Česká umelkyňa Lenka Klodová pracuje s rôznymi umeleckými médiami: vytvára inštalácie, performancie, participatívne projekty a venuje sa aj umeleckému výskumu. Na českej umeleckej scéne sa výrazne presadila v druhej polovici 90. rokov minulého storočia, keď sa začala venovať témam ženskej skúsenosti, rodovým vzťahom a spoločenským mechanizmom. Vo svojich dielach často pracuje s humorom, ktorý sa pohybuje na „hranici dobrého vkusu“. Mnoho jej prác je určených pre verejný priestor. Od roku 2010 vedie Ateliér telového dizajnu (FaVU, Brno) a od roku 2015 organizuje performatívne zameraný Festival nahých foriem. Rozhovor sa venuje pohľadu umelkyne na umenie a umeleckú prevádzku rodovou optikou.
Lenka Kukurová: Na vysokej škole si v deväťdesiatych rokoch minulého storočia študovala v sochárskom ateliéri Kurta Gebauera (VŠUP, Praha). Sochárstvo bývalo tradične vnímané ako „mužská disciplína“. Zohrávali rodové otázky počas tvojho štúdia nejakú očividnú rolu alebo to bola téma, ktorá bola skôr podprahová?
Lenka Klodová: Sochařství v ateliéru Kurta Gebauera jsem studovala mezi lety 1990–97. V té době došlo k silné feminizaci ateliéru na úrovni studentstva, ale pokud mluvíme abstraktně o „mužských“ či „ženských“ charakteristikách sochařství, tak ty nebyly závislé na personálním obsazení. Určité projevy „mužskosti“ v sochařství byly i důvodem, proč mně sochařství fascinovalo. Hned na začátku mého studia se výrazový rejstřík rozšířil o instalace a s nimi přišlo období velkých gest, prostorové i materiálové velkorysosti, řešení veřejného prostoru a chápání sochaře jako jeho garanta. „Mít koule“ v tomto smyslu nebylo vázáno na pohlaví autora. Vždyť jedním ze zásadních setkání bylo setkání s Magdalenou Jetelovou a jejími studenty na společných výstavách v Praze i v Düsseldorfu. Následné období kolem poloviny 90. let se neslo v duchu objevení vnitřnějších a intimnějších témat, což vedlo i k hledání alternativních materiálů i postupů, často blízko stylům arte povera a DIY postupům. Ale třeba svou diplomovou prací O Boženě nebo realizací pískovcového nápisu Miluji v Neratovicích ještě ve formě vzdávám hold onomu monumentálnímu duchu sochařství. Otázka jistě směřuje také do personální roviny reflexe genderových vztahů mezi studenty a pedagogy. Myslím si, že genderová příslušnost autora a argumentace jí se objevila právě ve spojitosti se zintimněním témat. Zpočátku, v onom období monumentálních instalací, byly tyto osobní otázky překryty vztahováním se spíše k univerzálnímu formálnímu uměleckému jazyku. Jakmile se začaly objevovat práce s tématy identity, začaly se v komentářích objevovat termíny jako „ženské umění“. Nutno říci, že tento vývoj je zcela logický a odpovídá pedagogickému vedení Kurta Gebauera, který se snažil vést studenty k tomu, aby v sobě nalezli vlastní zdroj umělecké tvorby, spíše než aby dělali nějaká formální či technologická cvičení.
Lenka Kukurová: Nestretávala si sa v tej dobe s názorom, že ako umelkyňa nemáš rovnakú šancu uplatniť sa ako tvoji mužskí kolegovia? S predpokladom, že na umeleckú prácu pravdepodobne rezignuješ v dôsledku preferencie rodiny.
