměňující neurčitostí vnímaných hranic mezi „já“ a tím „ostatním“. Významnou roli v této transformaci vnímání hrají poněkud paradoxně právě nové digitální technologie a obrazové reprezentace, které jsou ve svých kořenech pevně spojeny s oním klasickým racionálně perspektivním zobrazením. Jejich neustálé přesahy do tělesně cítěné reality (jak to je vidět třeba u zmíněné práce Viktora Dedka) však do značné míry narušují tradiční model albertiovského chápání obrazu jakožto okna a nahrazují ho velmi tělesnou vazbou. Viděné a fyzicky vnímané se tu stéká do organicky cítěné fluidnosti.
Současné performativní realizace nastupující české umělecké generace jsou v tomto ohledu neoddělitelně spojené s problematikou vnímání tělesnosti jak ve zmíněném percepčním smyslu, tak ve smyslu sociálním – kde vztah těla a společenského řádu vytváří často napětí a tázání se po jeho pracovní (jak je to vidět u videa Marie Lukáčové) či emocionální (jak to naznačuje vypjatá afektovanost v performanci Lukáše Hoffmana) situaci.
