Nika Kupyrová, která se již několik let pohybuje mezi různými evropskými metropolemi a v současné době sídlí ve Vídni, se na podzim českému publiku představila hned se dvěma výstavami. Nedlouho po zahájení projektu White Honey v žižkovské Galerii 35m2 v Praze byla v Brně ve Fait Gallery uvedena výstava No More Mr Nice Guy. Oba projekty spojuje čistá estetika kovových konstrukcí, jež Kupyrová používala i v dřívějších instalacích, avšak jsou propojeny i tematicky. Výstava No More Mr Nice Guy již na první pohled přibližuje hlavní téma, se kterým pracuje. Velkoplošná černá tapeta, rozpínající se napříč podlahou galerie a stoupající po jedné stěně až ke stropu, je poseta bílými body, připomínajícími hvězdy a hvězdná souhvězdí. V prostorách Preview, věnovaných tvorbě umělců mladé generace, se dál nachází dvě skromné ocelové konstrukce s vánočními světýlky; zbytek děl je zavěšen na stěnách, kde z kovových konstrukcí visí cáry černého pogumovaného textilu. V tom jsou rozpoznatelná písmena, skládající více (So Much For Subtlety) i méně (Kiss My Ass) poetické slogany. Ty slouží jako názvy samotných děl, avšak jsou přebrány z knižní sci-fi série Iaina M. Bankse. Na zdech nevisí náhodou – tento výstavní projekt zkoumá právě jména a pojmenovávání. V Banksově sérii, zasazené do civilizace The Culture, jsou fráze jako No More Mr Nice Guy, Of Course I Still Love You či Nervous Energy jmény vesmírných lodí. Lodě v The Culture jsou reálné myslící bytosti s vlastní osobností a vlastním jménem. Kurátor výstavy Václav Janoščík poukazuje na to, že právě akt pojmenování věcí narušuje lidskou sebestřednost a napomáhá do dění zahrnout i nelidské aktéry.
Výstava White Honey v Galerii 35m2 je pro změnu zasazena do post-apokalyptické reality. V prostorách galerie jsou vystaveny artefakty, které po lidech, či spíše po naší současné civilizaci, zůstaly. V „post-iphonové“ době bez elektřiny tak nalezené předměty jako svíčka, batoh či tužka plně nabývají svoji původní, plně utilitární funkci. Zakomponovány do soch Kupyrové jsou tyto předměty vysoce estetizované, a to opět za pomoci jednoduchých ocelových konstrukcí, ale třeba i kamene. Nevíme, v jak vzdálené budoucnosti se nachází daná realita. Nebo se snad jedná o sci-fi fantazii podobnou té, která posloužila umělkyni jako podklad pro její brněnskou výstavu? Úryvek doprovodného textu kurátorky Terezy Záchové napovídá, že zobrazená realita by se pravděpodobně mohla překrývat s tou naší. „Jako by se to všechno počasí najednou nějak zbláznilo. Všechna ta sucha, všechny ty záplavy, všechny ty hurikány. Hodně o tom mluvíme, ale nikdo nic nedělá, jen mluvíme – i to nás ovlivňuje.“ Postapokalyptická krajina je najednou příliš podobná naší současné situaci. I v tomto projektu Kupyrové je znát apel na odklonění pozornosti od naší lidské civilizace, mýtu pokroku, iluze lidské nadřazenosti. Stejně jako v projektu No More Mr Nice Guy umělkyně relativizuje člověka jakožto bytost nadřazenou všem ostatním a v podstatě nabádá k větší symbióze mezi všemi lidskými i nelidskými obyvateli Země, ale i vesmíru. Oba výstavní projekty se tak navzájem doplňují a působí jako prezentace dvou možných budoucností. V jedné nebudeme dostatečně uvědomělí na to, abychom se zburcovali k dostatečným změnám a zamezili tak již rozběhlé klimatické katastrofě. V té druhé lidstvo nabere jiný směr, přijme pokornější přístup ke svému okolí a dosáhne o něco pokojnějšího stavu a ekonomie bez nedostatku (post-scarcity economy) podobně jako Banksova The Culture.
Natálie Drtinová je teoretička umění a kurátorka.