Lenka Klodová: Já bych pro námitky toho druhu už na škole nebyla vhodný objekt. Propojování rodiny a umělecké tvorby se mi už tehdy stalo přirozeným programem, protože první dítě se mi narodilo v 1. ročníku a další v 5. ročníku. Situace s tím spojené a jejich odraz na vlastním těle jsou vlastně od té doby mými hlavními tématy. Příchod rodiny ale odradil od tvorby nebo aspoň na chvíli zpomalil řadu mých ve škole úspěšnějších kolegyň. Mnohé důvody byly genderové, zvláště ve svazcích dvou umělců, ale jeden aspekt byl též obecný – rodičovství nabízelo zcela jednoznačnou smysluplnost, která se v případě umělecké tvorby musí pracně stavět a hledat. Druhý, závažnější problém je nutnost se uživit. Takže je nutné energii a čas rozdělit na tři díly – péče o rodinu (nehonorovaná, společensky marginalizovaná, ale pro rodiče existenciální základ), uměleckou tvorbu (která potřebuje v počátcích velké množství času pro hledání a pokusy) a zajištění živobytí (většinou někde na hraně mezi uměním – pedagogikou, grafikou, drobnými zakázkami, až později nějaké granty). Já jsem měla zpočátku, již se třemi dětmi, podporu rodiny a svého muže a povedlo se mi vymyslet si způsob vydělávání peněz na průniku umělecké a řemeslné tvorby – založila jsem skupinu Strašné dítě pro vymýšlení a tvorbu site specific dětských hřišť. Přestože je to velmi těžká práce, myslím si, že mi to zachránilo spoustu mentální energie a času pro umění, o kterou bych podle mě mohla přijít při nějakém regulérním zaměstnání na plný úvazek.
Lenka Kukurová: Od roku 2010 pôsobíš na škole ako vedúca Ateliéru telového dizajnu (FaVU, Brno). V čom sa zmenili pomery v umeleckom školstve od doby tvojho štúdia, ak sa na ne pozrieme rodovou optikou?
Lenka Klodová: Proběhly zásadní změny, které se týkají názvosloví, pojmenovávání jevů a fenoménů. Už máme slova pro dialog místo nejasných a neartikulovaných pocitů nespravedlnosti. Takže teď podle mě probíhá fáze (už dost dlouhá) pojmenovávání a po ní bude následovat fáze změn. Důležité je, aby se to pojmenování nechalo doběhnout do konce a aby nebylo přerušováno nebo oslyšováno jako hysterický útok na stávající systém. Holá čísla, jako je poměr 2 : 14 v neprospěch žen ve vedení ateliérů na FaVU, nebo spíše 3 : 25 v Umělecké radě FaVU včetně čestných členů, mluví už sama o sobě. Přitom zrovna oblast umění by teoreticky nemusela mít důvod k maskulinizaci. Lenka Kukurová: Je táto diskusia u vás na škole živá, alebo je len vecou tvojho ateliéru? Lenka Klodová: Diskuzi na FaVU nyní iniciuje skupina zvaná H-Art, ve které převažují studentky našeho ateliéru. Snaží se jednak o formulaci genderových problémů na FaVU a hlavně o osvětu formou přednášek a diskuzí. Zájem ostatních studentů není moc valný. Nepřičítám to ale opačným stanoviskům nebo odporu vůči genderové perspektivě, spíš je to podle mě projev celospolečenské atmosféry poklidu v období konjunktury a také změny ve formě „protestu“, který lze spíše než viditelnou účastí provozovat tiše na sociálních sítích nebo zodpovědným životním stylem.
Lenka Kukurová: „Ženské témy“ v českom umení 90. rokov súviseli zvyčajne s telesnosťou, tvoje dielo O Božene (1997) však odkazuje k rodovej otázke v spoločenskom zmysle. Akými úvahami si sa k tejto téme dostala?
