Retrospektivní návrat k tvorbě studentské skupiny Luxsus byl zajímavý už tím, že na jednom prostoru koncentroval významnou část její produkce z druhé poloviny 90. let. V generačním uskupení, jež vzešlo z tehdejšího Ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida na AVU, se přes tehdy panující averzi vůči malbě všichni bez výjimky věnovali právě jí. Pětice tehdejších studentů David Adamec, Vilém Kabzan, František Matoušek, Michal Novotný a Jakub Špaňhel vstoupila na uměleckou scénu v roce 1995 a během několika let své existence narušovala tehdy převládající efemérní konceptuální estetiku.
Jak ukazuje název skupiny, její členy spojovalo naivní okouzlení novou konzumní kulturou, v jejímž rámci se i jejich malířská produkce měla stát obchodovatelnou komoditou. V domácím prostředí byl jejich přístup k malbě, pohybující se mezi ironií a fascinací, relativně nový a neotřelý. Jejich obrázky, mezi nimiž převládala abstrakce tendující ke kýčovité líbivosti, ale i motivy supermodelek a ikon popkultury, přinášely novou a lehce drzou vizualitu. Stejně tak byly zbaveny zavedených malířských postupů, kde různorodost technik a vkládání pro malbu nezvyklých materiálů rozrušovala lokální uzavřenost média. Mladí autoři přispěli svým kolektivním tvořením obrazů také k narušení kultu autorství, jemuž nadřadili asociační dialog a kolektivitu. Z jejich přístupu lze vyčíst jistou intuitivní paralelu s generačně spřízněnou skupinou Bezhlavý jezdec, ale i vnitřní návaznost na práci některých starších kolegů, kteří se k malbě obraceli jinak, než bylo v českých podmínkách běžné. O tom, že hledání nového přístupu k malbě pro ně bylo v té době stěžejní, svědčí i kontakty s Václavem Stratilem nebo také s Jiřím G. Dokoupilem, jehož malířské techniky tehdy v Praze nepochybně zapůsobily svou odlišností. Nelze než potvrdit, že i po dvaceti letech vyvstává z otevřenosti bývalých členů Luxsusu vůči novým podnětům stále jistá míra aktuálnosti, současně výstava pomáhá osvětlit jejich dílčí roli v rámci transformace lokálního přístupu k malbě.
