Antony Gormley – Present

Významný britský sochař Antony Gormley se v českobudějovické Galerii současného umění a architektury představil tak, jak je pro něj typické: prostřednictvím figurálně založené tvorby ohledával vztah mezi lidskou bytostí a prostorem. Gormley (narozen 1950) pochází z Londýna a spolu s Tonym Craggem nebo Richardem Deaconem patří k nejuznávanějším tvůrcům současného britského sochařství. V roce 1994 obdržel Turnerovu cenu, roku 2014 byl pak povýšen do šlechtického stavu. Pro jeho prožívání světa je důležitá inspirace buddhismem. K vyvolání působivého estetického dojmu stačily umělci v Českých Budějovicích čtyři předměty: tři ocelové pruty napnuté skrz místnosti galerie a litinová postava zobrazující autora v životní velikosti. Na první pohled jednoduchá situace se ovšem vyznačovala pozoruhodnými detaily, které byly dány precizní instalací, pravděpodobně jednou z nejnáročnějších v dějinách instituce. Ocelové pruty protínající v různých směrech výstavní prostor totiž byly úplně rovné, bez známky prověšení. Podobně socha „stojící“ na jedné ze stěn a nacházející se tak v úhlu 90° vůči divákům nevykazovala při své váze 630 kg žádné podpůrné či závěsné pomůcky, což samo o sobě vyvolávalo údiv. Díky tomuto nainstalování působily pruty i socha navzdory své hmotě jaksi nemateriálně, jako by nepodléhaly fyzikálním zákonům. Ocelové struny tedy bylo možné interpretovat jako zviditelnění pomyslných čar, jež si člověk projektuje do světa. Poledníky, rovnoběžky či souřadnicové linie nejrůznějších sítí umisťujeme v ideálně tvarované (a tedy nepřirozené) podobě do prostoru, abychom si usnadnili orientaci. Gormley jejich zviditelněním poukázal na konstruovanost takové orientace a pomocí vodorovně umístěné figury ji navíc zpochybnil. Vyvolal tím mimo jiné otázky po tom, nakolik můžeme naši (a tudíž nereflektovanou) perspektivu považovat za přirozeně danou. Hlubší ponor do výstavy snad mohl způsobit až mírné závratě. Ale právě v tom spočívá síla umění: vyvede nás z ustálené rovnováhy a donutí k vytvoření nové.