Lenka Klodová: Diplomová práce O Boženě je křižovatkou několika motivů. První, „oficiální“ linka odkazuje k Boženě Němcové, naší obrozenecké heroině. Velice mě uchvátily její dopisy, které začaly v 90. letech vycházet, a tragičnost v nich obsažená. Ona ve školních čítankách zkamenělá autorka Babičky začala ožívat a jevit se jako osobnost, na kterou lze i v současnosti navázat jako na protofeministickou autorku. Sousloví „Bože, žena“, které v nápisu bliká, by mohlo být citátem z Boženiných deníků. Druhým momentem byl můj vztah ke škole a potřeba důstojně a zároveň aktuálně vyjádřit něco z atmosféry nostalgie, tradice a monumentální hrdosti, kterou jsem měla se školou spojenou. Posledním zdrojem, ale ne nejslabším, bylo narození mé dcery Boženy v roce 1995, která nese dále jméno mé babičky.
Lenka Kukurová: V dizertačnej práci si sa zaoberala témou pornografie vo forme pornografických časopisov. S pornografiou nevyhnutne súvisia mocenské mechanizmy. Prečo ťa zaujala táto téma a čo podľa teba vypovedá o spoločnosti?
Lenka Klodová: Práce Ženin mi skutečně přinesla obrovské množství poznatků, týkající se provázání zobrazování lidské sexuality s politikou. Myslím, že jsem to ani na začátku nečekala. Třeba celá rozsáhlá literatura týkající se tzv. sexwars v 80. letech v USA a Velké Británii pro mě byla objevem a velkým zdrojem argumentačních možností. Původní inspirace ale vycházela vlastně taky z mého sochařského školení, z momentu vztahu umělce k veřejnému prostoru. Zarazilo mě, kolik z veřejného prostoru mají erotické časopisy pro sebe. Bylo mi líto, že tento prostor není využit lépe, diverzifikovaněji, že zde dominuje pouze jeden typ zobrazení, stereotyp vyprodukovaný pornoprůmyslem. Práce tedy byla kritická, ale ve výsledku neměla vést k argumentům pro zákaz, ale k pobídce k alternativám. K tomu, že by pornografická produkce a její prezentace mohla vypovídat o vývoji společnosti, jsem se dostala až později. Vlastně se k tomu dostávám až v současnosti. Je pro mě zajímavá česká produkce počátku 90. let, ve které se odráží dobové idealistické představy o pornografii jako symbolu svobodné společnosti a postupné střízlivění, které s sebou nese ústup z kreativity směrem k mechanické produkci. Konkrétně jsem fascinovaná životním cyklem magazínu Leo, ale výsledná práce na toto téma je ještě v procesu.
Lenka Kukurová: Zameraním svojich diel si začala byť pomerne skoro zaraďovaná k feministickému umeniu. Aký je z tvojho pohľadu rozdiel medzi umelkyňou-feministkou a feministickým umením?
Lenka Klodová: Tohle téma často probíráme se studentkami a studenty v Ateliéru tělového designu. Zdá se mi, že teď, když už jsou termíny jako feministka, feministický frekventovaně ve vzduchu, je jejich použití snazší, a možná také mechaničtější, bez nutnosti přesněji vysvětlovat. Když si vzpomenu na onen pověstný odpor českých umělkyň proti označení „feministická umělkyně“ v 90. letech, vnímám to zpětně na jedné straně jako odpor proti nálepkování a touhu užít si svou individuálnost bez značení, ale na druhé straně za tím vidím také velkou poctivost, kdy by použití tohoto adjektiva měla předcházet důsledná analýza a ztotožnění se s jeho obsahem. V rámci tohoto chápání jsem v té době za jedinou feministickou umělkyni považovala Janu Štěpánovou, které šlo ve tvorbě primárně o politické cíle. Ostatní umělkyně bych označila za umělkyně s feministickými obsahy v tvorbě. Současný obsah označení se za feministku vnímám jako přihlášení se k určitému zabarvení názorů, je to obecnější deklarace, která ještě nevypovídá o konkrétních stanoviscích.
Lenka Kukurová: Mnohé tvoje diela sú otvorene spoločensky kritické. Tvoje práce je možné pomerne často nájsť aj na aktivisticky orientovaných výstavách. Aký máš vzťah k aktivizmu a čo pre teba znamená?
