Hulačová-Keresztes-Janoušek by Barbora Ropková

Společná výstava dvou mladých sochařek – Anny Hulačové a Zsófie Keresztes – je koncipována jako reakce na problematiku globální ekologické krize spojenou s ohrožením včel, v jejichž vymírání autorky spatřují předzvěst lidské katastrofy. Pro hlavní místnost výstavy vytvořily společnou instalaci vycházející z Boschova triptychu Zahrada pozemských rozkoší, pokládaného za předchůdce surrealismu, čímž odkazují na schopnost této obrazné symboliky promítat do umění různá varování před lidskými sebedestruktivními katastrofami. Právě proto zvolila kurátorka Sandra Baborovská za „hosta“ výstavy surrealistického malíře Františka Janouška (1890–1943), jehož ilustrace k Maeterlinckově knize Život včel z roku 1935 jsou zasazeny do celku výstavy, kde překvapivě působí jako vizuální pandán k amorfním objektům maďarské umělkyně. Práce obou sochařek se potkávají v rámci zajímavě instalačně koncipovaného celku, v němž se podivuhodně doplňují jejich odlišné výrazové formy, odkazující na příznačnou podvojnost surrealistické estetiky. Práce Anny Hulačové jsou veskrze předmětné a nebarevné, čímž nechávají působit haptickou materialitu lipového dřeva nebo betonu. Anonymitu postav podtrhují chybějící obličeje nahrazené plochými deskami s digitálními tisky včel nebo včelí plástve umístěné do tělesných útrob, čímž navozují otázku vzájemné podmíněnosti života člověka a hmyzu. Polystyrenové objekty Zsófie Keresztes pokryté barevnou skleněnou mozaikou představují sebedestruktivní organismy, v jejichž amorfnosti nacházíme tělesnou oblost a fyzickou přítomnost, prolínající se s estetikou digitálních fantazijních organismů. Keresztes tak paradoxně evokuje podobnou anonymní tělesnost, poukazující na vzrůstající vliv uměle vytvořené paralelní reality, ohrožující existenci přírodního elementu, přičemž ostré rozpory těchto světů uvozuje v tvorbě obou umělkyň také kontrast přírodního a rukodělného prvku s tím průmyslovým a digitálním.