Kurátorský projekt Matěje Pavlíka a Lucie Rosenfeldové Právo na obraz pro Galerii etc. si v poměrně skromných podmínkách klade ambiciózní cíl: přehodnotit vztah emancipace a reprezentace v éře mediálně zprostředkované transparentnosti. Chápání tohoto vztahu v duchu politiky identit jako boje marginalizovaných skupin za právo být vidět (slyšet, cítit…) ve veřejném prostoru již neodpovídá přítomné situaci. Jestliže se dnes nástroji politického a ekonomického ovládání staly samotné platformy, pomocí nichž mohou běžní uživatele šířit své obrazy, pak by emancipační politika reprezentace měla spočívat v prosazení práva na nesouhlas se zobrazením. Jak ale zdůraznila kurátorská dvojice v doprovodné přednášce, preferovaným vyjádřením nesouhlasu není ani tak odmítnutí využívat korporátní sociální sítě, jako spíše vyjednávání o podmínkách šíření a podoby mediálního obrazu. V tomto duchu výstava přesouvá naši pozornost k hranici mezi tím, co může být ukázáno, a tím, co reprezentací uniká. Danou hranicí je v pojetí Rosenfeldové a Pavlíka především tělo, jež v protikladu k médiím veřejné komunikace tvoří jakési médium „vnitřního oka“, které dává vzniknout obrazům dostupným jen subjektu samotnému. Komorní instalace orientovaná na jeden úhel pohledu umožňuje naráz sledovat několik těl vzpírajících se nebo podléhajících násilí, které na nich páchají obdélníky obrazovek, projekcí a fotografií. Křehkost ohraničovaného, vymezovaného a formátovaného těla je akcentována výřezem fotografického záznamu z fyzicky bolestivé akce Petra Štembery, neutralizována postprodukčními úpravami novinářských fotografií ve slideshow Tomáše Kajánka, fikcionalizována skrze uměleckou rekontextualizaci soukromé výpovědi ve videu Sadie Benning, vychází na povrch při dekonstrukci ideálu homosexuálního mužského těla u Mariah Garnett, odpoutává se od parametrů osobní identifikace v manipulovaných fotografiích kurzu první pomoci od Almy Lily Rainer. Nakonec – nebo pro začátek – dostávají políček samotní diváci a divačky, když jim Agresivní copyright Jana Mucsky odebírá právo na jakékoliv nakládání s obrazem počínaje vlastní percepcí. Nic z toho, na co se tu díváme, není pro nás.
Kurátorský projekt Matěje Pavlíka a Lucie Rosenfeldové Právo na obraz pro Galerii etc. si v poměrně skromných podmínkách klade ambiciózní cíl: přehodnotit vztah emancipace a reprezentace v éře mediálně zprostředkované transparentnosti. Chápání tohoto vztahu v duchu politiky identit jako boje marginalizovaných skupin za právo být vidět (slyšet, cítit…) ve veřejném prostoru již neodpovídá přítomné situaci. Jestliže se dnes nástroji politického a ekonomického ovládání staly samotné platformy, pomocí nichž mohou běžní uživatele šířit své obrazy, pak by emancipační politika reprezentace měla spočívat v prosazení práva na nesouhlas se zobrazením. Jak ale zdůraznila kurátorská dvojice v doprovodné přednášce, preferovaným vyjádřením nesouhlasu není ani tak odmítnutí využívat korporátní sociální sítě, jako spíše vyjednávání o podmínkách šíření a podoby mediálního obrazu. V tomto duchu výstava přesouvá naši pozornost k hranici mezi tím, co může být ukázáno, a tím, co reprezentací uniká. Danou hranicí je v pojetí Rosenfeldové a Pavlíka především tělo, jež v protikladu k médiím veřejné komunikace tvoří jakési médium „vnitřního oka“, které dává vzniknout obrazům dostupným jen subjektu samotnému. Komorní instalace orientovaná na jeden úhel pohledu umožňuje naráz sledovat několik těl vzpírajících se nebo podléhajících násilí, které na nich páchají obdélníky obrazovek, projekcí a fotografií. Křehkost ohraničovaného, vymezovaného a formátovaného těla je akcentována výřezem fotografického záznamu z fyzicky bolestivé akce Petra Štembery, neutralizována postprodukčními úpravami novinářských fotografií ve slideshow Tomáše Kajánka, fikcionalizována skrze uměleckou rekontextualizaci soukromé výpovědi ve videu Sadie Benning, vychází na povrch při dekonstrukci ideálu homosexuálního mužského těla u Mariah Garnett, odpoutává se od parametrů osobní identifikace v manipulovaných fotografiích kurzu první pomoci od Almy Lily Rainer. Nakonec – nebo pro začátek – dostávají políček samotní diváci a divačky, když jim Agresivní copyright Jana Mucsky odebírá právo na jakékoliv nakládání s obrazem počínaje vlastní percepcí. Nic z toho, na co se tu díváme, není pro nás.