Lenka Klodová: Vnímám přítomnost uměleckých prvků v aktivistických událostech jako velmi významnou. Nejenže to ukáže reflexi tématu v nějaké vizuálně nebo jinak přitažlivé formě, ukáže to expanzi tématu do dalších zápolí za čistou politickou otázku, ale často také tato díla přežijí původní událost a fungují v kontextu výtvarného umění. Já jsem se ve vztahu k aktivistickým obsahům ubírala dvě cestami. Jedna forma aktivistických témat vyplynula přirozeně z toho, že témata pro svou tvorbu velmi často pro mě generuje můj život sám. Takto jsem se dostala k nutnosti vyjádřit se k otázkám domácích porodů a regulace rodičovské volby, nebo založením skupiny Matky a Otcové k tematice rodičovství versus kariéra, nejen umělecká. Druhá cesta jsou případy otázek, které se mě netýkají osobně, ale souvisí obecně s otázkou emancipace. Sem by mohly patřit třeba mé práce pro výstavu Transgender Me.
Lenka Kukurová: Značná časť tvojej tvorby má performatívny charakter, pri performanciách často pracuješ s nahotou, tejto téme sa obšírnejšie venuješ aj v publikácii Nahé situace. V nahote je obsiahnutých veľké množstvo rozličných kódov. Ktoré sú pre teba najzaujímavejšie?
Lenka Klodová: Ve své performativní tvorbě se věnuju především „klasickému“ typu „one woman show“, performanci, kdy ve středu akce stojí moje vlastní tělo. Tudíž jeho charakteristiky, jako je rod, tvar, věk, jsou zásadní vstupní materiály. Velká část mých performancí je spojena s mým zájmem o fenomény erotické zábavy. Zjednodušeně se dá říct, že to jsou varianty na striptýz. Odtud i ta častá nahota. Připadá mi zábavné a podnětné opírat se o kulturní fenomén striptýzu, vytěžit z něj jeho atraktivnost, a těšení diváků na pohled na nahé ženské tělo pak obrátit v jiný obsah i v jiné pocity. Vím, že je to pouze úzká část možností, které performativní umění nabízí, ale baví mě pracovat ve velkých mnohaletých celcích a tento čitelný formát striptýzo-performance mi pořád ještě nabízí další a další nápady. Do několika akcí jsem zapojila i samotné profesionální striptérky, většinou tou formou, že jsem přidala svůj autorský příspěvek do jejich zaplacených šesti minut svlékacího tance. Zajímá mě fenomén fyzické erotické zábavy i v historické perspektivě. Podle mě prožíval podobnou vlnu vzedmutí v 90. letech a nyní je již za zenitem a přežívá podobně jako erotické časopisy. Zkusila jsem si před pár lety v Brně sehnat akci „zápasy žen v bahně“ a velmi mě potěšilo, že dostupná byla sice za hodně peněz, ale ve výsledku ve velmi domácké amatérské podobě. Pojetí performance jako variace na striptýz umožňuje poměrně jednoduše pracovat s reakcemi publika. Velmi často je výchozí čtení těla nastaveno jako sexuální. Je tam na začátku obvyklé očekávání a otevřenost pro jeden určitý směr, já pak tu náladu mohu jednoduše stočit směrem k překvapení, pohoršení nebo pocitu trapnosti, do kterého implementuji své sdělení. Své omezené pojetí performance kompenzuji spoluprací s dalšími umělci formou kurátorování a organizování Festivalu nahých forem. Festival jsem založila v roce 2015 jednak s motivací vytvořit platformu pro práci s nahotou, jednak z potřeby uvést v Česku aspoň příklady z mezinárodní performance scény.
Lenka Kukurová je umelecká kritička a kurátorka. Venuje sa politickým témam v umení a umeleckému aktivizmu. Je jednou z kurátoriek pražskej galérie Artwall. Pôsobí na Slovensku, v Českej republike a v Nemecku.
