Říká se, že nová vlna je mrtvá by

by 15. 6. 2019

V dohasínající českobudějovické Galerii Mariánská, z níž se pravděpodobně brzy stane komerčně využívaný prostor, proběhla před nedávnem (dvoj)výstava, kterou lze s trochou nadsázky považovat za labutí píseň dotyčné výstavní instituce. Prezentace, již zorganizovala místní Alšova jihočeská galerie, nepochybně svou působivostí vynikla nad jindy nezajímavým kulturním programem budovy na Mariánském náměstí. Vedle pozoruhodné sólové expozice koncepto- realisty Martina Velíška bylo možné navštívit také výstavu zaměřenou na českou postmoderní malbu (a několik soch) 80. let 20. století. K vidění přitom byla díla renomovaných výtvarníků, kteří patří stále k aktivním účastníkům umělecké scény: namátkou zmíním Jiřího Davida, Vladimíra Kokoliu, Jaroslava Rónu, Františka Skálu, Petra Nikla, Jana Mertu, Jiřího Sopka a výčet by mohl pokračovat. Bylo užitečné a potěšující zhlédnout malované obrazy Jiřího Kovandy, málo vystavovaného Vladimíra Nováka, neuchopitelného Petra Pavlíka, objevnou spolupráci Milana Kunce s Janem Knapem či v jižních Čechách stále poněkud „exotického“ Daniela Balabána. Každý z pětadvacítky autorů (včetně dvou autorek) byl ovšem představen průměrně 2–3 obrazy, což poněkud ztěžovalo koncentraci a vedlo k jisté povrchnosti vizuálního čtení. Výstava se nepouštěla do kunsthistorické interpretace, poskytla pouze základní přehled toho, co v tradičních výtvarných technikách 80. let tvořili muži mladšího věku pohybující se převážně v Praze a okolí. Jednalo se o přiznaný pokus kurátora Martina Dostála konfrontovat tvorbu generačně navazujících skupin 12/15 a Tvrdohlaví. Osobně jsem nicméně nalézal spíše než rozdílnosti více společných aspektů, především tendenci k určité neotesanosti, záměrné nekultivovanosti pojící se s postmoderní groteskou. Suma sumárum, prezentace byla potřebnou, protože zřídka vídanou záležitostí, ale vnímám ji jako teprve první krok či podnět ke komplexnějšímu zhodnocení umělecké produkce inkriminovaného období.

More stories by

Zdeněk Brdek